Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Zprávy z Kiwilandu (7): Quo Vadis?

Zprávy z Kiwilandu (7): Quo Vadis?

Magellanova mračna a Perseida. Autor: Petr Horálek.
Magellanova mračna a Perseida.
Autor: Petr Horálek.
Aitutaki – Laguna a pohled do Mléčných zákoutí
Pokud jste na Cookových ostrovech, byli byste za blázny nenavštívit proslulý ostrov Aitutaki. Vlastně mnozí tam letí místní linkou bezprostředně po příletu na Rarotongu. Proč? Zadejte si to podivné slovo vyhledávače (vlastně ani není těžké si ho zapamatovat – zní stejně, jako když náruživý chlapec z východu povrchně zatouží po další sličné dámě slovy „Aj – tu taky!“). Malebný ne-atol Aitutaki je opakovaně vyhlášen proslulými internetovými průvodci jako jeden z deseti nejkrásnějších ostrovů světa. Kolem hlavního ostrova, vypadajícího z letadla jako obrácený háček se závažím, se do tvaru trojúhelníku rozkládá několik ostrůvků, tzv. motu, které obléhají tyrkysovou lagunu nezměrné plochy. Lidé si sem jezdí za šnorchlováním, rybařením, položit se jen tak do laguny a pochopitelně hlavně na líbánky.

Aitutaki je zkrátka prototyp ráje, který sami „Cookované“ trošku odsuzují pro nadměrný zájem oproti jiným krásným ostrovům, ale turisty to neodradí. Každá minuta v laguně je splněným snem o relaxování, každý prosluněný den silnou náplastí na jakékoliv trable. Laguna je obrovská, takže dopádlovat si z ostrůvku na ostrůvek je trošku mimo mísu. Mnozí si proto dají do programu tzv. cruise – organizovanou plavbu s jídlem a výletem na One Foot Island. Ležet tam a vzhlížet do laguny na bělavou podvodní písečnou dunu, procházet se po pás v teplé a čiré vodě, či si nechat do pasu vtisknout unikátní razítko – to nikoho neodláká. Mimoto se dozvíte, proč je ostrůvek One Foot Island takto pojmenovaný a legenda se vám při takovém zážitku snadno vryje do paměti, stejně jako chuť čerstvě otevřeného kokosu (Což už umím i já! Přežil bych!) a lahodného barbecue z čerstvě ulovených ryb. A pochopitelně – pokud chcete koukat na hvězdy, Aitutaki vás nezklame.

One Foot Island na Aitutaki. Autor: Kateřina Horálková.
One Foot Island na Aitutaki.
Autor: Kateřina Horálková.
Bydleli jsme v malé ubytovničce na hlavním ostrově, jen kousek pod kopcem s vyhlídkou. O hotýlek se starala nesmírně milá, příjemně ukecaná a ochotná Rose, která nás už na letišti poctila kokosem s vyvrtanou dírkou a brčkem v něm. Byla doslova radost cítit z ní to nadšení, že má hosty z takové dálky a že v životě neviděla přijet na Aitutaki bratra a sestru. Oproti zběsilým představám se mi ostrov Aitutaki nakonec zalíbil ne pro tu vyhlášenost, ale paradoxně pro tu zdánlivou opuštěnost (hlavní turizmus byl koncentrován jen v malém jazýčku kousek u letiště a zbytek ostrova byla taková Mangaia s úžasnými místními lidmi).

