Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Zprávy z Kiwilandu (3): Hon na chlupaté (ne)štěstí

Zprávy z Kiwilandu (3): Hon na chlupaté (ne)štěstí

Konec kiwi sezóny - párty pod Mléčnou dráhou na sadu. Autor: Petr Horálek.
Konec kiwi sezóny - párty pod Mléčnou dráhou na sadu.
Autor: Petr Horálek.
Po půlměsíci života v předraženém světě farmářů padlo jasné rozhodnutí aplikovat „working“ v názvu víza a začít notně střádat nějaké ty dolárky do kasičky před bankrotem. Což o to, vůle by byla, ale těžká neochota Kiwáků  komunikovat přes email (jak by taky, když je těžké shánět i internet zadarmo) znamenala překotnou revizi všech schopností, jaké doposud člověk v komunikaci měl, a začít nanovo. Ti, co toto čtou a už si working holiday na Zélandu zažili, asi shovívavě posouvají koutky. Ale já se prostě rád učím za běhu, takže si, prosím, neklepejte na čelo, že jsem s tím nepočítal. Každopádně – noc strávená v kempu Rotorui byla poslední výletní, pak jsme zapřáhli oře a vydali se přímo do doupěte shonu všech brigádníků – na Bay of plenty mezi stovky sadů s kiwi.

Byla to vlastně radost, když knižní průvodce nabídl asi jedinou možnost, a to konkrétně v městečku Katikati, pro svou nezajímavost „městu duchů“. V přestavěném holičství z roku 1935 se na rohu ostré zatáčky obrněné mohutným betonovým blokem nacházel domek s obřím nápisem „INTERNET“ a mělo jít o zaručeně nejlepší hostel široko daleko pro hledání práce. Nemohli jsme u něj ani pořádně zaparkovat, ale ještě než jsme otevřeli dveře, objevila se mimořádně pěkná mladá Thajka, Natalie, která se rovnou zeptala, či hledáme ubytování, nebo i práci. V ten moment jakoby shůry padly všechny zázraky – internet, práce a ubytování na jediném místě. No, ukázalo se, že sobecké štěstí je opravdu prchlivé.

Prvomájový Měsíc nad Katikati. Autor: Petr Horálek.
Prvomájový Měsíc nad Katikati.
Autor: Petr Horálek.
Takhle, trpělivosti mám po kapsách hodně, ale bylo vtipné sledovat i vlastní proces sebedestrukce a vnímat ždímání každých nervů, které my ještě zbyly. Internet sice zadarmo byl, ale běžel omezeně podle toho, jak se druhá Thajka, Cindy, zrovna probudila a šla zapnout modem, kolik peerů se okamžitě připojilo a jak silně zrovna interferovala připojení jednotlivých zařízení (možná se ptáte, k čemu internet, když jsem na prázdninách – ale co jiného dělat, když nevíte dle počasí, jestli a od kolika bude práce, ve městě duchů se toho moc jiného dělat nedalo a všechno pěkné bylo aspoň 30 kilometrů daleko, čili cesta autem=útrata za benzín=zpět k bankrotu). Takže když už člověk chtěl něco vyřídit přes mail, mohl si nervy přetrhnout; nahrávat či prohlížet si fotky už byla utopie. Druhým neduhem pak byla totální odcizenost obyvatelů hostelu. A tím třetím – šlo o neurvalé a čisté marihuanové doupě.

Co mám zažité z cestování po světě, baťůžkáři si do hostelu chodí odpočinout, očistit se, seznámit se s cizími lidmi, pocítit takovou tu otevřenost k světu naskrze národností. Tady se prostě utvářely skupinky, většinou dle národností, které se vzájemně nemusely, nerespektovaly, v nekapacitně praskajícím hostelu si kradli nádobí, parkovací místa, předháněly se v kuchyni o místo u plotny, pomlouvaly a posmívaly se svým jazykem před ostatními. Proč jsme neodjeli jinam? Všechna tato zařízení v okolí se ukázala být stejná. Proč jsme nezvolili privátní ubytování? Takové najdete přes známost (v téhle společnosti těžko) či přes internet (v tomhle hostelu těžko) a navíc už je těžší práci najít, neboť hostely si zakládají na kontraktech s mnoha farmáři, pro které hledají brigádníky. Máte tedy jistou dlouhodobější práci a ne jen několikadenní s následným stresem, či najdete další sad, kde vás upřednostní před baťůžkáři z hostelů. Pro cestování někoho jen tak nalehko bez plánů ideální, ale já holt plány mám dost detailní.

