Hledání Země-nezemě (1): Úvod

Cestu jsem začal v pondělí 2. 7. brzo ráno z polského Sosnowce, kde jsem pobýval u bráchy a jeho tří děvčat, z nichž jedna se na tomto světě teprv rozkoukává. Ještě předtím v neděli coby atrakce číslo nula posloužilo ohromné hasičské muzeum v blízkých Myslowicích. Auta tam mají krásná a i další expozice velice zajímavé, akorát nebyl moc povzbudivý ohořelý vrak ze zásahu u požáru rafinérie v Czechowicích-Dzedzicích v roce 1971 (www.pozary.cz), kde zahynulo dohromady 36 lidí včetně mnoha zasahujících hasičů.

Cesta do ukrajinské Oděsy byla nejlevnější projížďka co do ceny za kilometr za posledních pár let. Znamená to, že člověk přeleze hranici pěšky v Těšíně a dál pokračuje mikrobusem do Katowic. Dále v pondělí posloužily polské dráhy s celkem pohodlným, levným a rychlým vlakem do Przemyslu. U nádraží člověk nasedne na mikrobus (dále budu používat stylovější výraz maršrutka) a ten ho doveze spolu s místním osazenstvem nakupujícím ve velkém buřty apod. na ukrajinskou hranici. Tam se člověk trochu projde mezi ploty, které trochu připomínají jatka nebo vězení. Procedura byla překvapivě krátká a čekání narozdíl od předchozích zkušeností minimální. Navíc už přestali používat otravné imigrační kartičky, kdy člověk dvakrát vyplnil formulář, jehož druhou půlku musel odevzdat při odjezdu ze země.

Od hranice bez dalšího čekání vyrazil autobus do Lvova i se mnou a mým ruksakem. Počasí bylo rusky úžasné, takže jsem se docela koupal ve vlastní šťávě. Nicméně byl to ohromný pocit být zas na cestě (občas i necestě, motorkářům jsem opravdu nezáviděl). Přišla mi SMS s cenami roamingu od skvělého T-Mobilu a pobavila mě natolik, že jsem si ji musel uložit a při přestávce okamžitě vystartoval pro SIM kartu místního Kyiv-Star. Pak už nic zvláštního, známé hlavní nádraží ve Lvově a celkem dlouhé čekání na vlak do Oděsy. Jízdenku jsem naštěstí koupil předem na webu ukrajinských drah (800 km lůžkovým vlakem za asi 400 kaček).

Novinkou díky Euro 2012 je výkonná klimatizace, takže mě posléze začaly bolet motorkářské lokty a zápěstí. Nicméně i přes přistoupivší rodinku v Ternopole, jsem se vyspal docela dobře. Na nádraží v Oděse mě čekala Marta, původně hostitelka splašená přes Couchsurfing před čtyřmi lety. Později se ale ukázalo, že jsme si s touto rodinkou značně přirostli k srdci, včetně dvojí cesty do Chorvatska s Nanou a Veronikou. Život mě naučil, že je lepší a bezpečnější dávat si rande nebo dokonce cestovat spíš se dvěma děvčaty než s jedním. Ony už se pak navzájem pohlídají.

Jeli jsme téměř hned do Iljičevska koupit jízdenku na loď. Bylo velice zajímavé sledovat z maršrutky místa mých temných dobrodružství v roce 2006. Zranění američtí vojáci údajně jezdí zpátky do Iráku tam, kde to schytali, coby terapii vyrovnání se s minulostí. Tak to možná bylo něco podobného. Moře tam bylo čisté a příjemné a Marta se tam seznámila s paní, která ji nabídla novou práci.

Večer jsme se trochu prošli po městě a jinak se už nic moc nedělo. Seznámil jsem se akorát s Martinýma kočkama, které ze všeho nejradši odpočívají na klávesnici notebooku. Ráno jsme pak jeli do Oděského kláštera na jihu města. Pěkná stavba, navíc se evidentně hodně snaží to všechno zrekonstruovat. Potom následovalo další plácnutí do příjemného moře, které bylo díky vzdálenosti od centra a přístavu opět docela čisté.

Po poledni přišla Nana, zneužívajíc svého nachlazení ke dni volna stráveném se mnou a samozřejmě jsme si museli padnout kolem krku. Není nad to po dvou letech potkat blízkého kamaráda. Pak přišla ještě kámoška Táňa a nakonec jsme vyrazili z Koblevské ulice do Iljičevska. Nana nezapře své vzdělání (psychologie) a cestou do mě přátelsky hustila, jak se mám na cestě chovat. Není nad upřímnost. U tzv. byznys-centra jsme se rozloučili a maršrutka mě s dalšími cestujícimi odvezla do přístavu na celnici. Procedura byla opět v pohodě, na rozdíl od Gruzínů, kteří vezli desítky kilo zavazadel. Všiml jsem si, že některé tváře vypadají opravdu jinak.

Pak jsme se nalodili na loď nesoucí hrdé jméno Greifswald a plující pod panamskou vlajkou. Není nad příjemnější námořní pravidla. Vevnitř byly instrukce i litevsky, takže jsem se spolu s litevskýma děckama domákl toho, že loď se dříve projížděla mezi Klaipedou a Kielem. Byla mi přidělena kajuta číslo 338 i se spolubydlícím, postarším Gruzínem Zurabem. Naším společníkem po celou plavbu byla i těžce šumící klimatizace, něco jako vrtulník z trochu větší vzdálenosti. Zkoušel jsem to dvakrát nějak řešit s ženskýma na recepci a s technikem, nakonec s tím ale neudělali nic. Byl jsem vděčný za gumové špunty do uší, které mi zajistily normální spánek. Zde na východě se člověk pořád docela často setkává se sovětským stylem jednání se zákazníkem. Ženská na recepci se rozvalí na židli a tváří se, jako by jí to bylo celkem jedno, co jí říkáte. Nebo číšnice uklízející stoly vám rovnou řekne: "Děcka, běžte radši třeba do baru."

