Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  Zemřel Edgar Mitchell, šestý muž na Měsíci
Vít Straka Vytisknout článek

Zemřel Edgar Mitchell, šestý muž na Měsíci

Edgar Mitchell během příprav na let Apolla 14
Autor: wikipedia

Ve čtvrtek 4. února zemřel ve floridském hospicu významný muž, kterého sonda Sputnik přiměla stát se astronautem a tato kariéra ho přivedla až na Měsíc. Pojďme si společně připomenout jeho životní pouť, na jejímž vrcholu svítí hlavně dramatické lunární přistání Apolla 14 a studium nevšedních fenoménů.

Edgar Mitchell u americké vlajky na povrchu Měsíce Autor: NASA
Edgar Mitchell u americké vlajky na povrchu Měsíce
Autor: NASA
Edgar Dean Mitchell se narodil 17. září 1930 v Texasu. Roku 1952 se stal námořním letcem a na jedné misi na letadlové lodi ve vodách Pacifiku se s ním kolegové podělili o fascinující novinku – Sovětský svaz vypustil první umělou družici Země! Vojáky samozřejmě mrzelo prvenství soupeře, nicméně Edgar v celé události spatřoval ještě další rovinu – stroje budou do kosmu určitě brzy následovat i lidské posádky! Mitchell po letech přiznával, že právě Sputnik jej přiměl nasměrovat budoucí kariéru vesmírným směrem.

Budoucí astronaut si udělal doktorát v oboru letectví a kosmonautiky a v rámci svého „domovského“ vojenského námořnictva se podílel na projektu MOL – orbitální stanice pro vojenskou osádku, která nakonec zůstala jen na rýsovacích prknech. Roku 1966 byl konečně přijat do základního výcviku kosmických letců NASA.

Tehdejší zvyklosti byly takové, že každý astronaut se zapojil do určité větve vývoje kosmické techniky a v případě Edgara Mitchella šlo o výsadkový modul programu Apollo, sloužící k přistání dvou mužů na povrchu Měsíce. Do tohoto úkolu se Edgar vskutku zakousnul a po čase byl již mezi astronauty znám coby odborník na systémy a řízení LEMu, jak se lunární modul označoval.

První praktickou „štací“ se pro Edgara stalo místo pilota LEMu v záložní posádce Apolla 10, které výsadkový modul testovalo v květnu 1969 přímo nad Měsícem. Jeho kolegové ze záložní posádky, astronauté Gordon Cooper a Donn Eisele, se do vesmíru již poté nevydali, nicméně na Edgara se štěstí usmálo – byl vybrán pro přistání na Měsíci, protože si jej žádal sám Alan Shepard jako svého kopilota pro Apollo 14.

Článek je primárně o Edgaru Mitchellovi, pro ucelení příběhu by však bylo vhodné utrousit i pár slov o jeho veliteli Shepardovi. V květnu 1961 se stal prvním Američanem v kosmickém prostoru, když uskutečnil v kabině Mercury krátký balistický skok na cca 15 minut do vesmíru. Poté se připravoval na již orbitální misi jako velitel první pilotované mise programu Gemini, zde ho však nakonec musel zastoupit kolega Virgil Grissom, protože Alan začal trpět poruchou rovnovážného systému vnitřního ucha a byl nucen opustit pilotní službu. Z NASA však neodešel, stal se z něj manažer pro výběr a přípravu posádek pro lety Gemini a Apollo (ze strany podřízených astronautů vcelku obávaný - „Když šel proti mně po chodbě, raději jsem zapadl do prvních dveří.“ - slova Gena Cernana, velitele Apolla 17) a stále doufal ve vlastní kosmickou výpravu.

Posádka Apolla 14. Zleva S. Roosa, A. Shepard a E. Mitchell Autor: wikipedia
Posádka Apolla 14. Zleva S. Roosa, A. Shepard a E. Mitchell
Autor: wikipedia
Shepardovo vnitřní ucho po několika letech v kanceláři uzdravila experimentální operace v Kalifornii, on se triumfálně vrátil jako aktivní astronaut a vzhledem k zásluhám mu bylo svěřeno velení Apolla 14. Shepard byl tím, kdo měl řídit lunární modul Antares k přistání v kopcích u kráteru Fra Mauro. Úkol jeho kopilota odmítl zkušený plukovník James McDivitt (jako první létal s LEMem v kosmickém prostoru) a tak Shepard sáhnul po Edgaru Mitchellovi a společně s pilotem mateřské lodi, nováčkem jménem Stuart Roosa, dali tito tři pánové dohromady hlavní posádku Apolla 14.

