Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Hledání Země-nezemě (2): Hučali sa hory

Hledání Země-nezemě (2): Hučali sa hory

U jezer Koruldi. Autor: Ondřej Mikulaštík
U jezer Koruldi.
Autor: Ondřej Mikulaštík
Po nějaké době pokračuju se svým příběhem o dálkách. Minule jsem skončil v noci ze soboty na neděli v Batumi. Ráno jsem nechal bágl v hostelu a vyrazil do města. Zapomněl jsem jim sice vrátit klíč od pokoje, ale nakonec to vzali v pohodě. Chtěl jsem jít někam do kostela, když už je ta neděle, a nakonec jsem na jeden větší narazil. Zde funguje gruzínská autokefální (samostatná) církev. Kostel to byl krásný, akorát v něm bylo černomořské horko, hodně lidí a předlouhý proslov kněze v gruzínštině, z kterého jsem pochopitelně nic neměl. Jazyk to není ani turkický, semitský, natož indoevropský, takže je nepodobný čemukoliv, co jsem zatím slyšel. Co je horší, mají i svou vlastní abecedu sestávající z unikátních klikyháků. Zatím umím jen pár písmen, například B vypadá jako klasická kulatá bomba s doutnákem.

Batumi - Adžarské muzeum umění. Autor: Ondřej Mikulaštík
Batumi - Adžarské muzeum umění.
Autor: Ondřej Mikulaštík
Při východu z kostela na mou peněženku zaútočilo několik potřebných. Když jsem se odebíral pryč, zaútočila na mě drobná snědá holka asi pětiletá. Značně mě překvapila brutalita jejího přepadu ze zálohy. Tahala mě za foťák, za nohu a za ledvinu (tu vnější). Jindy bych se takovým mrnětem určitě nechal obměkčit, ale tohle mě natolik popudilo, že jsem ji přiměřeně odstrčil a vypadl. Tak mě to trochu mrzelo, asi za to zrovna nemůže, že ji nikdo nic lepšího nenaučil. Šel jsem pak do adžarského muzea umění a docela to stálo za to. Asi vybrali ty nejlepší obrazy, co mají na skladě. Flákal jsem se pak trochu po městě, mají na břehu moře například onu zajímavou abecední věž, maják, sochu zamilované dvojice Ali a Nino, dlouhé pláže a fajn parky. Při nákupu místní sim-karty jsem zjistil, že jsem někde zapotrošil pouzdro na foťák s náhradníma baterkama a stativem. Vystartoval jsem zpět k lavičce, kde jsem ho nejspíš měl naposledy, a skutečně tam i po těch asi 20 minutách pořád bylo. Vděčně jsem si říkal, že v lužáneckém parku by vydrželo tak 2 až 5 minut. Vůbec je tady všude hodně policajtů a místní prezident Míťa "kravatožrout" Saakašvili udajně nařídil, že pro turisty je třeba dělat vše, aby se cítili v zemi co nejlíp. Nevyplatí se prý něco provést cizinci, protože pak by na pachatele, jak se zde říká "pustili všechny psy".

Potkal jsem ještě své švýcarské známé a na pláži se plácl do moře. Není tam nejčistší, ale pro suchozemskou krysu stačí. Vrátil jsem se k hostelu a vyrazil směrem k nádraží. Stopnul jsem si maršrutku číslo dvacet, kde jsem akorát jaksi opět zapomněl na nízký profil dveří a díky svému vysokému báglu si narazil holeň. Měl jsem v plánu vyrazit někam za město a tam dvakrát přenocovat a aspoň jeden den si užít u moře. Do údajně nejzajímavějšího technického muzea ropáckých průkopníků před sto lety Nobela a Rotschilda jsem to už před zavíračkou bohužel nestihl. Za městem je vlakové nádraží, odkud se dá jet například nočním vlakem do Tbilisi. Ulovil jsem tam jakousi maršrutku do Kobuleti a užíval si krásné výhledy z kopců nad mořem.

Při příjezdu do města bylo u cesty už docela hodně shromážděných lidí a dvě značně bouchlá auta. Řidič zastavil a vystartovali jsme ven. V malém Daewoo se zdemolovaným zadkem a bokem seděla za volantem evidentně otřesená holka. Dveře nešly otevřít. Nakonec nebyly zohnuté tak moc, takže se to několika chlapům naráz podařilo vytrhnout. Neměla žádné viditelné zranění, akorát byla dost vyplašená a brečela. Stejně jako většina místních se nejspíš neobtěžovala s pásem. Vyvedli ji ven a vypadalo to, že to snad nebude nic vážného. Natáhl jsem se dovnitř a aspoň vypnul zapalování. Kus dál byl ještě Mercedes se zdemolovaným čumákem a z obou aut toho dost vyteklo. Nějaký trouba vytáhl cigáro. Řekl jsem mu, aby to nedělal, že má pod sebou benzín. Bylo to celkem zbytečné, za chvíli se objevil jiný blbec, kterého nenapadlo nic lepšího. Pak se přihnalo policejní auto a za nima i hasiči. Ostří hoši začli natahovat kolem obou aut žlutou pásku s klikyháky a nápisem "Police Line - Do Not Cross" a my jsme odjeli.

