Catch a Star! 2007: Vítězná cesta na Paranal 1

Do soutěže jsem se přihlásil i já, Jan Měšťan, společně se svým spolužákem Janem Kotkem. Záštitu nad námi převzal pan učitel Marek Tyle (vyučuje fyziku, matematiku a informatiku na Gymnáziu v Písku). Výsledky soutěže byly vyhlášeny dne 13. dubna 2007. S naším projektem "Výzkum a pozorování zatmění Slunce" jsme dokázali v kategorii "Researchers" uspět. Umístili jsme se na prvním místě a čekala tak na nás všechny již zmiňovaná cesta na observatoř Paranal do severního Chile (viz. článek na astro.cz z 16. dubna 2007).

V souvislosti s naším projektem bych rád poděkoval

• vedení Gymnázia Písek za obecnou vstřícnost
• panu učiteli Jakubu Cenkovi za pomoc při překladu projektu do angličtiny
• Mgr. Petru Jelínkovi za finální konzultaci projektu
• Pavlu Vajíkovi z Prostějova za zapůjčení reflektoru Proximus 100

Cesta do Chile

Termín návštěvy observatoře Paranal jsme si mohli zvolit sami, záleželo pouze na aktuálních operacích u dalekohledů. Z důvodu možnosti pozorování meteorického roje Perseid a objektů jižní oblohy za bezměsíčné noci jsme si vybrali termín z 12. na 13. srpna 2007. Termín naštěstí vyhovoval a my jsme se tak mohli začít připravovat na cestu.

Před samotnou cestou jsme obdrželi podrobnější program naší návštěvy. Kromě jedné pozorovací noci na Paranalu nás čekala například návštěva několika chilských měst.

Letěli jsme 10.8. z letiště Praha - Ruzyně leteckou společností SWISS. Nejprve nás čekal poměrně krátký let boeingem 737-500 do Curychu. Z Curychu jsme letěli přes Atlantický oceán až do Jižní Ameriky (časový rozdíl v Chile činil –6hod.), tentokrát poněkud větším a komfortnějším airbusem A340-300. Každý z pasažérů měl před sebou vlastní interaktivní obrazovku, na které mohl sledovat filmy, poslouchat hudbu, hrát hry proti ostatním pasažérům nebo se podívat, kde se právě letadlo nachází na mapě světa či si zapnout jednu z dvou kamer (jedna byla umístěna v kokpitu, druhá na spodní straně trupu). Během cesty proběhla technická zastávka v Sao Paulu. Některým cestujícím zde cesta končila, my pokračovali napříč Jižní Amerikou další asi čtyři hodiny směrem Santiago de Chile. Během letu ze Sao Paula byly z letadla k vidění vrcholky zasněžených And.

Nádherná scenérie And (foto: Jan Měšťan).

Ihned po příletu se na nás vrhl dav taxikářů. Na nás a skupinku ještě dalších několika astronomů čekali dva taxikáři s cedulkami ESO. Po výstupu z letištní haly byl citelný teplotní rozdíl, v Santiagu byla zima. Následovala cesta do ESO Guesthouse (dům pro hosty ESO) v Santiagu. Ihned po příjezdu jsme byli ubytováni, čekal nás oběd. V domě pro hosty je vše velice luxusní, s astronomy je zacházeno opravdu velice dobře. Každý bydlí ve vlastním pokoji, který je nadstandartně vybaven. Po obědě jsme se vydali za doprovodu dvou průvodců na prohlídku sedmi milionového hlavního města Santiaga de Chile.

	Cesta z letiště do ESO Guesthouse (foto: Marek Tyle).
	Výhled na Santiago z hory Santa Lucía (foto: Marek Tyle).

