První ročník „Krausova pochodu“

Baron Artur Kraus (1854 - 1930) byl pardubický rodák, který zasvětil celý svůj život astronomii a sportu. Právem je tedy po něm pojmenovaná Hvězdárna v Pardubicích, která leží na vrcholku DDM Delta v městské části Dukla. Mezi Krausovy mnohé záliby patřilo též lyžovaní a byl jeden z prvních, který použil lyže ve střední Evropě. Jeho nejoblíbenější lokalitou pro lyžování byla oblast kolem Harrachova v západních Krkonoších. S Petrem jsme tak tímto dnem demokraticky rozhodli o vzniku nové tradice astronomů v Pardubicích, ke které se bude moci kdokoliv dobrovolně přidat. Na počest našeho nejvýznamnějšího pardubického rodáka a astronoma jsme zahájili takzvané „Krausovy pochody“, které budeme absolvovat vždy v zimě, pokud popřeje počasí. I když baron Kraus především lyžoval, a to především v Harrachově, nebude snad příliš od věci akci pojmout jako libovolný pěší pochod po libovolné části Krkonoš; podmínkou je však příležitost pozorování nějakého astronomického úkazu či objektu (s Petrem jsme mohli vidět hned tři – západ Slunce do inverze a dvě komety). Pochod nebude samozřejmě noční, ale v noci se zakončí.

Náš výlet začal zcela náhodou Petrovým návrhem již dávno před zákrytem Marsu. Předpověď počasí totiž mluvila o několikadenní inverzní oblačnosti během svátků a oba nás lákal pohled z hor na Sluncem ozářené nekonečně bílé moře, které zaléhá nad českou kotlinou. Po několika změnách padl termín výletu na tento den (27. prosince 2007). Pro mě to navíc byla příležitost konečně spatřit zimní hory a naším zcela primárním cílem bylo dobytí Liščí hory, pod jejímž vrcholem jsem v roce 2002 pozoroval při výjezdů členů ASHK maximum meteorického roje Geminidy. Letos jsme měli stejný plán (opět s Petrem a ještě s Pavlem Štysem – autorem mnoha kvalitních astrofotografií). Když jsme však na letošní Geminidy dojeli, počasí nás zklamalo a poté doma jsem se steskem zjistil, že se na horách opravdu vyjasnilo, avšak až o dvě hodiny později, než udávala předpověď. Přesto vzpomínky nás tří vesele obohacoval zážitek s jistým hostinským penzionu U Karla (ve Velké Úpě), který na nás s batohy po půlnoci vytřeštěně a s jistou arogancí spustil po otázání se na cestu památné věty: „Co tam chcete dělat? Vždyť tam nic není! Vy jste se úplně zbláznili! Tam strašně fouká, teď jsem byl na kopci ...“ Samozřejmě nemohl tušit, že jsme astronomové vybaveni mnoha přístroji a vcelku spolehlivou předpovědí počasí, podle níž (a to se skutečně stalo) má do několika hodin krajně nebezpečné počasí utichnout.

Takže neúspěch Geminid 2007 nahradit úspěšným denním výstupem na zimní Liščí horu byl skutečně silným motivační prvek. Z Pardubic jsme vyrazili kolem 9. hodiny ranní a klidná cesta nás dovedla až do Temného dolu u Velké Úpy. Tady Petra chytla jistá „známková epidemie“, neboť z přibližně čtvrthodinové cesty do Pece se stal třičtvrtěhodinový maratón shánění co možná největšího počtu turistických známek z těchto lokalit. Už však za Temným dolem se poprvé ze zamlžené krajiny začala stávat nažloutlá. Jen o pár kilometrů dále jsme se záhy ocitli v prvních slunečních paprscích a vynořily se i první pohledy na Krkonošské kopce. Po vyhledání vhodného místa pro parkování (které se nakonec ukázalo jako krajně citlivé) jsme se oblékli, popadli krosny, stativy a hrdě si to kráčeli po hlavním tahu až k prvnímu rozcestníku na jihozápadním konci Pece. Petr si stihl koupit poslední vytouženou známku a já byl nucen utratit nehorázných 10 korun za užití toalety. Pravda – byla opravdu luxusní. Jak jsme tak šli, byli jsme neustále pod nechápajícími pohledy lyžařů a turistů, kterých tento den přilákal skutečně nespočet (naposledy jsem tolik lidí viděl pohromadě, když pominu pražský Václavák, snad jen na zatmění Slunce v Turecku v roce 2006). Hned u prvního rozcestníku na konci Pece jsme se chtěli podívat do mapy (nesmějte se nám, Krkonoše prostě tak dobře neznáme). Úsměvně jsme však zjistili, že Petr si vzal na cestu nikoliv turistickou mapu hor, ale pouze průvodce, jenž se k ní dodává. No nic, bylo nutné se zeptat. Po pár neúspěších jsme tedy dostali tip na místní „horské taxikáře“, kteří se nás zeptali kupodivu na tu samou věc: „A co tam chcete dělat?“ Evidentně je tato otázka při pohledu na dva pěšce se stativy během lyžařské sezóny tady v Krkonoších jistým standardem. Pak nás po našem vysvětlování nasměrovali cestou k nejbližší lanovce se slovy, že západ Slunce pěšky nemůžeme stihnout (bylo kolem 12. hodiny a Slunce zapadalo po 16. hodině). Narozdíl od „Karla“ jsme se však již pro ně stali menšími a vcelku pochopenými blázny.

