Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Největší hvězda

Největší hvězda

phot-32a-03-preview.jpg
Od roku 1841, kdy nenápadná hvězda jižní oblohy Eta Carinae překvapivě vybuchla se astronomové zajímají o děje na této hvězdě. Díky její vzdálenosti (7 500 světelných let) zůstaly její detaliy skryty všem pozorovatelům. Tato hvězda je obklopena mlhovinou, jejíž rozměry jsou stokrát větší než Sluneční soustava.

Infračervená interferometrie provedená přístrojem VINCI na ESO VLT umožnila zobrazit vnitřní část systému Eta Carinae. Poprvé tak máme možnost zkoumat hvězdný vítr v okolí této vyjímečné hvězdy. Výsledky ukazují nestabilitu systému - díky rychlé rotaci hvězdy. Samotný hvězdný vítr je výrazně asymetrický.

Eta Carinae, nejzářivější hvězda v Galaxii, je podle všech měřítek Obr. Je stokrát hmotnější než Slunce a pět milionkrát svítivější. Tato hvězda prochází poslední fází svého života a je velmi nestabilní. Čas od času prodělává ohromné výbuchy. Poslední výbuch proběhl v roce 1841 a při něm vznikla nyní pozorovaná mlhovina. I přes svou vzdálenost (7 500 světelných let) se Eta Carinae stala druhou nejjasnější hvězdou na noční obloze, jasnější byl pouze Sirius.

Rozměry Eta Carinae nejlépe přiblíží srovnání se Sluneční soustavou. Eta by se rozkládala až za oběžnou dráhu Jupitera. Vnější vrstvy plynule přecházejí ve "sluneční" vítr - tlak záření je urychluje od povrchu hvězdy. Hvězdný vítr odnáší část materiálu tvořícího hvězdu. V případě Eta Carinae je ztráta významná (ročně 500 hmotností Země) a je těžké určit hranici mezi vnějšími vrstvami hvězdy a prostorem s hvězdným větrem.

Aparatury VINCI a NAOS-CONICA na ESO Paranal (Chile) nyní pomohly určit tvar oblasti s výrazným hvězdným větrem. Snímek ukazuje, že centrální oblast viditelná jako tečka je těsně obklopena mnoha svítícími kapkami.

K limitům

Ve snaze získat jasnější pohled se astronomvé obrátili k interferometrii. Tato technika využívá dva a více teleskopů k získání úlového rozlišení odpovídajícího teleskopu o stejném průměru jako je vzdálenost použitých teleskopů.

Ke sledování tak jasné hvězdy není třeba využí plného výkonu 8.2m VLT teleskopu. Ke sledování byly využity dva 35cm siderostaty vzdálené od sebe max. 62 metrů. V průběhu několika nocí byly oba teleskopy zaměřeny na Eta Carinae a světlo bylo svedeno do společného ohniska. Tam bylo možné měřit v různých směrech úhlové rozměry hvězdy.

Při pozorování bylo dosaženo maximálního prostorového rozlišení sestavy a byl rozlišen tvar vnějších vrstev Eta Carinae. Dosažené rozlišení dosáhlo 0.005 úhlových vteřin, což ve vzdálenosti Eta Carinae odpovídá 11AU, neboli průměru oběžné dráhy Jupitera. V pozemských měřítkách bychom ze vzdálenosti 2 000km mohli rozlišit rozdíl mezi vajíčkem a biliárovou koulí.

Neobvyklý tvar

phot-32b-03-preview.jpg
Pozorování na hranici technických možností přineslo překvapení. Vítr v okolí hvězdy je neobvykle protažený: jedna osa je jeden a půlkrát delší než druhá! Další zajímavostí je orientace - "dlouhou osu" najdeme ve směru ve kterém byly vyvržena hmota tvořící mnohem větší "oblouhy" viditelné na prvním snímku.

Detektor VINCI určil hranici hvězdného větru, přesněji určil hranici, kde sluneční vítr Eta Carinae začíná být průhledný. Takto určená hranice je ve směru "delší osy" očividně silnější.