V dubnu 1970 obkroužilo Měsíc zmrzačené Apollo 13, zatímco Mitchell a jeho kolegové zkoušeli na simulátorech v Houstonu, jak řídit jen s využitím trysek LEMu těžce poškozenou mateřskou loď, představující mrtvou váhu pro poměrně malý výsadkový modul.

Nic takového jsme nikdy předtím nezkoušeli,“ vzpomínal na nelehké chvíle Mitchell. „Jak ti kluci zvládnou ručně řídit takové monstrum tak, aby je dostalo domů?

Apollo 13 se po několika dnech útrap vrátilo s úsilím domů a astronauti, které mise na Měsíc čekala, po letech vzpomínali, že nepříjemná historie Lovellovy posádky je neodradila, ba naopak ukázala, že Apollo a pozemní letová kontrola umí zvládnout skutečně leccos.

Po vyšetřování havárie a konstrukčních úpravách lodi odstartovalo Apollo 14 k Měsíci 31. ledna 1971 z Floridy na špici obří rakety Saturn V a na jeho palubě byli budoucí „moonwalkeři“ Shepard a Mitchell, na které měl v době jejich procházky po Měsíci čekat na oběžné dráze Roosa ve velitelském modulu. Technici udělali maximum, aby se neopakovala exploze, která cestou k Měsíci málem zabila posádku předchozí lodi – na Apollu 13 vybuchla jedna ze dvou nádrží s kapalným kyslíkem, náležející systému palivových článků, a těžce poškodila možnosti lodi vyrábět si elektřinu a životní podmínky pro astronauty. Apollo 14 už mělo kyslíkové nádrže hned tři, přičemž jedna s dostatečnou kapacitou byla od ostatních dobře izolována. Výhodou oproti předchozím misím byla i větší zásoba předem nabité energie v bateriích.

Apollo 14, které „zdědilo“ po třináctce místo určení v lunární vysočině Fra Mauro, však mělo vyšší úkol – dokázat, že program lunárních expedic je spolehlivý a šlape. Někteří politici a dokonce i manažeři NASA totiž volali po zrušení zbylých letů po Apollu 14 z důvodu finanční náročnosti a nebezpečí pro astronauty, vždyť zděšení ze slábnoucích hlasů astronautů v promrzlém Apollu 13 někde u Měsíce už zpečetilo osud Apolla 18 a 19, které byly definitivně smeteny z nástěnky chystaných misí.

Edgar Mitchell studuje mapu během přesunu na Měsíci Autor: wikipedia
Edgar Mitchell studuje mapu během přesunu na Měsíci
Autor: wikipedia
Shepardova mise ale neklapala zrovna hladce. Když horní stupeň rakety Saturn navedl loď na dráhu k Měsíci, Roosa měl veliké potíže spojit velitelský a lunární modul, který bylo nutné vytáhnout z útrob vyhořelého raketového stupně. Procedura na několikátý pokus klapla, všichni zúčastnění však už pomýšleli na zkrácenou misi bez LEMu, kdy by mateřská loď jen dva dny létala okolo Měsíce a zkoumala jej pouze z výšky desítek kilometrů, de facto by se opakovalo Apollo 8.

Vše ale dopadlo prozatím dobře a kompletní sestava dosáhla za několik dní lunární orbity. Alan Shepard a Edgar Mitchell se rozloučili s Roosou, přelezli tunelem do lunárního modulu Antares a odletěli od mateřské lodi. Další potíže na sebe nenechaly dlouho čekat…

Antares konal poslední oblet Měsíce před zahájením sestupu a Shepard s Mitchellem vše kontrolovali. Ale co to … proč tady svítí kontrolka ABORT pro zrušení přistání?? Pravděpodobně kus pájky za panelem vypínače mohl za jeho spuštění. Štěstím bylo, že astronauté signál zaznamenali včas, protože kdyby se vypínač takto spustil po zapálení brzdícího motoru, automatickou reakcí počítače by bylo zrušení přistání – tedy odhození spodní sekce s nohami a přistávacím motorem a navedení kabiny s posádkou na dráhu zpět k mateřské lodi.