Cesta nás vedla vzhůru. Každou chvíli kolem nás projel sněžný taxík, který vezl buď lyžaře nebo zásoby na nejbližší chaty. Za těmito vozy se však vždycky táhl až odporně páchnoucí kouř. Stoupání nás rychle dovedlo k nejbližší sedačkové lanovce, která vcelku odpovídala popisu, avšak ne názvu. Podle zkušených „taxikářů“ jsme již byli rozhodnuti vyrazit tou línější variantou k vrcholu, abychom něco stihli nasnímat. Přesto nás však nezvyk stále činil nejistými (obávali jsme se naší místozabírající bagáže, nesprávnosti lanovky i problému najít kasu), takže jsme pěšmo vyrazili dál s nadějí, že dojdeme k té správné lanovce. Cesta hrubě stoupala a nános sněhu byl stále mohutnější. Navíc paradoxně s přibývající výškou začala stoupat teplota vzduchu (a to nebylo jen subjektivní vzhledem k naší námaze při stoupání, ale ukazovaly to teploměry na chatách, jež jsme míjeli). Takže rychle mizely do batohu rukavice, šály i nejsvrchnější svetry. Když už jsme se dostali na další šikovné rozcestí směrem k Lesní boudě nebo k chatě Viktorka, nedalo mi to a optal jsem se očividně místní rodiny (rodiče, kteří táhli z Pece na saních malé dítě, přičemž maminka měla v batohu nákup). Otec rodiny nám řekl, že Liščí louka (pod vrcholem stejnojmenné hory) je už asi deset minut do vrchu po cestě vzhůru a že tam už uvidíme „to moře“ a „ty hory“ (a to se nás vůbec neptali, co tam chceme dělat; že tam nic není). Tito lidé byli konečně prvními „nekomerčními“ rádci, kteří nás nasměrovali správně a časově navíc přesně. A bylo mi o to víc k smíchu, že inkriminovanou lanovkou byla právě ta, kterou jsme tak nejistě odsoudili, asi 3 km zpátky dolů. A hodinky nám řekli, že stojíme téměř pod vrcholem jen po necelých dvou hodinách, ne těch vyhrožovaných čtyřech. No úžasné.

Horská rodina měla pravdu a po vystoupání prudkého kopce jsme se po necelé čtvrthodince skutečně octli na plošině zarostlé jen nízkými stromy, mezi nimiž už vedly běžkařské stopy a hned je mnoho běžkařů hojně využilo. Příjemně ostré Slunce mě donutilo si nasadit polarizační brýle a první pohled přes ně byl šok – v dáli, byť ještě nízko u obzoru, se rozléhalo to tolik vytoužené inverzní moře. Cítil jsem se, jako když jsem poprvé zahlédl skutečné moře. Byl to skvost. Nekonečná bílá pláň a vlny proudů v horní hranici inverze. Jen škodolibě jsem si říkal: „Támhle v tom humusu jsou Pardubice.“

My stoupali dál. Na nechápající výrazy zcela převažujícího počtu lyžařů a běžkařů jsme si začali zvykat. Jen občasní němečtí turisté, kteří se procházeli de facto jako my (oproti nám jen s lyžařskými hůlkami a bez batohů) se zdáli být v ještě větším šoku. To byl snad první den, kdy jsem si začal připadat víc jako hrdina, než jako blázen, poněvadž nikdo, koho jsme za tu cestu potkali, neměl takovou kuráž stoupat pěšky ve sněhu a ještě k tomu s desetikilovou bagáží na zádech. Ale všechny fotky jsou svědkem toho, že to stálo za to. Jen pár metrů po pěšince se totiž začal zvedat svah Liščí louky, z něhož byly pohledy doslova s každým dalším krokem vzhůru krásnější. Když jsme se dostali těsně pod Lyžařskou boudu (u horního okraje louky, odkud pak vede už jen cesta k vrcholu hory), bylo bílé moře všude kolem nás. Přenádherné. Černá hora se svým vysílačem byla otopena v úzkém orografickém stratu, ale jinak všude okolo byla jen blankytná obloha. Rozhodli jsme se tedy ještě vystoupat, aby jsme z řídce zarostlého vrcholu (porostlého nízkými stromy) spatřili panoráma se Sněžkou a nahlas jsme si s nakažlivým smíchem opakovali památné věty pana hostinského, které jsme mírně modifikovali pro současnou situaci: „Co tady chcete dělat? Vždyť tady nic není! Tady strašně fouká! Jako fakt – koukněme se kolem, vždyť tady nic není! Pojďme radši zase dolů.“

