Orionidy jsou známy již po staletí, stejně jako jejich mateřská kometa 1P Halley. Ta na své dráze kolem Země zanechává proud rozptýlených částic, tzv. meteoroidů, které při se vstupu do zemské atmosféry třou o molekuly vzduchu a v podstatě díky tomu shoří. Během procesu hoření (ve skutečnosti svítí ionizovaný plyn v oblasti trajektorie meteoroidu) my vidíme záblesk a úkaz nazýváme meteor (lidově „padající hvězda“). Pokud můžeme vidět meteorů více a navíc všechny vylétávají zdánlivě z jednoho bodu na obloze (tzv. radiant), jde o meteorický roj. Podle polohy radiantu na obloze pak má roj své jméno (u Orionidů leží radiant přirozeně v souhvězdí Orionu).
Orionidy mají ještě jednu zajímavou výsadu – rychlost meteoroidů při vstupu do zemské atmosféry je velmi vysoká (kolem 66 km/s). Na obloze jsou tedy meteory velmi rychlé. Běžná frekvence meteorů tohoto roje je pro naše zeměpisné šířky (při maximální výšce radiantu nad obzorem) kolem 20 met./hod v maximu. V minulém roce však došlo k nečekané události – nejen že frekvence byla vyšší, ale létaly především jasné meteory (i bolidy – meteory jasnější jak planeta Venuše) a pozorovatel tak měl před očima parádní podívanou.
Letošní maximum nastane opět kolem 22. října (pondělí). Bývá ploché s výskytem vedlejších maxim, která jsou zapříčiněna vláknitou strukturou proudu meteoroidů. Proto se určitě vyplatí pozorovat i několik dnů před či po maximu. Nejlepší pozorovací podmínky nastávají vždy ráno (kolem 4. hodiny), protože radiant roje je nejvýše nad obzorem a na obloze už neruší Měsíc, který je ve fázi jen několik dní před úplňkem (22. října ráno bude v souhvězdí Vodnáře). Souhvězdí Orionu poznáte snadno – je to jedno z nejvýraznějších souhvězdí, které kolem 4. hodiny ranní naleznete přímo na jihu. Mnohým připomíná velkého motýla, nebo mašli. Ve skutečnosti však zobrazuje bájného lovce, jehož ramena jsou tvořena dvěma jasnými hvězdami (Betelgeuze, Bellatrix), opasek výraznou trojicí hvězd ležících téměř v jedné přímce (Alnitak, Alnilam a Mintaka) a nohy opět dvěma hvězdami (Saiph a Rigel). Na nepřesvětlené obloze pak po pravé straně leží oblouk slabších hvězd tvořících jeho štít. Radiant roje Orionid je v severovýchodní části souhvězdí poblíž hranice se souhvězdím Blíženců.
Pokud jste vlastníky fotoaparátu, doporučujeme, abyste zkusili roj fotografovat. Stačí si vybrat místo daleko za většími městy, která jsou zdrojem světelného znečištění a otevřeli uzávěrku fotoaparátu (pevně uchyceného na stativu) na několik minut (pokud to však fotoaparát umožňuje). Když se vám poštěstí, na fotografii krom dlouhých oblých stop hvězd naleznete i odlišnou stopu – stopu po meteoru (při větším štěstí jich tam budete mít více).
Proud částic z Halleyovy komety však nekříží zemskou dráhu jen jednou, nýbrž hned dvakrát. „Sesterským“ rojem Orionidů jsou proto jarní η-Aquaridy, jejichž maximum nastává vždy kolem 6. května. Běžná frekvence meteorů pro naše zeměpisné šířky bývá okolo 20 meteorů v hodině. V letech 2008 – 2010 bychom mohli očekávat zvýšenou frekvenci meteorů (okolo 35 meteorů v hodině).
Dalším nejbližším zajímavým rojem, který nás čeká, budou prosincové Geminidy. Mnohé sice od pozorování odradí první silné prosincové mrazy, ale roj bývá každoročně nejaktivnějším vůbec (frekvence dosahují až 110 meteorů v hodině).
Mapka na vyhledání radiantu na obloze je ZDE.
Poznámka redakce: Rozhovor s dr. Pavlem Kotenem z Astronomického ústavu v Ondřejově o loňských Orionidách na konci pořadu Nebeský cestopis stanice ČRo Leonardo (mp3).
Zdroje:
[1] Hvězdářská ročenka 2007, P. Příhoda a kol., HaP Praha; pasáž o meteorech (V. Znojil)
[2] http://www.spaceweather.com |
