Phoenicidy 2014
Po negativním pozorování outburstu Drakonid v říjnu letošního roku se blíží další předpovězená sprška nepravidelného meteorického roje – Phoenicid. Předpověď vychází z práce Mikiyi Sata a Jun-ichi Watanabeho, která byla publikována v roce 2010 a která předpokládá možnost návratu tohoto meteorického roje v letech 2008, 2014 a 2019. A právě rok 2014 je zde prezentován jako největší možnost pro pozorování Phoenicid, přičemž jediný outburst byl doposud pozorován v roce 1956.
Úvod
Mateřským tělesem tohoto roje je ztracená kometa D/1819 W1 (Blanpain), která byla znovuobjevena jako asteroid 2003 WY25. U tohoto asteroidu byla ovšem pozorovaná slabá kometární aktivita (Jewitt 2006, Williams 2013) a následně bylo ztotožněno s původní ztracenou kometou D/1819 W1. Díky tomu bylo toto mateřské těleso zahrnuto mezi periodické komety a jeho současný název je 289P/Blanpain. Kometa D/1819 W1 byla objevena v roce 1819 a byla pozorována pouze při jednom návratu, proto byla až do svého znovuobjevení považována za ztracenou.
Historie roje
První pozorování tohoto meteorického roje (a dosud jediného outburstu) pochází z 5. 12. 1956, kdy byla na jižní polokouli detekována silná meteorická aktivita s radiantem v souhvězdí Fénixe. Pozorování tohoto tehdy nového meteorického roje zaznamenal H. B. Ridley, A. Shain a J. Nakamura. H. B. Ridley identifikoval radiant na pozici (RA/DEC) 15°/−45° s hodinovou frekvencí 100 meteorů, A. Shain na pozici 15°/−58° s hodinovou frekvencí 60 meteorů a J. Nakamura zaznamenal hodinovou frekvenci až 300 meteorů. Další pozorování bylo provedeno v roce 1962, kdy byly první meteory tohoto roje zaznamenány R. Lynchem (Auckland, Nový Zéland) a poslední pak S. C. Venterem (Pretoria, JAR). Aktivita roje však v tomto roce byla výrazně nižší, celkově bylo zaznamenáno pouze 61 meteorů tohoto roje. Z radarových pozorování v roce 1956 (Adelaide Observatory, Austrálie) byla určena maximální hodinová frekvence 30 meteorů a radiant roje na pozici 15°(±2°)/−55°(±3°).
V následujících letech nebyla aktivita zaznamenána, až v letech 1972, 1973 a 1976 (R.A. Mackenzie, BMS) byly detekovány hodinové frekvence Phoenicid mezi 2 až 5 meteory. Vynikající pozorování činnosti tohoto roje bylo organizováno Western Australia Meteor Section (WAMS) v letech 1977 až 1986, např. v roce 1977 byla pozorována ZHR 4,68 ± 1,91 s radiantem na pozici 15°/−57° (aktivita v období 2. 12. – 5. 12., maximum 5. 12.), v roce 1979 byla ZHR 5,67 ± 4,01 s radiantem na pozici 15°/−51° (aktivita v období 5. 12. – 6. 12., maximum 5. 12.). Nejvyšší ZHR dosáhl roj v roce 1985 (8 meteorů) a pozorovací kampaň byla ukončena v roce 1986 (ZHR 4,6 ± 1,6 s maximem aktivity opět 5. 12.). První dráhu meteoru Phoenicid spočítal H. B. Ridley v roce 1957, jeho výsledkem byla parabolická dráha. Nicméně druhá dráha již byla eliptická s periodou 5,1 roku a ukázala na podobnost této dráhy s dráhou ztracené komety D/1819 W1 (Blanpain). A. A. Weiss následně spočítal dvě dráhy meteorů tohoto roje, ovšem z radarových pozorování. V tomto případě byla také první dráha parabolická, druhá ovšem i zde ukázala na eliptickou dráhu s periodou 5,1 roku. Vzhledem k nízké aktivitě tohoto roje v následujících letech byla tato dráha získaná z radarového pozorování brána jako střední dráha proudu meteorického roje Phoenicid.