Laguna je sice hlavním háčkem na turisty, ale pokud nejste ubytovaní na vnitřní straně hlavního ostrůvku u bělavých pláží za letištěm, musí vám stačit chudší a ne až tak okustvostná krajina „běžného“ ráje. Čili jednodenní dražší návštěva laguny byla povinná, ale prostředky jsme nakonec přeci jen šetřili na horší časy a další dny už byly bez laguny. A tak jsem každou noc kráčel po ostrově vzhůru do kopečků či po okrajích ostrova, abych třeba zachytil aspoň hvězdy nad lagunou. Bohužel prakticky odnikud není dokonalý výhled do celé laguny; vždycky vadí stromy nebo vyvýšenina na obzoru. Ale i přesto, že fotky vlastně za moc nestály, byla radost tyhle noční výpravy podnikat. Důvod? Stal jsem se při místní populaci (turisty nepočítaje) prakticky přes noc bláznivou atrakcí. Hned po první noci se po ostrově rozneslo, že v pozdních hodinách lze na silničkách narazit na šílence, který chodí pěšky za úplné tmy a nosí s sebou podivné věci…

Ono totiž nočního fotografa tady fakt asi nikdy neviděli a všude se jezdí na mopedu; v noci chodit pěšky je čiré šílenství, neboť je prostě tma. Navíc lidi jsou vzhůru tak maximálně do té dvanácté. Takže několikrát za noc se mi stalo, že mi zastavil někdo u silnice; optal se, jestli jsem v pořádku a nic mi nechybí, či jsem se nezbláznil a neztratil se, či mě nemají odvézt do nemocnice, a kde vlastně vůbec bydlím. Někteří už chtěli volat Rose, že se jí ztratil host (ano, i tady se zná každý s každým). Že je tma jak pytli, v noci se mi může něco stát, ať si půjčím aspoň moped se světlometem. Marné bylo vysvětlovat, že právě o tu tmu mi jde. Ani sebemilejší vysvětlení či ukázka mých astrofotografických plánů je nepřesvědčila, ale vždycky to nakonec skončilo tak, že jsem se kousek svezl chytaje se za bok (někdy i) pěkné Maorky s větrem a blaženým úsměvem v tváři. Tři dny stačily, abych si tak procestoval celý ten asi 5-ti kilometrový hlavní ostrůvek, kochal se nebem z jeho různých zákoutí (bohužel bez té pěkné Maorky) a něco málo nakonec i nafotil, včetně Mléčné dráhy nad onou legendární lagunou.

Galaktická velryba nad jižním Pacifikem. Autor: Petr Horálek.
Galaktická velryba nad jižním Pacifikem.
Autor: Petr Horálek.
Ovšem asi nejsilnější moment jsem zažil v jednom niterném okamžiku, kdy jsem pomalu scházel po prašné cestičce z kopce nad lagunou, šťastně dofoceno a jen jsem si tak poslouchal hudbu. Kráčel jsem lesem prorostlým palmami a takovými těmi jehličnany s jemným chmýřím a přede mnou se pomalu mezi stromy promítala Mléčná dráha. V jednom momentu pohled mezi korunami stromů uštědřil velký prostor a až pod ním pak vstala hrana dalšího kopečka. Do uší zrovna začal hrát Hans Zimmer svou „Old Souls“. Jestli existuje něco, co by hudebně podkreslilo celý ten dojem jak na hedvábné stezce, ten pohled do fantastických struktur centra Mléčné dráhy, je to právě tahle skladba. V ten moment jakoby se čas zastavil a oči ustrnuly na jediném bodě, chtěly vidět víc. Jakoby ty oči cestovaly za mě a s prvními tóny skladby se vznášely směrem ku centru naší Galaxie do obřích dálav. Nikde ani noha, ani kohout nepípnul, pes neštěknul. Kolem za lesy tichá noční (ve dne tak populární) laguna jednoho z nejkrásnějších ostrovů na světě. Jako bych byl vážně na hraně světů a tak blízko hvězdám a prachovým mlhovinám. Skoro jsem si vsugeroval, že je ten pohled plastický – hvězdy v popředí Mléčné dráhy byly o poznání blíž a rozesety náhodně mezi mnou a tím, co už daleko nevidím. Samozřejmě že vidět prostorově Mléčnou dráhu nejde, ale ten dojem byl mocný. A ta hudba ho jen posílila. Skladba „Old Souls“ se v mém srdci stala oficiálně hymnou pro Mléčnou dráhu…