Odlet do Antofagasty

Druhý den, 12.8. 2007, nás čekal odlet do Antofagasty. Antofagasta je průmyslové město s 300 000 obyvateli, nachází se přibližně na obratníku Kozoroha (1300km severně od Santiaga) v poušti Atacama. Atacama je nejsušší pouští na světě. To jsme pochopili velice rychle. Vegetace se hledala opravdu stěží, všude jen samá pustina. Na letišti v Antofagastě byl pro nás a skupinku dalších tří astronomů připraven mikrobus, který nás dovezl přímo na observatoř Paranal. Čekaly nás asi tři hodiny cesty pouští. Nejprve jsme jeli do 20km vzdálené Antofagasty. Když jsme vyjeli z jejích průmyslových periferií, otevřela se před námi poušť. Cesta byla poměrně pohodlná. Po nějaké době jsou již znát občas nějaké výmoly, cesta je přece jenom využívána důlními společnostmi a její údržba daleko v poušti je poměrně náročná, stále však probíhají její úpravy.

	Přílet na letiště do Antofagasty (foto: Marek Tyle).
	Všudypřítomná poušť (foto: Marek Tyle).

Příjezd na Paranal

Náhle jsme vjeli na asfaltovou silnici. Paranal byl již skutečně na dosah ruky. Důkazem bylo i několik cedulí upozorňujících řidiče, že mají za tmy svítit výhradně na parkovací světla. Uběhlo ještě pár minut a Paranal se objevil. Na pravé straně od Paranalu byla již k vidění VISTA (Visible & Infrared Survey Telescope for Astronomy), britský infračervený a viditelný dalekohled o průměru primárního zrcadla 4 metry. Po chvíli se vynořilo i celé středisko, které se nachází přímo pod Paranalem v přibližně o 200 až 300 metrů nižší nadmořské výšce. Paranal se čtyřmi VLT dalekohledy se nachází ve výšce asi 2630 metrů nad mořem.

Ihned po příjezdu do střediska obdržel každý návštěvnickou kartičku, kterou uplatnil například při vchodu do místní vynikající jídelny. Ve středisku se dále nacházejí sportovní centra (tělocvična, squash, posilovna,...), ubytovací prostory s výhledem na poušť, bazén nebo hudební sál. To, že jsme na jednom z nejsušších míst na světě, jsme pocítili velice rychle. Rty popraskaly, tělo se začalo rychle dehydratovat. Při pobytu venku bylo tedy nutné nosit lahev s vodou. Voda je na Paranalu vůbec cennou surovinou, musí se jí šetřit, denně ji na observatoř dovážejí 2-3 cisterny. I v pokojích na Paranalu je upozornění, že se nemá plýtvat vodou. Vlhkost vzduchu se zde se pohybuje obvykle kolem 5-10%, může však klesnout i pod 2%! Počasí v době našeho příjezdu bylo skutečně raritní, již třetí den bylo zataženo… Na Paranalu přitom bývá 350 jasných nocí v roce.

Zázemí na Paranalu nabízí veškerý luxus (foto: Marek Tyle).

Po našem prvním obědě na observatoři jsme si od PR manažerky Paranalu Laury Ventury vyslechli přednášku o projektech ESO, práci v ESO či o vesmíru obecně. Laura Ventura nás v průběhu naší návštěvy prováděla. Po přednášce nás čekal výjezd na horu Paranal k VLT.

Výjezd na plošinu k VLT s Laurou Venturou (foto: Marek Tyle).

Unikátní systém VLT

VLT je zkratka pro Very Large Telescope, tedy v překladu velmi velký dalekohled. Je to systém čtyř 8.2 metrových dalekohledů. Jejich jména pocházejí z jazyka Mapuche: Antu – Slunce, Kueyen – Měsíc, Melipal – Jižní Kříž a Yepun – Venuše. Ke Každému z dalekohledů jsou připojeny různé přístroje, které lze použít pro určitý typ pozorování. Dalekohledy jsou umístěny na azimutální montáži, u každého z nich lze potom měnit ohniska na Cassegrainovo, Nasmythovo (A, B) nebo Coudé.