Prvotní návrhy Houstonu na řešení situace se astronautům příliš nelíbily a traduje se věta Edgara Mitchella, říkající „já si to s nimi vyřídím, až se vrátíme … no aspoň teda doufám, ...“

V zoufalém zbytku časové rezervy nakonec řídící středisko poslalo Shepardovi s Mitchellem softwarovou záplatu, díky níž počítač zbloudilý signál ignoroval, do počítače LEMu záplatu vložil Mitchell ručně, stiskem asi 80 kláves, což samozřejmě nepřipouštělo jediný překlep.

Záplata fungovala a Antares se po brzdícím zážehu motoru snášel pomalu k povrchu Měsíce. Ale co se to zas děje? Nefunguje přistávací radar. No jo, ale ten musí být v provozu nejpozději 3 kilometry vysoko, jinak musíme to přistání podle předpisů beztak zrušit. Zkušený ranař Shepard mrknul na Mitchella a utrousil, že přistávat v noci na letadlové lodi je určitě horší, než v lunárním dni, byť bez radaru. Shepard měl v úmyslu porušit přímý rozkaz Houstonu a přistát navzdory slepému radaru. Těžko říct jestli by to nakonec opravdu udělal, letoví kontroloři poradili astronautům radar resetovat, což problém vyřešilo. Lunární modul Antares přistál v kopcích vysočiny Fra Mauro 5. února 1971 a smazal přízrak Apolla 13.

Během následujících 33 hodin Shepard a Mitchell dvakrát vystoupili na lunární povrch, který brázdili celkem něco přes 9 hodin, instalovali vědecké přístroje, posbírali 43 kilogramů hornin, žel bohu nedosáhli hlavního geologického cíle mise – nedalekého kráteru Cone, od jehož okraje je dělilo v jednom okamžiku jen asi 30 metrů, což však nevěděli ani astronauti, ani letová kontrola, která nakonec rozhodla vzdát snahy dosáhnout kraje Cone a vrátit se k modulu Antares.

Některé zdroje obviňují NASA a posádku Apolla 14 z nedostatečné přípravy, spíše zde ale sehrál roli nedostatek zkušeností. Předchozí výpravy, Apollo 11 a 12, přistály v rovinatém terénu, kde je snazší orientace i pohyb (Shepard a Mitchell byli cestou ke kráteru Cone řádně vyčerpaní chůzí kopcovitou krajinou), posádkám počínaje Apollem 15 zase pomáhal v přesunech a navigaci lunární rover.

Poslední vycházku po Měsíci však ukončila dvojice stylově – Alan Shepard vzal hrábě pro sběr vzorků a díky míčkům v kapse skafandru si zahrál na Měsíci na golfistu, Edgar Mitchell zase uchopil již nepotřebnou tyč ze zařízení pro zkoumání slunečního větru a aby nezůstal ve stínu velitele, snažil se napodobit olympijské vrhání oštěpem. Že golfové míčky i „oštěp“ letěly v šestinové gravitaci mnohem dále než na Zemi, není snad třeba zdůrazňovat (tudíž Edgar Mitchell je zřejmě mistrem světa ve vrhu oštěpu na dálku … pardon, mistrem Měsíce).

Video z mise Apollo 14, které zveřejnila NASA u příležitosti úmrtí E. Mitchella (záznam obsahuje zrychlené záběry kvůli celkové stopáži)

 

 

Edgar Mitchell opouští Apollo 14 po přistání v oceánu Autor: NASA
Edgar Mitchell opouští Apollo 14 po přistání v oceánu
Autor: NASA
Apollo 14 bezpečně přistálo na Zemi 9. února 1971 a když se posádka ocitla v lékařské izolaci a měla konečně trochu volného času, Alan Shepard vzal do rukou noviny. Po chvíli objevil článek o tom, že astronaut na Měsíci dělal pokusy s mimosmyslovým vnímáním.

Ty Ede, pojď se na to mrknout! Co všechno si už dneska ti novináři nevymyslí za blbiny,“ řehtal se velitel.