Božský hlas, zelený záblesk a odměna na rozloučenou
Jakmile jsem se vrátil z Aitutaki, bylo zapotřebí splnit si poslední „povinné“ návštěvy. Vyjma znovuzažité mimořádně zábavné plavby s Kapitánem Tamou (ten chlap si mě skutečně pamatoval!), znovudobytí kamenné „Jehly“ uprostřed Rarotongy, nezbytné a famózní taneční podívané a pochopitelně několika hodin strávených s maskou na čumáku jsem musel dokončit jednu malou misi. Před oněmi 4 lety jsem si po zatmění se smutkem jen vychutnával krásu ráje na Rarotonze a popravdě se mi nechtělo letět zpátky do Čech. Rozporuplné pocity a emoce mi ovšem naprosto bezprostředně odstínila svým podmanivým hlasem místní zpěvačka Tara Kauvai (viz záznam z ČRo Pardubice od 9. minuty včetně písničky! Díky Jitce Slezákové za to, že ji pustila do českého éteru!). Nicméně ten večer jsem si s ní ani nepopovídal, jen jsem poslouchal ten úchvatný hlas a pak šel spát. Po návratu do Čech jsem si s ní začal dopisovat a div se světe, ona si mě pamatovala (tehdy jsem ji natáčel na kameru, což pro ni bylo patřičně nezvyklé). No, dopadlo tak, že další roky mi posílala do Čech svá nová alba a tak jsem se stal jejím světově nejvzdálenějším fanouškem. A slíbil jsem jí, že když se snad někdy vrátím, určitě se ozvu. A i když zpívá Tara krásně všechny písničky, její líbezně klidná „Aloha Oe Ia U“ je dodneška mou srdcovou hymnou Cookových ostrovů. Vždycky jsem si proto vysníval, že až na ten moment dojde, až se znovu octnu mezi jejími posluchači, z postu tohohle neobvyklého přátelství ji požádám, aby mi ji znovu naživo zazpívala. No a pak přišlo úterý 2. září 2014 (bez deseti dní uplynuly právě 4 roky a jeden měsíc od doby, co jsem ji slyšel poprvé) a já se vydal do stejného rezortu (Edgewater Resort), kde jsem před těmi 4 lety bydlel a kde Tara v rámci večerního programu vystoupila. I tamní pracovníci si mě pamatovali a hrdě mě oznamovali, kdy že se Tara dostaví. Kdy že se s ní můžu potkat. Na pódiu vystoupila fantastická taneční skupina – přesně jak před těmi 4 lety. A Tara měla vystoupit – opět stejně jak před 4 lety – venku na židličce se svým notebookem připraveným na karaoke pro hosty, co si chtějí zatančit na parketu. Žádné robustní představení, žádné ovace. Jen skromný příspěvek k večernímu programu, při kterém zazní její fantastický hlas. Jakmile přišla zadem, vyrazil jsem za ní, ačkoliv taneční show ještě pokračovala. Sebevědomě jsem před ní vstoupil a lehce pozdravil. „Panebože… to… panebože,“ byla její první slova. „Opravdu jsem to já,“ povídám a dál už si to asi umíte představit. Asi si ani nemusíte domýšlet, že zahrát mi „Aloha Oe Ia U“ bylo pro ni v ten moment tím nejmenším. Když se všichni usadili a ona s tou písní začala, teprve tehdy jsem plně docenil svůj návrat do ráje. Ne obloha – i když by měla – tohle byl ten moment, pro který jsem si přijel. Slyšet tuhle píseň naživo, na přání… vědět, že Tara nerada cestuje, takže nikde jinde než na Rarotonze ji neuslyšíte. Vědět, s jakou osobností, s jak úžasně skromnou, ale zároveň veselou a mírně excentrickou duší jsem se měl tu čest seznámit. Že by její hlas dostal i zarputilé porotce všech světových „Idolů“ a „Faktorů“… ale ona o to nestojí. Stačí jí rodina, její malá dcerka a chuť zpívat. Prostě chce jen zpívat a dělat radost návštěvníkům ostrova. Nechce být slavná, jen chce zpívat…