Možná to zní všechno steskně ohledně té společnosti, ale má to své (pro Čechy o to smutnější) důvody. Mezi cestovateli hledajícími práci se vyskytují především Němci, Francouzi, Italové, Britové, Argentiňané a Češi. Především Němci a Francouzi jsou doslova pekelní (samozřejmě ne všichni, našli se i slušní). Naši příhraniční sousedé mají neomezený počet víz a jsou bohatší, takže si můžou working holiday vybírat dle libosti a bez zábran. Navíc po nich nechce imigrační důkaz o tak velké sumě na kontě jako u ostatních. Věkově jsou to lidi krátce po ukončení střední; doslova puberťáci s mlíkem na bradě, co prostě jen neví, co se životem, postrádají ambice a hledají, kam se zašít s trochou té travky nebo pivem, které tu stojí majlant a beztak jím cákají po zemi, že si Čech jen trhá vlasy z hlavy. Ani za mák si neumí představit, jak těžce si lidé chudších národností těžce vybojovali tohle vízum a co pro ně znamená. Spolu s Brity jsou to mnohdy bez nadsázky jen děti na prázdninách, které rodiče poslali do světa, aby se jich zbavili. Podobně jsou na tom Francouzi, kteří prozměnu dávají často najevo, že jsou v mnohém mistři světa. Potřebují to dokazovat všude, nejlépe pak na sadech s kiwi, kde vražedně trhají ty chlupaté šišky, aby vám pak do očí vmetli, jak jste pomalí a že nemáte na tom sadu co dělat; že to není práce pro vás a že se postarají, aby vás kontraktor vyhodil nebo aspoň pracovníky rozdělil do více skupin, aby s vámi nemuseli být v týmu a mohli našetřit víc. Takže vám zbývají jen ti příjemní Jihoameričané, vnímající mnohé vašima očima a utíkající od jejich tíživé politické a kriminální situace, no a našinci.

Východ Měsíce z Waihi Beach. Autor: Petr Horálek.
Východ Měsíce z Waihi Beach.
Autor: Petr Horálek.
A tady s šokem narážím i na smutnou českou realitu. Čechů je tu fakt hodně (to není ta smutná realita). Vlastně není místo, kde byste nenarazili na Čecha (ani to není ta smutná realita). Někteří jsou smíření, jiní nadšení, další zase ambiciózní. Vždycky ale mají zdaleka větší sen než se každý den zhulit na párty za doprovodu psychedelické techno hudby, která nenechá nikoho spát až do časného rána. Jen po příjezdu do hostelu jsem například poznal Luboše, učitele tělocviku z Prahy, který celé měsíce tvrdě pracoval a žil v tomhle hostelu (!), aby nakonec měl dost peněz pro zaplacení cest po zemi pro přítelkyni, která se s ním na loňský turnus při rychlém výprodeji víz nedostala. Ovšem to není jádro zprávy. Jde o to, že pokud tu narazíte na Čecha, málokdy (vlastně se mi to nestalo) mu je méně jak 25 let. Prakticky vždycky je to vystudovaný vysokoškolák na úrovni (mnohdy zdaleka chytřejší a uvědomnělejší jak já). Jak mi několik našinců nezávisle na sobě dalo vědět, naše malá zemička prostě není na nával vlny nových vysokoškoláků připravena. Nejsou a nebudou pozice. U nás se člověk poctivě uchytí v oboru s diplomem pouze s hodně velkým štěstím, s patřičnou drzostí nebo se známostí či po pokrevní linii (kde občas ani ten titul nepotřebuje). Takže spousta skutečně chytrých a vzdělaných mladých lidí se po prvních kontaktech s realitou práce na českém trhu raději sebere za ponižujícím ale dobře placeným fyzickým výplachem na druhém konci světa. Potkal jsem ekonomy, právníky, geodety, učitele, dokonce i začínající psycholožku. Ve všech případech si s prací v Čechách sotva vystačili na nájem. „A to jako měl bejt ten život, pro kterej jsem tak tvrdě studovala?“ slyšel jsem právě od té psycholožky. A podobně se vyjadřovali i ostatní. Takže je pro ně větší luxus žít na cestách po Středozemi v autě, s potem a smradlavým tričkem seškrabávat z patra ovocenosného křoví to místní chlupaté (ne)štěstí a dostávat za týden s dobrým počasím víc, jak v Čechách stěží i za měsíc. No a při pravidelném nákupu levných těstovin s trochou šunky si lze vyžít vlastně vskutku královsky.

