Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Moje setkání s astronomií (2): Michal Švanda

Moje setkání s astronomií (2): Michal Švanda

Michal Švanda
Michal Švanda
Někdy jsou "cesty zaprášené a uličky nejasné". Člověk se náhodnou chytne stébla a ani netuší, že drží celé pole. Takto by se nadneseně a metaforicky dalo popsat, jak se k astronomii a k jejímu pro něj součanému odvětví dostal další hvězdář, který nám dnes poví o svých začátcích. O tom, jak se jinak zcela opomíjený objekt na obloze stal jeho obživou, popíše sluneční fyzik a astronom Michal Švanda.

Mgr. Michal Švanda, Ph. D. (* 13. srpna 1980, Havlíčkův Brod), je sluneční fyzik zabývající se zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, jejích podpovrchových vrstvách a helioseismologií. Po studiích pracoval v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, od roku 2009 je však dočasně v Německu, kde získal pozici postdoka na Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau. Více informací se o něm dozvíte ZDE. Teď už ale jeho příběh...


Opomíjené Slunce aneb Jak to všechno začalo?

Mé astronomické začátky jsou bohužel poněkud v mlhách. Pamatuji si jen to, že někdy ve věku, kdy děti začínají navštěvovat základní školu, jsem byl poprvé v Praze s rodiči na výletě. Při té příležitosti jsme navštívili pražské planetárium (na nějž jsme narazili úplnou náhodou při procházení Parkem kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešního pražského Výstaviště), kde mi rodiče zakoupili otočnou mapku oblohy, doposud to nepřekonaný nástroj začínajícího astronoma. S její pomocí jsem pak po večerech začal propisovačkou zakreslovat aktuálně viděné hvězdy na poznámkové papírky velikosti asi tak 7×7 cm, a začal si všímat proměnlivosti oblohy. Zájem o astronomii prohloubilo také úplné zatmění Měsíce (o němž si pamatuji jen to, že to bylo v zimních měsících a dávali jej částečně přímým přenosem v hlavní zpravodajské relaci v televizi, takže šlo zřejmě o zatmění z 9. února 1990 a mně tehdy táhlo na desátý rok) a četba knih s astronomickou a kosmonautickou tématikou.

V roce 1993 jsem pod stromečkem našel astronomický dalekohled (stavebnici Astro Cabinet 90) a Hvězdářskou ročenku. V následujícím roce jsem si postavil podle návodu z pražského planetária vlastní dalekohled - brýlák - a ještě o rok později se přihlásil na Letní astronomickou expedici na Hvězdárnu v Úpici. Do Úpice jsem jezdil deset let, později ne jako řadový účastník, ale na pozici odborného vedoucího a poslední dva roky ve funkci hlavního vedoucího odborného programu.

K profesionální astronomii jsem se dostal spíše z lenosti. Už mě nebavilo o letních brigádách stěhovat basy s limonádami při zavážení vesnických samoobsluh nebo čistit naolejované trubky a jinak upravovat materiál a polotovary v zámečnické dílně, ani jezdit jako pomocná síla po zákaznických montážích nerezových zábradlí do bank, fitness-center nebo soukromých vil. Ozval jsem se do Astronomické ústavu AV ČR v Ondřejově a od roku 1999 fungoval v letních měsících jako pozorovatel u slunečního magnetografu. Ve stejnou dobu přišlo přijetí na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy do Prahy a už v té době bylo jasné, na jaký nabízený obor se budu soustředit. Během studií jsem také několik let prováděl na Štefánikově hvězdárně v Praze.

Ještě si vybavuji, jak jsem ve svých astronomických začátcích naprosto ignoroval Slunce jako objekt na obloze a když na Astronomické expedici v létě 1996 přednášel Petr Heinzel referát o vypuštěné družici SOHO a jejích možnostech, nechápal jsem, co může být tak zajímavého na objektu, který je vidět ve dne. Mé přehlížení Slunce došlo až tak daleko, že mi ještě během úplného zatmění 11. srpna 1999 na břehu maďarského Balatonu nebylo vůbec jasné, že je nějaký rozdíl mezi protuberancemi a erupcemi. To vše se mělo změnit už v následujících měsících.

Dnes je mi třicet, opomíjené Slunce se stalo mým živobytím. V současnosti působím na Ústavu Maxe Plancka pro výzkum sluneční soustavy v Německu na pozici osoby odpovědné za helioseismické inverze v rámci projektu SISI (Seismic Imaging of the Solar Interior) financovaného Evropskou radou pro výzkum, ale uchovávám si vazby na Astronomický ústav AVČR v Ondřejově i Astronomický ústav Univerzity Karlovy v Praze a samozřejmě v rámci možností také na komunitu amatérských astronomů v Čechách.

Michal Švanda


Tak to vidíte. Ještě před 11 lety (téměř přesně k datu vydání tohoto článku) dělalo Michalu Švandovi problém rozlišit sluneční erupce a protuberance, kdežto dnes je - ruku na srdce - uznávaným českým slunečním fyzikem a výborným popularizátorem astronomie (nejen) v tomto oboru. Koneckonců se o tom můžete přesvědčit ZDE. A jakou cestu museli ujít další? Nechte se překvapit příště.




O autorovi

Astronomické začátky

Nepravidelný seriál redakce astro.cz, v němž se můžete seznámit s tím, jak se mnozí známí i méně známí (především) čeští a slovenští astronomové k astronomii dostali. Můžete se tak přesvětdčit o tom, že hvězdářem může být skutečně každý. Stačí se zahledět do nebe...



49. vesmírný týden 2016

49. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 5. 12. do 11. 12. 2016. Měsíc bude v první čvrti, uvidíme Lunar X? Večer je krásně vidět Venuše na jihozápadě. Mars je výše a skoro nad jihem. Ráno je pěkně viditelný Jupiter. Slunce se po krátkém zvýšení aktivity opět uklidnilo. Poté, co došlo k selhání horního stupně rakety Sojuz, zřítila se nad Ruskem nákladní loď Progress, původně určená k zásobování ISS. Pokud se v tomto týdnu povede start japonské zásobovací lodi HTV, bude to pro osazenstvo stanice úplně v pohodě. Kromě tohoto startu se očekávají ještě další čtyři.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Planety

Hvězdy bloudivé, oběžnice, planety. Několik pojmenování téhož. Ostatně i řecké πλανήτης, neboli planétés, znamená vlastně „tulák“. Pro mnoho z nás obíhá kolem Slunce planet devět. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Ovšem od roku 2006, od valného shromáždění

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Lunární X

Další informace »