Na dalekohledech VLT je aplikován systém aktivní optiky, bez něj bychom nikdy nezískali tak pěkné obrázky, na jaké jsme zvyklí. Aktivní optika zabezpečuje přesný tvar optických ploch a jejich pozici v dalekohledu. Musí brát ohled i na mechanické deformace zrcadel či konstrukce dalekohledu. VLT, to je jedno unikátní zařízení vedle druhého. U přístroje SINFONI, který se nachází v ohnisku dalekohledu UT4 Yepun, je nutné využít velice silného laseru. Laser se zastaví ve vyšších vrstvách atmosféry a poblíž pozorovaného objektu (řádově obloukové vteřiny) vytvoří umělou hvězdu, pomocí které se zjistí stav turbulencí v atmosféře. Tímto měřením lze potom korigovat systém tzv. adaptivní optiky. Adaptivní optika pomáhá eliminovat deformace vlnoplochy dopadajícího světla, které jsou způsobeny právě turbulencemi v atmosféře. U dalekohledů na Paranalu je aplikován systém adaptivní optiky MACAO. Ten je instalován u několika přístrojů a v coudé ohniscích všech čtyř dalekohledů pro interferometrická pozorování. Korekce turbulencí za pomoci adaptivní optiky není potřeba např. u optických spektrografů.

Dalekohledy VLT mohou pracovat buď samostatně nebo spojením dvou či tří dalekohledů jako interferometr VLTI (VLT Interferometer). Na plošině se nacházejí také čtyři 1.8 metrové pomocné dalekohledy, které lze použít odděleně od VLT jako interferometr či jako pomocné dalekohledy k VLTI. Základna VLTI může mít průměr až 200 metrů. Na plošině na Paranalu se nyní postupně uvádí do provozu také 2,6 metrový dalekohled VST (VLT Survey Telescope).

Jednou za 1,5 roku jsou 8.2 metrová zrcadla dalekohledů transportována do střediska pod Paranal, kde probíhá jejich jemná úprava.

	Západy Slunce na Paranalu jsou vždy zážitkem (foto: Laura Ventura).
	Na plošině u VLT (foto: Marek Tyle).

Návštěva VLT

Na Paranalu byly stále velice špatné podmínky pro pozorování. Věřili jsme, že se situace zlepší, a my se tak budeme moci podívat na otevírání budov s dalekohledy a na jižní oblohu. Po výjezdu na plošinu k VLT jsme se odebrali do budovy s dalekohledem UT4 (Yepun). Výklad jsme obdrželi přímo od Stanislava Štefla, jediného Čecha u ESO. V době naší návštěvy plnil pan Štefl na observatoři funkci tzv. shift leadera, dohlížel tedy na chod práce v řídícím centru observatoře a jeho práce byla spíše administrativní. Po prohlídce dalekohledu Yepun jsme se vydali do řídícího centra. Tam se nacházejí velíny jednotlivých dalekohledů.

Se Stanislavem Šteflem jsme prošli postupně všechny velíny. V každém velínu je k vidění několik monitorů – na některém byly vidět aktuální meteorologické podmínky, na jiném se nacházely výstupy pro ovládání samotného dalekohledu.

Měli jsme štěstí, kolem půlnoci se začalo vyjasňovat. Přímo z plošiny jsme tak sledovali otevírání budov s VLT. Mohli jsme se samozřejmě konečně podívat na Jižní Kříž, Magellanova mračna, atd. S orientací na jižní obloze nám pomohla Laura Ventura, která nám laserem ukazovala jednotlivé objekty a souhvězdí. V řídícím centru jsme se potom setkali opět se Stanislavem Šteflem. Dostali jsme od něj výklad k práci astronomů. Dalekohledy byly nejprve testovány, po třídenní pauze způsobené špatným počasím bylo potřeba uvést do chodu přístroje postupně. Na obrazovkách jsme se mohli podívat na pár výsledných obrázků. Po této návštěvě jsme jeli zpět do střediska pod Paranalem. Zbylo nám ještě trochu sil, a tak jsme pořídili pár fotografií noční oblohy.

	Se Stanislavem Šteflem (úplně vlevo) u dalekohledu Yepun (foto: Laura Ventura).
	Zleva: J. Kotek, J. Měšťan, L. Ventura a S. Štefl (foto: Marek Tyle).
	V řídícím centru u dalekohledů (foto: Marek Tyle).

Druhý díl článku vyjde v pondělí 24.9.2007.