Měli jsme na práci vcelku štěstí, i když někdy to s komunikací vrzalo jak stará postel. Prvním byl David Thompson, evidentně uzavřený, ale nadšený farmář, zároveň kontraktor a (u až ani ne)shodou okolností taky nevlastní otec Natalie, provozovatelky hostelu. Právě jeho nekritická a tichá povaha nám dala dostatek volnosti pro přizpůsobení se k první práci na Zélandu. Samozřejmě docela náročné práci – po prvních dvou týdnech jsem byl o 15 kilo chudší a neměl jsem ani na čem moc jak přibrat, když Frantíci neustále okupovali kuchyň a já se v lepším případě ládoval pro zaplnění žaludku instantními těstovinami. Davidova houšť sadů nebyla na nával početných brigádníků tak úplně připravena, takže slibovaný kontrakt na 4 týdny se scucnul do pouhých dvou. Pak mě ale čekalo peklo. Natalie mi doporučila Inda, který provozoval obchod s potravinami jen o blok dál. Že prý má spoustu sadů a dobře platí. Sadů měl spoustu, o tom žádná. Platit asi taky mohl dobře. Jenomže už letmý pohled na jeho smluvené sady bil na poplach – byla to doslova spoušť. Od rozbřesku do soumraku bez vidiny dobrého výdělku se člověk prodíral pavučinami nezralého kiwi zavěšenými na zlomených nosnících, které normálně činí sad prostupným pro sběr. Za jeden den jsem si stihl dokonale odrovnat záda, sad byl kompletně poničený a špatně řešený a vychytralí Francouzi si s Indem smluvili lepší řady, aby nás vyšoupli ze hry. Večer se pak dmuli pýchou, že našetřili dvakrát tolik a člověk si rychle říkal, jestli mu tohle vlastně stojí za to. Je to jak Honzík, co se vydal do světa, aby viděl opravdové padouchy, respektive aby si spíš přiznal, že svině jsou zkrátka všude a že v těch Čechách to vlastně není až tak špatné. Jenomže ono je. A hlavně ty sny jsou tam o dost dál, tady jsou na dosah. Mělo to ve mně proto opačný účinek, než se předpokládalo – něco se ve mně zlomilo a vydržel jsem s bojem až do konce, dokud se sad v dalších dnech nedosbíral. Ale dobojováno nebylo. S Indem totiž neexistoval žádný podepsaný dokument a bylo to celé jen o důvěře. Jak se ukázalo (a později ještě několikrát potvrdilo), Indovi v manažerské či podnikatelské pozici nikdy nevěř. Hlavně na Zélandu. Peníze mi měl vyplatit podle počtu nasbíraných binů (takových dřevěných krabek, co se pak plné nasbíraného kiwi vozí do balírny ovoce, tu všude známého jako „pekáč“ od slova „packhouse“). Chlapec vykouřený svými tyčinkami a jeho podvratný mladý asistent mi nebyli schopni ani další týden zaplatit – že prý čekají na peníze. Naštěstí se ale naštvalo víc lidí, takže jsme se sestrou byli jen v zástupu a stačilo ukázat na dny, ve kterých jsme mu tak blahosklonně sloužili (sestra tak velkou trpělivost neměla a po dvou dnech odešla balit do pekáče) a on nám musel vyplatit tolik, co vyplatil těm více rozhořčeným a na mobil číslo na policii hledajícím pracovníkům.