Zelený záblesk nad Pacifikem. Autor: Petr Horálek.
Zelený záblesk nad Pacifikem.
Autor: Petr Horálek.
Aby těch závěrečných bonbónků nebylo málo, jak na osudové lodi přišel vysněný západ Slunce bez špetky oblačnosti na obzoru právě předposlední den před odletem. Bylo mi jasné, že to znamená jediné – jistojistý zelený záblesk, další položka na seznamu vysněných fotografií z Cookových ostrovů. Nebudu napínat – byl tam. A jaký! Fantastický očima, modře se loučící ve svém závěru na fotografiích. Možná ještě lepší jak ten na Hot Water Beach před pár měsíci…

V závěru jsem cítil silné nutkání těm místním lidem nějak hromadně poděkovat, tak mě v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než napsat článek do místních novin. Den jsem tak šmodrchal anglický text o všech mých strastech a slastech, o místní obloze a o tom, co všechno za poklady můžou spatřit na nebi pouhou procházkou po pláži. Že jsem vlastně nebyl takový blázen, kráčející osaměle po noci s foťákem, zatímco běžněji jsou ve stejnou hodinu vzhůru jen zamilované páry v nedalekých bungalovech… a že jim všem moc děkuju za veškerou pomoc, pochopení a podporu. Zkontrolováno sličnou Američankou Amélií z hostelu jsem hrdě docestoval stopem do redakce Cook Island News a ujal se mě tam kanadský redaktor Emmanuel. Koukl na soubory a nevěřil svým očím – pravděpodobně mu nikdy nikdo nevrazil do dveří s flashkou, na které je hotový článek včetně malého portfolia autora. Smutně konstatoval, že peníze mi za ten článek dát nemůže, ale pokud chci, rozhodně ho opublikuje v té podobě, jakou dostal do ruky. A stalo se (teda až na jejich děsivé úpravy mých obrázků kvůli zlobivé tiskárně a záměny popisků k obrázkům). Byla to taková povinná tečka, která – jak se ukázalo – zasadila aspoň maličké semínko do Cookovské populace. Hvězdárnu tu sice nepostavili, ale někteří místní si po přečtení článku se mnou začali dopisovat, že co je vlastně támhleto na obloze, nakolik je to v Bibli správně, proč je ve Sluneční soustavě víc planet a jestli jsou vidět obloze. Nevím, do jak úrodné půdy jsem to semínko zasadil, ale pocit, že z něho vyroste rostlinka hvězdářské zvědavosti v civilizaci, kde jsou veškeré znalosti o nebi zasazené jen do kulturního odkazu místních předků, ve mně vyloudila nefalšovaný pocit hrdosti.

Závěrem: Quo Vadis?
6. září 2014, odlet. Jestli jsem sedal do letadla s blaženým úsměvem a hřejivým pocitem na hrudi? Měl bych, že? V podstatě vše, co jsem si tiše tak vysníval a pro co jsem toho nakonec tolik obětoval, se splnilo. Ovšem vědomí, že to všechno, ač po krásných 3 týdnech, patrně nenávratně opouštím – pravděpodobně už nikdy nenašetřím tolik, abych se sem vrátil – ve mně vzbouzelo podobné dojmy jako u nefalšovaného pocitu z konce světa. A co dál? Nic lepšího už není. Ze života ve snu zase zpátky na zem. Proč tam prostě nemůžu zůstat? Na druhou stranu pořád mám ještě hodně fotografií, hodně pěkných (nejen) nočních pohlednic, z nichž některé zaberou i měsíce práce. A dokázal jsem to – poctil jsem tenhle ráj vznikem na některých místech úplně prvními fotografiemi noční oblohy. Neobjevil jsem sice novou kometu, neučinil revoluci v novodobé fyzice, nevynalezl stroj na zcela nový druh pohonu ani nezastavil války ve světě. Ale jako Kolumbus jsem dobyl ráj – tím způsobem sobě vlastním; tak, jak ještě nikdo přede mnou. A to se počítá. Děkuju ti, ty kousku světa tam hluboko v Tichomoří. A dál? Quo Vadis? To ještě nevím…