Podle hlavních teorií ztrácí hvězdy většinu své hmoty v okolí rovníku. V těchto oblastech hvězdnému větru pomáhá rotační rychlost hvězdy na rovníku. Pokud by se jednalo o tento případ, byla by rotační osa kolmá na pozorované oblaky. Teoreticky je nemožné aby "kruhová oblaka" byla umístěna jako loukotě v kole. Hmota vyvržená v roce 1841 by musela být rozložena do toru.

Podle Roy van Boekela dávají současná data smysl pouze pokud je hvězdný vítr z Eta Carinae protažený v oblasti pólů. Jedná se o obrácený stav než je běžná situace, kdy jsou hvězdy (a planety) díky rotaci zploštěny v okolí pólů.

Příští supernova

Tento neobvyklý tvar byl předpovězen teoretiky. Hlavním předpokladem je, že samotná hvězda ukrytá hluboko v okolním hvězdném větru je na pólech jako vždy zploštělá. Póly jsou v tu chvíli mnohem blíže jádru, kde dochází k termonukleárním reakcím. Proto je v polárních oblastech tlak záření mnohem větší než na rovníku. Hmota je tedy více "vytlačována" v okolí pólů a ne na rovníku.

Za předpokladu sprívnosti této hypotézy můžeme určit rotační rychlost Eta Carinae. Výsledná rotační rychlost vychází více než 90% maximální rychlosti (při ní by došlo k rozpadu hvězdy).

Eta Carinae prošla více výbuchy než tím v roce 1841, naposledy okolo roku 1890. Nelze určit, kdy nastane další výbuch. Jedinou jistotou zůstává, že ohromná hvězda se neuklidní.

Při současné rychlosti ztráty hmoty by se Eta Carinae "rozfoukala" za méně než 100 000 let. Mnohem pravděpodobnějším koncem je výbuch supernovy, která bude pravděpodobně pozorovatelná na denní obloze. K výbuchu dojde v astronomicky "krátké" době, pravděpodobně v příštích 10 - 20 000 letech.

Zdroj: ESO




O autorovi

Karel Mokrý

Karel Mokrý

Narodil se v roce 1977 v Chrudimi. K astronomii ho přivedl návod na stavbu jednoduchého dalekohledu v časopise ABC, později se věnoval pozorování proměnných hvězd. Od roku 2001 se aktivně podílí na technické správě a tvorbě obsahu astro.cz. V letech 2001 - 2010 byl rovněž členem Výkonného výboru ČAS. V roce 2005 stál u zrodu prestižní české fotografické soutěže ČAM, v níž je rovněž až do současnosti porotcem.



49. vesmírný týden 2016

49. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 5. 12. do 11. 12. 2016. Měsíc bude v první čvrti, uvidíme Lunar X? Večer je krásně vidět Venuše na jihozápadě. Mars je výše a skoro nad jihem. Ráno je pěkně viditelný Jupiter. Slunce se po krátkém zvýšení aktivity opět uklidnilo. Poté, co došlo k selhání horního stupně rakety Sojuz, zřítila se nad Ruskem nákladní loď Progress, původně určená k zásobování ISS. Pokud se v tomto týdnu povede start japonské zásobovací lodi HTV, bude to pro osazenstvo stanice úplně v pohodě. Kromě tohoto startu se očekávají ještě další čtyři.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Planety

Hvězdy bloudivé, oběžnice, planety. Několik pojmenování téhož. Ostatně i řecké πλανήτης, neboli planétés, znamená vlastně „tulák“. Pro mnoho z nás obíhá kolem Slunce planet devět. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Ovšem od roku 2006, od valného shromáždění

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Za súmraku

Vrch Ostrá 1247mnm. Počas astronomického súmraku ešte posledné slnečné svetlo osvetľovalo horizont. Na fotke je vidieť Mesiac, Mars, Venušu a Mliečnu cestu.

Další informace »