Průběh úplného zatmění - mozaika. Autor: Petr Horálek.
Průběh úplného zatmění - mozaika.
Autor: Petr Horálek.
Ale abych pomalu odplul od skoro až jednoznačně zamračeného dekadentního svědectví, které ve mně město duchů udrželo spolehlivě celý květen a počátek června, popojedu trošku pod hvězdy. Tedy na ty pravé si počkáte až do konce textu, ale i sběr kiwi se záhy stal pojítkem k astronomii, aniž bych vůbec tušil. Po Indech se na mě usmálo štěstí – pravé a nefalšované. Na blížící se konec chlupaté sezóny jsem úplně náhodou přestoupil k jinému zaměstnavateli, Adamu Bondovi, který se ukázal být zároveň pracantem na absolutně rajských sadech. Jako opak – sběratelský ráj. Váhy se úplně přetočily. Lidi byli neskutečně milí, sady perfektně způsobilé ke sběru, kiwi zralé a v podstatě padalo do rukou samo. Hlavní vedoucí Bonita či zkráceně Bo, postarší rázná mentorka se zlatým srdcem schovaným za zdravým a neskutečně humorným dlaždičením, se každý den starala o popohánění k lepším výkonům a i po pořádné dřině si člověk připadal jako atlet schopný ještě lepších výsledků ve dnech dalších. Mezi sběrači se objevilo spoustu vlídných a naprosto originálních postaviček, včetně italského páru Federiga a Camilly. Právě tenhle pár se úplně náhodou přidal ke mně, když jsem v jedné obědové přestávce vytáhl binar 11x70 a podíval se projekcí na bohatou skupinu skvrn na Slunci. Ostatní nechápali, čuměli jak z jara, že co to ten „geek“ šteluje za nesmysl. Ono potkat astronoma na sadu s kiwi je vůbec dost nepochopitelné (i pro Bo). Takže se jen pousmáli nad podivností a dál si vyprávěli o pivu, včerejší párty či jak nejlépe ubalit travku. Ale Fred, jak si Federigo s piercingem v nose a tričkem smradlavým tak, že by se hodilo jako chemická zbraň, sám říká, si se zájmem sedl k papíru se Sluncem na něm a začal se vyptávat.

On vůbec Fred s Cami velmi rychle pochopili, že jsem tak trochu jiný, když toho moc nenamluvím, nekouřím jako všichni a nějak ani ty párty zrovna nehrotím. No, po pár minutách povídání si o slunečních erupcích, magnetických silokřivkách ve slunečních skvrnách a o nejkrásnějším úkazu na nebi – úplném zatmění Slunce – jsme zjistili, že se známe déle, než si vůbec myslíme. Když 13. listopadu 2012 nastalo úchvatné sluneční zatmění v Austrálii, byl to jen týden, co Fred potkal svou lásku Cami na hudebním Eclipse festivalu v Cairns, odkud se plynule oba vydali po Mulligan Hwy za jasným počasím do outbacku. Přesně jako já. A jak jsme si tak vyprávěli, popsal mi naprosto přesně tu samou cestu a to místo, odkud vše viděl. Nemáte tušení, co jsem cítil, když mi v mžiku vytanula vzpomínka na hlas hulákajícího nadšence daleko přes silnici, jehož obličej jsem na tu dálku tehdy neviděl, ale jeho „fuckující“ emoce zněly široko daleko mezi klokany až k nám – do uší mého slovenského kamaráda, který mi je pak ještě dlouho živě popisoval. Ano, byl to právě Fred!

Takže další skládačka víru událostí z let minulých jen upevnila ražení, že svět je malý; že pokud pomyslíte na ta nejnemožnější setkání, někdy se jim nevyhnete. Že cesty cestovatelů jsou zkrátka propletené, i kdyby nabízely setkání dvou lidí v šanci jedna ku miliardám. Ta šance prostě je a statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejte na mysli… Zatímco my jsme tam byli na dovolené, on si užíval working holiday v Austrálii, který žel naše republika nenabízí (a jak bych si to se Zélandem hned vyměnil).

S Fredem a Cami jsme se stali okamžitě kamarády a vzájemně se začali v dalších měsících doprovázet i na jiných místech na Zélandu, kde se vyskytla práce. Jeho neoblomný italský temperament a neskutečně přátelská povaha jakoby přinesly symbol něčeho vznešeného, co mi zase po těch stereotypních dnech a marastech na sadech připomnělo, proč má smysl tyhle šílené úniky po světě podnikat. Prostě nikdy nevíte.

Katikati sice bylo bez vskutku pěkného pohledu ke hvězdám, ale když se konečně naskytl den s jasným nebem a další ráno neměla být práce kvůli vlhkému ovoci, dalo se povyrazit o něco víc k severu na Waihi beach s přívětivě dostupným kopečkem docela vysoko nad zálivem Pacifiku nad pobřežní vískou Bowentown. Pořád s dost jasným parazitním světlem od poměrně nedaleké Taurangy, ale Mléčná dráha už člověka ohromila. No a právě sem jsem občas vyrazil za portrétem pomalu se loučícího Oriona, tří galaxií, východem Měsíce nebo prostě jen tak za centrem Mléčné dráhy.