Všechny díly seriálu:
[1] Útok na jižní nebe
[2] Jižní zatmění ve farmářské zemi
[3] Hon na chlupaté (ne)štěstí
[4] Z katedrály na Spícího obra
[5] Cena za ráj a záblesky u citrusů
[6] Dobytí ráje
[7] Quo Vadis? - právě zobrazeno

Související a doporučujeme:
[1] Osobní stránky a galerie Petra Horálka
[2] Seriál na Astro.cz: Svědectví z ráje aneb Cookovy ostrovy 2010
[3] Rozhovor na Astro.cz: Petr Horálek - Hon za jižním zatměním Měsíce
[4] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Zatmění Slunce na Cookových ostrovech
[5] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Skvosty noční oblohy
[6] HaP Brno: Přednáška Petra Horálka Na lovech skvostů temné oblohy
[7] Týdeník 5plus2, rozhovor: Petr Horálek - Mám před sebou dlouhou cestu




Seriál

  1. Zprávy z Kiwilandu (1): Útok na jižní nebe
  2. Zprávy z Kiwilandu (2): Jižní zatmění ve farmářské zemi
  3. Zprávy z Kiwilandu (3): Hon na chlupaté (ne)štěstí
  4. Zprávy z Kiwilandu (4): Z katedrály na Spícího obra
  5. Zprávy z Kiwilandu (5): Cena za ráj a záblesky u citrusů
  6. Zprávy z Kiwilandu (6): Dobytí ráje
  7. Zprávy z Kiwilandu (7): Quo Vadis?


O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008, jejím vedoucím redaktorem se stal na jaře roku 2009. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.



49. vesmírný týden 2016

49. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 5. 12. do 11. 12. 2016. Měsíc bude v první čvrti, uvidíme Lunar X? Večer je krásně vidět Venuše na jihozápadě. Mars je výše a skoro nad jihem. Ráno je pěkně viditelný Jupiter. Slunce se po krátkém zvýšení aktivity opět uklidnilo. Poté, co došlo k selhání horního stupně rakety Sojuz, zřítila se nad Ruskem nákladní loď Progress, původně určená k zásobování ISS. Pokud se v tomto týdnu povede start japonské zásobovací lodi HTV, bude to pro osazenstvo stanice úplně v pohodě. Kromě tohoto startu se očekávají ještě další čtyři.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

VdB149, VdB150, LDN1235 - prach v souhvězdí Cephea

Souhvězdí Cephea je cirkumpolárním souhvězdím naší severní oblohy. Podobně jako například Velká medvědice, jejíž část označujeme lidovým jménem Velký vůz. Ale přeci … Velký vůz pozná téměř každý, o Cepheovi mnoho z „neastronomů“ možná ani neví. A astronom? Ten nás většinou odbude větou typu:

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Veľká galaxia v Androméde M31

Prvý test Nikon D5100, NIKKOR-P Auto 1:2.8 f=180mm, Star Adventurer a DSO cca 50m od najbližšej LED lampy verejného osvetlenia ... D5100 + NIKKOR-P Auto 1:2.8 f=180mm ISO 3200, f2.8, 46 x 60 sec Light, 10 x Dark, 16 x Flat Sky Watcher Star Adventurer + Hama Star 61

Další informace »