Řidič mi zastavil u jakéhosi hostelu na pobřeží a když jsem z toho zas tak nadšený nebyl, nakonec jsem tam zůstal. Nemile mě tady překvapila nízká jazyková vybavenost zdejší populace. Čekal jsem něco jako v Pobaltí, kde se člověk mluvící rusky a anglicky domluví skoro s každým. Tady to často bývá problém, zvlášť s těma mladšíma.

Plácl jsem se pak do moře a i celý následující den se věnoval této činnosti. Připadalo mi, že jeden den docela stačí a že taková místa nějak nejsou má krevní skupina. Všude spousta hospod, obchodů, křičících dětí a na pláži spousta odpočívajících lachtanů a tuleňů, kterým přijde naprosto OK strávit dva týdny dovolené na pláži. Poslední noc na dvoře hostelu místní omladina připravila ohromnou show gruzínských národních tanců s aplausem po každé písni asi tak do dvou až tří v noci. Docela jsem pěnil a přemýšlel, jestli má smysl po nich vystartovat, protože na to ani mé špunty do uší nestačily. Nakonec jsem stejně nějak usnul.

V úterý 10. 7. ráno lilo jako z konve. Stoupl jsem si v pláštěnce na hlavní cestu na Poti. Jelikož maršrutky byly vesměs popsané jen klikyháky, stopoval jsem vše, co mělo kola, včetně luxusní kolony mikrobusů uzavřené dvěma policejními auty jedoucími na majáky. Zastavili mi dva týpci v mercedesu. Ptal jsem se, kolik za to svezení budou chtít a řidič mi na to odpověděl, že 50 dolarů. Nakonec si ovšem nevzal ani kopějku. Jeli do Tbilisi, takže jsem se nechal vyložit na křižovatce v Ureki a skoro vzápětí ulovil maršrutku do Poti. Nakonec se z nich vyklubala linka až do Zugdidi, takže nehezké Poti jsme jen projeli.

Večerní Mestia. Autor: Ondřej Mikulaštík
Večerní Mestia.
Autor: Ondřej Mikulaštík
Zugdidi má asi 200 000 obyvatel, z nichž mnozí jsou uprchlíci z blízké Abcházie. Vypadalo uprostřed skutečně přelidněně. Spolucestující z maršrutky mi ukázal, odkud se vyjíždí do Mestie na Kavkaze. Maršrutka se ovšem plnila pouze pomalu, takže to znamenalo ještě asi hodinu čekání. Mestia je profláklé turistické místo, takže s místními se asi půl napůl smíchala všelijaká mezinárodní sebranka. Cesta ze Zugdidi byla docela úchvatná. Ani valašské kotáry, východňarské poloniny, Tatry nebo ukrajinské Karpaty mě nepřipravily na krásu a velikost místních hor. Postupně jsme šplhali, část cesty kolem přehrady Enguri a nezbylo než fotit z okna skoro tolik, jako vzadu sedící Japonec Akiro. O přestávce u nějaké hospody a ruin průmyslových baráků jsme si se spolucestujícími dali nějaké to kafe a řidič dva škopky piva. Pro jistotu jsem si ho vyfotil na památku. Polská děcka se ho ptala, jestli by mohl zakrýt batohy na střeše, když docela dost prší. Řekl, že to není problém a nechal to tak.

Za asi 4 hodiny jsme nakonec zvládli cestu ze Zugdidi do Mestie i s vykládkou nějakého toho cargo objednaného místními. Vystoupil jsem v centru Mestie a první koho jsem uviděl byly Sabine a Julia, známé z lodi. Děvčata se učí místní kolorit rychle, takže jsme se objali s výrazem "Priveeeet!". Spolucestující Sean, amík žijící v Paříži, měl domluvený nějaký hostel, takže když pro nás přijela majitelka, rozhodl jsem se i s polskýma děckama a Akirem, že to vezmu taky. Jeli jsme se Seanem na korbě pick-upu, což byla docela bomba. Večer už to nebylo na nějaký ten ledovec, takže jsem si akorát obešel město (třítisícový ekvivalent našeho Špindlu) s úchvatnými obrannými věžemi. Zasněžené hory okolo vypadaly ohromně a lákavě.