Mléčná dráha a zodiakální protisvit nad Bowentown. Autor: Petr Horálek.
Mléčná dráha a zodiakální protisvit nad Bowentown.
Autor: Petr Horálek.
Orion a mlhovina Rosetta nad Bowentown. Autor: Petr Horálek.
Orion a mlhovina Rosetta nad Bowentown.
Autor: Petr Horálek.
Tři dívky a tři galaxie nad zálivem u Bowentown. Autor: Petr Horálek.
Tři dívky a tři galaxie nad zálivem u Bowentown.
Autor: Petr Horálek.

Na okraji světů při pohledu z Waihi beach. Autor: Petr Horálek.
Na okraji světů při pohledu z Waihi beach.
Autor: Petr Horálek.
Zasněný a nadšený z jižního nebe jsem si 19. května 2014 lehl do jemného a těžce oprašitelného písku u jednoho takového cyklónou dávno dovlečeného kmenu stromu. Pomalu se na něj nasouval příliv a utápěl jej bezmocného v pěnitém příboji no a nad ním se vznášel Štír tak, jak ho u nás prostě nikdy neuvidím. A v tom okamžiku bylo všechno lehčí. Klouby bolavé od kroutivě trhavých pohybů při očesávání kiwi, páteř na padrť a v nose prach. Všechno bylo nicotné. Nade mnou Jižní kříž a spletitá síť temných mlhovin a obě Magellanova mračna, z Čech naprosto neviditelná. Tohle prostě za to stálo. Připadal jsem si jak na konci světa, jak na okraji naší kdysi prý placaté planetě. Kolik dalších světů tam vlastně je? Kdy se tam podíváme? A kdo z nás to bude?

Cookovy ostrovy: T-2,5 měsíce

Všechny díly seriálu:
[1] Útok na jižní nebe
[2] Jižní zatmění ve farmářské zemi
[3] Hon na chlupaté (ne)štěstí - právě zobrazeno
[4] Z katedrály na Spícího obra
[5] Cena za ráj a záblesky u citrusů
[6] Dobytí ráje
[7] Quo Vadis?

Související a doporučujeme:
[1] Osobní stránky a galerie Petra Horálka
[2] Seriál na Astro.cz: Svědectví z ráje aneb Cookovy ostrovy 2010
[3] Rozhovor na Astro.cz: Petr Horálek - Hon za jižním zatměním Měsíce
[4] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Zatmění Slunce na Cookových ostrovech
[5] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Skvosty noční oblohy
[6] HaP Brno: Přednáška Petra Horálka Na lovech skvostů temné oblohy
[7] Týdeník 5plus2, rozhovor: Petr Horálek - Mám před sebou dlouhou cestu




Seriál

  1. Zprávy z Kiwilandu (1): Útok na jižní nebe
  2. Zprávy z Kiwilandu (2): Jižní zatmění ve farmářské zemi
  3. Zprávy z Kiwilandu (3): Hon na chlupaté (ne)štěstí
  4. Zprávy z Kiwilandu (4): Z katedrály na Spícího obra
  5. Zprávy z Kiwilandu (5): Cena za ráj a záblesky u citrusů
  6. Zprávy z Kiwilandu (6): Dobytí ráje
  7. Zprávy z Kiwilandu (7): Quo Vadis?


O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008, jejím vedoucím redaktorem se stal na jaře roku 2009. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.



48. vesmírný týden 2016

48. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 28. 11. do 4. 12. 2016. Měsíc bude v novu, večer projde kolem Venuše, která je krásně vidět jako jasná hvězda na jihozápadě. Večer je vidět také Mars, ráno Jupiter. Na Slunci se objevila skvrnka. Čeká nás start nákladní lodi Progress k ISS.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

VdB149, VdB150, LDN1235 - prach v souhvězdí Cephea

Souhvězdí Cephea je cirkumpolárním souhvězdím naší severní oblohy. Podobně jako například Velká medvědice, jejíž část označujeme lidovým jménem Velký vůz. Ale přeci … Velký vůz pozná téměř každý, o Cepheovi mnoho z „neastronomů“ možná ani neví. A astronom? Ten nás většinou odbude větou typu:

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Konjunkce Venuše a Měsíce

Konjunkce Venuše a Měsíce

Další informace »