V současné době je meteorický roj Phoenicid uvedený v seznamu IAU MDC (#254) jako ověřený, pozice radiantu (RA/DEC) je 15,6°/−44,7° a geocentrická rychlost (vg) je velmi nízká, pouze 11,7 km/s. Meteory tohoto roje tak patří vůbec k těm nejpomalejším, které můžeme v průběhu roku sledovat.
Předpověď aktivity v roce 2014
Vzhledem ke znovuobjevení mateřské tělesa Phoenicid bylo možné provést simulaci uvolňování částic z tohoto mateřského tělesa. Watanabe, Sato a Kasuga (2005) ztotožnili díky tomuto modelu outburst v roce 1956 s vlečkami uvolněnými z mateřského tělesa mezi roky 1760 a 1814, přičemž Jenniskens a Lyytinen (2005) dospěli k podobnému závěru. V roce 2014 pak podle tohoto modelu budeme ve velmi příznivých geometrických podmínkách potkávat vlečky uvolněné z mateřského tělesa na počátku 20. století (1909–1930). Níže uvedená tabulka ukazuje parametry jednotlivých vleček, které kříží dráhu Země v roce 2014.
|
Parametry jednotlivých vleček Phoenicid v roce 2014 |
Předpověď přepokládá celkem 5 maxim, odpovídajících jednotlivým vlečkám z let 1909 až 1930, rozmezí trvání maxima je pak uváděno mezi 23 UT (1. 12. 2014) až 1 UT (2. 12. 2014). Jednotlivá maxima budou od sebe ovšem velmi těžko odlišitelná, neboť sklon drah je velmi malý a maxima se tudíž budou překrývat. Geometrické podmínky křížení dráhy Země s jednotlivými vlečkami jsou obdobné jako v roce 1956, předpokládaná ZHR je uváděna 150 meteorů. Je ovšem nutné počítat s tím, že aktivita mateřského tělesa na začátku 20. století mohla být nižší, a také s tím, že v tomto roce potkáváme vlečky z pozdních návratů na rozdíl od roku 1956. Pozorování meteorického roje Phoenicid v tomto roce je ovšem velmi důležité, neboť nám zpětně může ukázat, jaká byla aktivita komety 289P/Blanpain na počátku 20. století. Níže uvedený obrázek ukazuje prostorové rozložení vleček z jednotlivých návratů mateřského tělesa pro rok 2014.
|
Prostorové rozložení vleček Phoenicid v roce 2014 |
Podmínky pozorování v roce 2014
Radiant meteorického roje Phoenicid, který je uváděný v literatuře (IAU MDC, outburst 1956) se nachází v jižní deklinaci, která neumožňuje pozorování tohoto roje z našich zeměpisných šířek. V tomto roce je ovšem deklinace předpovězeného radiantu pouze mezi −27° a −28°, radiant je proto ze střední Evropy pozorovatelný a je v tomto roce situován do souhvězdí Sochaře (na obrázku vlevo). Pro střední Evropu (E15° N50°) radiant roje vrcholí kolem 18:40 UT ve výšce 13° nad obzorem a zapadá ve 22:10 UT. Vzhledem k velmi nízké geocentrické rychlosti (pouze kolem 9,8 km/s) zvyšuje výšku radiantu zenitální atrakce, která zároveň způsobuje skutečný západ pozorovaného (nikoliv kalkulovaného) radiantu kolem 23:40 UT. Navíc tato velmi nízká geocentrická rychlost (společně s nízkým sklonem drah) bude příčinou velkého plošného rozměru radiantu (až kolem 15°), což bude znesnadňovat jednostaniční identifikaci členů tohoto meteorického roje. Podmínky pro pozorování meteorického roje z hlediska pozice Slunce v okamžik středu maxima (0 UT 2. 12. 2014) jsou uvedeny na obrázku vpravo. Měsíc po první čvrti (osvětlená část 0,773) se bude nacházet poblíž radiantu roje a bude částečně rušit pozorování.