Kříž nad Mestií. Autor: Ondřej Mikulaštík
Kříž nad Mestií.
Autor: Ondřej Mikulaštík
Ve středu ráno jsem se vypravil na tůru k obřímu kříži nad městem a jezerům Koruldi. Výstup přímo z města byl hodně strmý, ale výhled stále krásněl. Bylo vidět celé město s přilehlými údolími a horami a letištěm. Zasněžené kavkazské čtyřtisícovky vypadaly jako z jiného světa. Po asi dvou a půl hodinách jsem se dohrabal k velikému kovovému kříži. Fajn, že nebyla bouřka, ale pršet začalo a občasné přeháňky mě ochlazovaly cestou dále. Mestia je asi 1400 metrů nad mořem, kříž 2300 a jezera asi 2700. Od kříže nahoru už nebyl les, ale jen rozlehlé louky, kde se občas pásly krávy a krásní koně. Celý tento výlet s namáhavým výstupem a nádhernou přírodou byl velkým endorfinovým tripem, připadalo mi, že tohle je skutečně stokrát lepší než nějaké přelidněné místo u moře. Navíc potkat dva a půl člověka za pár hodin je taky balzám na mou introvertní duši.

U jezer Koruldi. Autor: Ondřej Mikulaštík
U jezer Koruldi.
Autor: Ondřej Mikulaštík
Dojít k samotným jezerům naráz bylo čím dál tím těžší. Uvědomil jsem si, že už jsem v pro mě nezvyklé nadmořské výšce a že plíce pracují tak trochu naprázdno. Projevovalo se to hlavně tak, že člověk jakoby nemohl jít a neměl sílu v bolavých nohou. Záměrně jsem začal dýchat jak o dušu a zlepšilo se to. Došel jsem ke krásným docela malým jezerům, u kterých se páslo pár krav. Opět trochu zapršelo, takže jsem si nějaké lezení do vody rozmyslel. Pak se rozsvítilo Slunce, lehl jsem si na pláštěnku s 4700 metrů vysokou Ušbou v mracích nad sebou. Naráz mi to připadalo trochu mystické. Vzpomněl jsem si na to, co psal Marek Vácha o Antarktidě, že někde tam člověk cítí pořád Boha nad sebou úplně ve všech kostech a že ateismus je naopak luxus, který se hodí akorát do užvaněné kavárny v západní Evropě. Podobné to je asi někde na poušti nebo zde na horách, kde je člověk vydán na milost přírodním živlům. Slunce hřálo a měl jsem prostě intenzivní pocit, že Bůh mě miluje.

Bylo potřeba sestoupit, ale jelikož jsem nechtěl jít po stejné cestě jako nahoru, zalomil jsem to směrem k údolí, které vede k letišti. Pastviny jsou tam ovšem strmě, takže jsem pořád sestupoval dost málo a nakonec došel mezi křížem a městem na stejnou cestu, která mě vedla vzhůru. U jezer mě napadlo, že se tam ty odpadky nelíbí a řekl jsem si, že vzít dolů 3 prázdné petky mě nezabije. Neměl jsem si hrát na anděla - ekologického aktivistu. Podcenil jsem místní bordelářství a nakonec jsem těch odpadků měl celou velkorážní igelitku od Alberta a ještě sáček, který se skoro rozpadal a nějaké svinstvo v ruce, dohromady jsem to tak tak unesl. Došel jsem ke vsi a jeden chlápek si tam zaťukal na čelo. Řekl jsem mu na to: "To jsme tak s děckama trochu zachlastali." Jiná paní byla uznalejší. "Moloděc!", prohlásila. Napadlo mě, že nemám zapotřebí někoho vychovávat, je to přeci jen jejich země.

Duha při sestupu od jezer Koruldi. Autor: Ondřej Mikulaštík
Duha při sestupu od jezer Koruldi.
Autor: Ondřej Mikulaštík
U večeře seděli kluk s holkou a mluvili s domácí a Seanem anglicky s povědomým přízvukem. Byli to Dáša s Petrem, sympatické zcestovalé děcka z Kladna. Na nějakou party jsem už ovšem něměl moc sil, i když to byla zábava. Dozvěděl jsem se, že "ondrej" je v japonštině bojový pokřik, takže jsme vtipkovali na téma japonské zdvořilosti typu: "Ó můj drahý nepříteli, je mi velice líto, že vám nyní musím useknouti hlavu". Akiro je čestná vyjímka mezi Japonci, cestuje sám nebo jen se ženou už asi 40 let a mluví dobře anglicky.