Vyšlápli jsme pár desítek metrů po úzké pěšince k vrcholu a já jsem objevil to inkriminované místo, odkud jsme s přáteli z Hradce Králové pozorovali Geminidy v roce 2002. Vzpomínky na nejlepší Geminidy v životě se vrátily (o expedici se můžete dočíst v Povětroni číslo 2003/1 v článku „Horští stopaři“). A nejen to. Jen o pár metrů dál se konečně „vyčistil“ obzor a objevily se výhledy přímo ke Sněžce. A jaké! Celá pláň na Luční a Studniční hoře ležela pod hustým nánosem sněhu, na který lidská noha nevkročila. Sněžka hrozila svou výškou a strmostí. Úžasný byl dynamický přechod od vrcholu do Obřího dolu, který bych asi v tomto období jako cestu k dobytí naší nejvyšší hory nezvolil. V dáli více doprava se nad inverzí drápaly vrcholky Orlických hor a masiv Kralického Sněžníku, který jsme už s Petrem z předchozí expedice bezpečně poznali (šlo o expedici 24. prosince 2007 na Velkou Deštnou – pozorování zákrytu Marsu Měsícem). Tyhle neuvěřitelné pohledy nás donutily vytáhnout přístroje, natáčet na video a fotit. Skoro celou hodinu ...

Jak jsem se tak rozhlížel, začalo mi jako neznalci tohoto pohoří docházet, že vlastně stojíme na hřebeni, který spojuje Černou horu, Liščí horu, Luční a Studniční horu a Sněžku. Proto se mi začal v hlavě rýsovat plán, co se zbývajícím časem a tuším, že právě tady přišel na Petra Komárka ten ohromný nápad s „Krausovými pochody“.

Asi 3 km po cestě, když přejdete vrchol Liščí hory, se dostanete na planinu, kde se kříží několik turistických stezek. Tomuto místu se přirozeně říká Rozcestí. A kromě směrovacích tabulí zde taktéž vcelku přirozeně nalezneme Chatu na rozcestí. Tak nás nos a hlad táhl poměrně rychle a během té cesty jsme navíc objevili i perfektní lokalitu ta pozdější natáčení a focení západu Slunce. Chata na rozcestí nám, byť s očekávanou finanční přirážkou, nabídla čaj, teplo a nakonec jsme neodolali ani pokušení se navečeřet. Petr to viděl na párek s hořčicí, můj žaludek se sháněl po větším „kalibru“, takže nakonec jsem si objednal lahodné jitrnice, které jako jedno z mála jídel bylo cenově souladné s očekávanou porcí. A stihli jsme to jen tak tak. Hned po posledním soustu odbyly poslední minuty před 16. hodinou a Slunce se již nekompromisně přibližovalo k úžasnému inverznímu obzoru. Rychle jsme se oblékli, zaplaceno bylo předem a vzhůru k výhledu. A stálo to opět za to.

Jak Slunce vplouvalo do inverze, mírně ji prozařovalo a nerovnosti na povrchu oblačnosti vrhaly dlouhé stíny. Navíc intenzita slunečního záření s jeho výškou klesala a v tomto okamžiku byť stále oslnivé světlo mělo naoranžovělý nádech. Inverze tak vypadala jako růžová peřina, která se táhne po obzoru. Otočil jsem se k tomu zády a úžas pokračoval. Naše stíny byly nekonečně dlouhé a končily na vzdálených sněžných plochách sousední Studniční hory. Sněžka byla klidná a vládlo bezvětří. Všechny hory za našimi zády byly taky narůžovělé. A Slunce ještě nestihlo zapadnout, když už jsem hlásil „Venušin pás“ (ostré rozhraní mezi tmou a světlem na opačném obzoru, než je Slunce – vzniká promítnutím zemského stínu do zemské atmosféry a čím je vzduch čistší, tím je tento jev kontrastnější). Dokonce i poslední běžkaři na nás konečně koukali s pochopením a občas se kochali též se slovy: „Tak to stojí za to, co?“ A my jen tiše souhlasili.