Jídlo je na lodi třikrát denně a mě docela chutnalo. Mí arménští spolustolující ale prohlásili, že takové blivajzy mají akorát tak u nich v armádě. Asi tam půjdu aspoň na jeden kontrakt. Jinak těch pár dnů nebylo moc co dělat. Ve středu 4. 7. v 16 hodin už člověk musel být u nich, i když se vyjíždělo až ve čtvrtek ráno. Takže jsem hodně četl, zvláště průvodce po kavkazských zemích, celou anglickou stránku z Wikipedie o Gruzii ulovenou do Kindle z 3G sítě u Oděsy, to samé o Arménii ulovené při chycení signálu z Krymu, dále spoustu kapitol z Bojového řádu jednotek požární ochrany, příručku první pomoci a další povzbudivé věci. Bylo zajímavé seznamovat se se spolucestujícími, zvlášť inspirující byly dvě dvojice ze Švýcarska, lidé kteří nechali práce, byt s vybavením vyměnili za auto a s našetřenými chechtáky vyrazili kolem světa (rockenroll.ch). Mám o čem přemýšlet. Dále jsme zde měli hlavně gruzínské cestující, taky třeba dva bratrance z Arménie, pracující ve Varšavě a vezoucí domů náklad českých sekaček na trávu nebo týpka z Čečenska, který s pohnutím mluvil o tom, že jede domů po 17 letech.

Poslední večer jsme udělali menší party v našem baru, který se ukázal jako jeden z nejdražších na Černém moři. Byla to hlavně anglicky a německy mluvící sebranka plus já, coby jediný Čechoslovák na lodi. Barman byl z Oděsy a s místním typickým humorem nás bavil vyprávěním o tom, jak reaguje alkoholik na to, když dochází pivo i šnaps. Jelikož skutečně docházelo černigovské pivo a odpočítávali jsme poslední plechovky, zapojil jsem se do této soutěže a uchmatil aspoň tři z nich. Alexandr Alexejevič Koholik už ze mě stejně nikdy nebude, mimo jiné nemám žádný trénink. Sabine a Julia byly okouzleny mými znalostmi německých slov, které se hodí pouze do horší společnosti. Když se ale společnost změnila na čistě německy mluvící, odebral jsem do svých komnat, protože na to má mozková kapacita prolitá pivem už nestačila.

V sobotu 7. 7. všichni už netrpělivě očekávali příjezd do Gruzie. Švýcarští kamarádi s GPSkou odměřovali posledních 60 kilometrů. Rychlost lodi byla 22 km/h. Pak se objevila země ze dvou stran, Gruzie i Turecko s vysokými horami. Samotné město Batumi pak z moře vypadalo ohromně i s velkým ruským kolem, kopií Lomonosovky, abecední věží, kostelními věžemi, menšími mrakodrapy a přístavem. Když jsme zastavili, nalodili se borci z gruzínské pobřežní stráže a celníci. Obsadili recepci a postupně prověřovali všechen ten materiál. Přišla řada i na mě, policajtka si prolistovala můj pas, zanesla webkamerou můj krásný obličej do místního Matrixu, bouchla do pasu razítko a se širokým nadstandartním úsměvem prohlásila "Dobro požalovať." (to není nic se stěžováním, ale "vítejte"). Pořád nějak moc nevím, co na mě ty ženské vidí.

Pak jsme byli vypuštěni z lodě (prostorem pro náklaďáky) a ven z přístavu. Znamenalo to delší procházku do města, protože místní chechtáky jsem ani na bus, natožpak taxi, zatím neměl. Po výměně peněz jsem se opět cítil víc jako člověk. Pak ovšem následovalo to, co na cestování docela nenávidím. Tahání se s báglem po cizím městě a hledání noclehu. Nějaké adresy z Lonely Planet mi moc nepomohly, bylo plno nebo draho. Tři maďarští kluci byli ochotnější, aspoň mě teda nabídli přespání u sebe na zemi, abych nemusel hrát homelessáka. Nakonec to vyřešil taxikář, který mě za ekvivalent naší padesátky povozil docela dlouhou vzdálenost po městě do jiného hostelu. Ukázal se jako celkem příjemný a v rámci finančních možností skromného brněnského ajťáka, kterému narušuje školné všechny plány na pobyt v Hotelu Hilton.

Město Batumi je zajímavé a odpovídá mé touze po kroku do neznáma. Vše zde vypadá nějak jinak - ulice, domy, lidské tváře. Baráky jsou často podobné jako u nás na Cejlu a Bratislavské a chodníky jsou často úplně rozmlácené, takže člověk musí koukat pod nohy. Tento večer už jsem měl dost takže jsem se oddal snění.

Vám teď doporučuju to samé. Zbytek o neděli v Batumi, jízdě za mořem i s bouračkou po cestě (ne mojí) a dalším plácání se směrem na Kavkaz, dopíšu příště. Jestli vás to nebaví, napište a dám vás pryč z tohoto blacklistu. V opačném případě můžu ještě někoho přidat. Jako ty nejlepší věci v životě, i tohle je zadarmo. Zatím ahoj z přímořského zapadákova Kobuleti.

Všechny díly:
1. Úvod
2. Hučali sa hory
3. Radio Gyumri
4. Poklad na Stříbrném jezeře
5. V cudzom meste - závěr