Čtvrtek 12. 7. znamenal snazší cestu na ledovec Čalaati. Cesta vede za město kolem místního letiště a jen mírně stoupá údolím řeky. Cestou u mě zastavili policajti a kus mě svezli ke kostelu, kde se slavil svátek svatých Petra a Pavla. Pak přišlo přejít řeku po rozhrkané lávce a postupně jsem se přiblížil k ledovci. Značka končí tam, kde obrovská masa ledu a kamení vypouští z pod sebe pořádnou řeku. Toužil jsem ovšem sáhnout si na skutečný led v červenci a lezl jsem nahoru po kamenech. Je to trochu o hubu, protože jen ty větší kameny jsou stabilní. Pokud je hned pod nimi vrstva ledu, je to lepší obejít, protože by to mohlo znamenat značný držkopád. Lezl jsem asi jen 300 metrů nahoru, nepřipadalo mi úplně rozumné v horkém dni se procházet po ledovo-kamenitém gigantu.

Ledovec Čalaati. Autor: Ondřej Mikulaštík
Ledovec Čalaati.
Autor: Ondřej Mikulaštík
Cesta dolů už byla docela brnkačka. Před městem jsem zamířil na místní hasičskou stanici. U plotu postarší chlápek umýval z hadice červený Mercedes. Řekl jsem mu, že jsem dobrovolný hasič z Česka a jestli bych k nim mohl nakouknout. "Pojď dál", on na to. Slouží tam 4 borci z celkových dvaceti. Jinak docela bída, budova jsou bývalé kasárna bez garáží, takže všechny auta stojí venku. Pro ty novější, které dostali z Francie i například se zásahovými oděvy, které taky neměli, by to v zimě znamenalo konec. Zdejší 30° mrazy vydrží jen sovětský Zil. Plat hasiče je údajně 150 lari (vynásobte si to 12x), takže asi musí mít těch prací víc. Později jsem se dozvěděl, že tak jako se u nás vtipkuje o policajtech, zde jsou obětní beránci hasiči, kteří prý nejlíp ze všeho umí hrát domino. Za takové kopějky tam žádní mlaďoši nejdou, takže podle toho stojí zde v zemi požární bezpečnost celkem za houby. Dobráci tady prý nejsou vůbec. V Kutaisi se měla stát událost, kdy rodinný dům velitele hasičů shořel, přestože byl vzdálen jen 150 metrů od hasičárny.

Je mi líto, ale tady v smradlavém internetovém doupěti v Tbilisi teď tohle psaní musím přerušit. Příště to snad bude o dalším ledovci, suprovním mrňavém letadle, které mě z Kavkazu přehodilo až do Tbilisi a této metropoli. Musím mazat, jinak mi všechny muzea zavřou. Zatím ahoj, zítra už budu v Arménii, tak mi držte tlapky.


Pětidílný cestopis člena ČAS Ondřeje Mikulaštíka z jeho červencové cesty do Gruzie a Arménie (v roce 2012), původně posílán jako mailové zprávy přímo z cesty. Milovníkům českého jazyka se omlouváme za jeho mírně nedbalý styl a milovníkům astronomie za to, že s astronomií příliš nesouvisí.


Všechny díly:
1. Úvod
2. Hučali sa hory
3. Radio Gyumri
4. Poklad na Stříbrném jezeře
5. V cudzom meste - závěr




O autorovi

Ondřej Mikulaštík

Narozen v roce 1976, měsíc před přistáním sondy Viking 1 na Marsu. Vyrostl ve Vizovicích a s astronomií začal až po střední škole na hvězdárně ve Vsetíně. Tento zájem jej později přivedl i k práci dělníka vědy na observatoři v Ondřejově a studiu astrofyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy Univerzity v Brně. Z oboru ho nejvíc láká Slunce a Měsíc i se svými zatměními a taky astrofyzika vysokých energií. Kromě toho ho živí IT, rád cestuje, je zapáleným dobrovolným hasičem a začíná studovat teologii.

Štítky: Cestopis


49. vesmírný týden 2016

49. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 5. 12. do 11. 12. 2016. Měsíc bude v první čvrti, uvidíme Lunar X? Večer je krásně vidět Venuše na jihozápadě. Mars je výše a skoro nad jihem. Ráno je pěkně viditelný Jupiter. Slunce se po krátkém zvýšení aktivity opět uklidnilo. Poté, co došlo k selhání horního stupně rakety Sojuz, zřítila se nad Ruskem nákladní loď Progress, původně určená k zásobování ISS. Pokud se v tomto týdnu povede start japonské zásobovací lodi HTV, bude to pro osazenstvo stanice úplně v pohodě. Kromě tohoto startu se očekávají ještě další čtyři.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Planety

Hvězdy bloudivé, oběžnice, planety. Několik pojmenování téhož. Ostatně i řecké πλανήτης, neboli planétés, znamená vlastně „tulák“. Pro mnoho z nás obíhá kolem Slunce planet devět. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Ovšem od roku 2006, od valného shromáždění

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Za súmraku

Vrch Ostrá 1247mnm. Počas astronomického súmraku ešte posledné slnečné svetlo osvetľovalo horizont. Na fotke je vidieť Mesiac, Mars, Venušu a Mliečnu cestu.

Další informace »