Phoenicidy v databázi EDMOND
V databázi EDMOND se nachází pouze 2 dráhy meteorů patřících k meteorickému roji Phoenicid. Tento návrat je vynikající příležitostí pro studium tohoto roje, neboť pro síť BRAMON se nachází radiant v uvedené době maxima ve výšce nad obzorem mezi 74° (23 UT) a 68° (1 UT) pro pozorovací stanoviště o zeměpisných souřadnicích W50° S15°.
Závěr
V případě, že se vyplní předpověď M. Sata, a to jak časem maxima, tak také předpokládanou ZHR, bude z našich zeměpisných šířek pozorovatelný malý počet meteorů náležejících tomuto roji (max. 10). Ovšem každý z těchto meteorů bude velmi pomalý a také velmi dlouhý (i přes 100°). Každopádně stojí za to věnovat tomuto zvláštnímu roji pozornost, neboť pozorování může přinést doplnění našich znalostí o aktivitě a historii mateřského tělesa meteorického roje Phoenicid.
Zdroj:
http://meteor.kaicho.net/PHO2014/
http://meteorshowersonline.com/showers/phoenicids.html
O autorovi
16. vesmírný týden 2024
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 15. 4. do 21. 4. 2024. Měsíc bude v první čtvrti. Rozloučili jsme se s kometou 12P/Pons-Brooks. Z Ameriky dorazily zprávy i fotografie o úspěšném pozorování úplného zatmění Slunce i dvou komet během tohoto úkazu. Aktivita Slunce se konečně opět zvýšila. Proběhl také poslední start velké rakety Delta IV Heavy. SpaceX si připsala rekord v podobě dvacátého přistání prvního stupně Falconu 9. Před deseti roky ukončila dopadem na Měsíc svou misi sonda LADEE zkoumající prach v těsné blízkosti nad povrchem Měsíce.
Česká astrofotografie měsíce
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2024 obdržel snímek „IC 2087“, jehož autorem je Zdeněk Vojč Souhvězdí Býka je plné zajímavých astronomických objektů. Tedy fakticky ne toto souhvězdí, ale oblast vesmíru, kterou nám na naší obloze souhvězdí Býka vymezuje. Najdeme
Poslední čtenářská fotografie
Vírová galaxia (iné názvy: Špirálovitá galaxia M51, Messierov objekt 51, Messier 51, M 51, NGC 5194, Arp 85) je klasická špirálovitá galaxia v súhvezdí Poľovné psy. Bola objavená Charlesom Messierom 13. októbra 1773. Táto galaxia sa nachádza blízko hviezdy Alkaid (eta UMa) zo súhvezdia Veľká medvedica. Táto galaxia tvorí s hviezdami Alkaid a Mizar takmer pravouhlý trojuholník s pravým uhlom pri hviezde Alkaid. Nájsť sa dá aj pomocou myslenej spojnice hviezd Alkaid a Cor Caroli. Galaxia leží v jednej štvrtine vzdialenosti od Alkaida k Cor Caroli. Vírová galaxia bola v skutočnosti prvou objavenou špirálovou galaxiou. Už 30-centimetrový ďalekohľad spoľahlivo zobrazí jej špirálovú štruktúru. Vírová galaxia má aj svojho sprievodcu, menšiu galaxiu NGC 5195, ktorú objavil v roku 1781 Messierov priateľ Mechain. Sú spojené medzigalaktickým mostom, ktorý je predĺžením špirálového ramena M51. Je zaradená v Arpovom katalógu podivných galaxií ako špirálová galaxia so sprievodcom. Vírová galaxia a jej sprievodca bývajú niekedy označovaní ako dvojitá galaxia. Obe galaxie sa k sebe približujú, až nakoniec splynú do jednej. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, GSO 2" komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, FocusDream focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, Siril, Starnet++, Adobe photoshop 203x180 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 38x300 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, master bias, 150 flats, master darks, master darkflats 4.3. až 12.4.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4