A aby Krausův pochod byl skutečně naplněn astronomickým pozorováním, rozhodli jsme se ještě přežít tu zimu do pravého setmění. Aby nám nebyla zima, vyrazili jsme dál – k Výrovce (která je asi jen 1,5 km na severovýchod a odsud přímo na dohled) a pokud ještě nebude tma, budeme se muset zahřát cestou na Luční horu. A jak jsme plánovali, tak se stalo. Mrazivý příchod noci byl znát a už na cestě k Výrovce jsem hlásil nad obzorem planetu Mars, která ležela na hranici „Venušina pásu“. Problém byl hlavně sníh, kterého tu ve 1200 metrech nad mořem již bylo značně více. A co potom hned za Výrovkou, kde nás čekal strmý pochod na vrcholek Luční hory. Cestu nám navíc znepříjemňovali „zbohatlíci“, kteří se nechávali vozit na Luční boudu širokými řetězovými „autobusy“. Tyhle stroje zářily silnými reflektory před i za sebou jejich šířka byla právě totožná s šířkou cesty. Proto jsme byli nuceni okamžitě uskočit do sněhové pláně nalevo od nás, která však byla ještě o metr výše položená, než byl sněhový nános na cestě. Přesto jsme zdatně vystoupali až ke kapličce na Luční hoře, která nám poskytla celkem pěkné útočiště před čerstvým mrznoucím větrem. A dali jsme se do pozorování. Bohužel už bylo vidět, že oblohu ovládly i jemné cirry, ale i přesto (a i přes silně zářící reflektor přímo v průčelí Luční boudy) Petr vytáhl stativ a fotoaparát s širokoúhlým objektivem, já pouze triedr. Oba jsme se s ním vystřídali, abychom spatřili současné kometární skvosty nebe – expandující kometu 17P Holmes (námi oblíbeně řečená kometa „houmles“) a zjasňující kometa 8P Tuttle, která se nyní vrátila po 13,6 letech. Tato kometa mimo jiné přinesla zvýšenou aktivitu meteorického roje Ursid (s maximem kolem 22. prosince) a parádní podívanou při širokoúhlém pohledu k obloze. Na relativně malém kousku oblohy (v oblasti Persea, Andromedy a Kassiopeji) jsme tak totiž měli tu šanci spatřit čtyři galaxie (M31, M33, M110 a M32), dvě komety (17P a 8P) a několik otevřených hvězdokup. A to vše za úžasných horských podmínek již malým triedrem, při delším pohledu obě komety pouhým okem! 30. prosince navíc kometa přešla okrajovými periferiemi galaxie M33, což bohužel z České republiky nebylo možné vidět kvůli špatnému počasí.

Po půl deváté měl vyjít Měsíc, ale hodinky ukazovaly sotva šest hodin večer. A mráz tady nahoře na sebe nenechal dlouho čekat, což se podepsalo už na třetí expozici, kterou Petr na foťák s širokoúhlým objektivem pořídit. Zdálo se mu, že v hledáčku vidí jen šedé pole a když chtěl vypátrat proč, odpověď mu dala silná námraza na čočce objektivu. Takže to byl poslední puntík oznamující konec pozorování.

Krásný první ročník Krausova pochodu jsme na vrcholku Luční hory zakončili několika nostalgickými větami a nekonečným loučením s vysokohorským nočním panoramatem (včetně již skutečně nedaleké Sněžky) a pomalu se s ještě pořádně nevstřebanými zážitky vraceli dolů do Pece. Tam nás čekalo jedno nemilé-milé překvapení v podobě upozornění na mém autě. Nemilé proto, že se komusi nelíbilo mé zaparkované auto (i když na daném místě jsem nestál v oblasti vyhraněné zákazníkům hotelu) a tak mi přilepil na vůz papír se vzkazem, ať ihned svůj vůz odstraním, nebo to za mě udělá odtahová služba. Milé proto, že se to nestalo.

Takže tolik k veleúspěšnému prvnímu ročníku Krausových pochodů a těšíme se na další. Na závěr přikládám svá pozorování komet 17P Holmes a 8P Tuttle:

Comet 17P/Holmes
Dec. 27.72, 3.4, 55' (P. Horalek, Lucni hora, Czech Republic, naked eye);

Comet 8P/Tuttle
Dec. 27.73, 6.4, 15' (P. Horalek, Lucni hora, Czech Republic, binoculars 10x50)