Ehmm … šéfe, je to tak.“ odvětil Mitchell, který během mise opravdu něco podobného zkoušel. Po letech Edgar v legraci vzpomínal, že Shepard mu tehdy řekl něco sprostého a nikdy více už toto téma spolu neotevřeli.

Že byl Edgar Mitchell příznivcem paranormálních fenoménů je fakt, jeho soustředění na tento aspekt mise na Měsíc jej dokonce málem stálo místo v posádce Apolla 14.

Do programu lunárních expedic se Edgar zapojil ještě jednou jako záložní kopilot LEMu pro Apollo 16, po úspěšném návratu této mise na Zemi v roce 1972 odešel z NASA i z vojenského letectva.

Edgar Mitchell v roce 2009 na akci SpaceFest v Kalifornii Autor: wikipedia
Edgar Mitchell v roce 2009 na akci SpaceFest v Kalifornii
Autor: wikipedia
Po odchodu z NASA založil Mitchell v roce 1973 institut pro studium fenoménů na hranici běžného světa a paranormálna, financoval výzkum v této oblasti a ve svých výrocích o mimozemšťanech se k nelibosti NASA často hlásil ke kariéře v agentuře, přestože posádky misí Apollo samozřejmě žádné zelené mužíčky nikdy nepotkaly, kromě pozorování vlastních vyhořelých stupňů hlásili astronauté jen záblesky na povrchu Měsíce, které jsou dnes regulérním astronomickým fenoménem.

Mitchell rozbouřil vody také tvrzením o léčiteli, který jej na dálku zbavil ledvinového karcinomu.

Kromě těchto aktivit je Edgar Mitchell také spoluzakladatelem organizace ASE, sdružující kosmonauty z celého světa a pořádající mezinárodní kongresy, věnoval se také popularizaci a vzdělávání v technických oborech a napsal několik knih o své cestě na Měsíc.

Ještě nedávno byl posledním žijícím členem posádky Apolla 14, Stuart Roosa podlehl roku 1994 komplikacím souvisejícím se zánětem slinivky břišní a Alana Sheparda o život připravila leukemie roku 1998.

Edgar Mitchell zemřel 4. února 2016, den před 45. výročím svého přistání na Měsíci, ve věku 85 let v hospicu poblíž svého domova na Floridě po krátké nemoci.

Kromě vládních a vojenských vyznamenání byl Mitchell v roce 1997 slavnostně uveden do síně slávy astronautů USA.

Suma sumárum, po povrchu Měsíce chodilo v letech 1969 až 1972 dvanáct astronautů, dnes jich žije sedm. Poslední sbohem si od nás vyslechli pánové Neil Armstrong (+ 2012, komplikace po operaci srdce), Charles Conrad (+ 1999, nehoda na motocyklu), Alan Shepard (+ 1998, leukemie), Edgar Mitchell (+ 2016, krátká nemoc) a James Irwin (+ 1991, srdeční infarkt).

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Space.com 5. 2. 2016
[2] Edgar Mitchell na anglické wikipedii
[3]Kniha Cíl: Měsíc (Alan Shepard + Donald Slayton, 1994)
[4]Kniha Poslední muž na Měsíci (Eugene Cernan; 2003)



O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.

Štítky: Edgar Mitchell, Měsíc, Apollo 14


49. vesmírný týden 2016

49. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 5. 12. do 11. 12. 2016. Měsíc bude v první čvrti, uvidíme Lunar X? Večer je krásně vidět Venuše na jihozápadě. Mars je výše a skoro nad jihem. Ráno je pěkně viditelný Jupiter. Slunce se po krátkém zvýšení aktivity opět uklidnilo. Poté, co došlo k selhání horního stupně rakety Sojuz, zřítila se nad Ruskem nákladní loď Progress, původně určená k zásobování ISS. Pokud se v tomto týdnu povede start japonské zásobovací lodi HTV, bude to pro osazenstvo stanice úplně v pohodě. Kromě tohoto startu se očekávají ještě další čtyři.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Planety

Hvězdy bloudivé, oběžnice, planety. Několik pojmenování téhož. Ostatně i řecké πλανήτης, neboli planétés, znamená vlastně „tulák“. Pro mnoho z nás obíhá kolem Slunce planet devět. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Ovšem od roku 2006, od valného shromáždění

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Lunární X

Další informace »