Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Identifikován zdroj zodiakálního světla

Identifikován zdroj zodiakálního světla

Kužel zodiakálního (zvířetníkového) světla
Kužel zodiakálního (zvířetníkového) světla
Tajuplná záře, která se rozprostírá na noční obloze podél zvěrokruhu, již není záhadou. Jako první vysvětlil její původ Joshua Childrey v roce 1661. Předpokládal, že se jedná o sluneční světlo rozptýlené směrem k nám na prachových částicích ve Sluneční soustavě, avšak o původu prachu se vedly dlouhé diskuse. V článku, který byl publikován 20. dubna 2010 v časopise The Astrophysical Journal, posuzují David Nesvorný a Peter Jenniskens vliv asteroidů. Text uzavírají tvrzením, že více než 85 % prachu pochází z Jupiterovy rodiny komet, nikoliv z asteroidů.

Text k následujícímu obrázku:

Prach v prostoru mezi planetami, který rozptyluje sluneční světlo směrem k nám, nepochází z hlavního pásu planetek (vyobrazen zelenou barvou), ale je periodicky uvolňován z komet, které tráví většinu svého času poblíž dráhy planety Jupiter. Vyplývá to z výpočtů, které provedli Nesvorný a Jenniskens (Southwest Research Institute).

Původ zodiakálního světla ve Sluneční soustavě
Původ zodiakálního světla ve Sluneční soustavě
"Toto je vůbec první dynamický model zodiakálního oblaku," říká planetolog David Nesvorný (Southwest Research Institute, Boulder, Colorado). "Zjistili jsme, že prach z asteroidů se nepohybuje dostatečně rychle v průběhu času, aby vytvořil zodiakální oblak o tloušťce, jakou pozorujeme. Pouze prach z krátkoperiodických komet je Jupiterem dostatečně rozptylován k vytvoření oblaku."

Tento závěr potvrzuje, co astronom Jenniskens, zabývající se meteory na SETI Institute (Mountain View, Kalifornie), již dlouho očekával. Jako expert na meteorické roje si všiml, že největší množství prachových částic se pohybuje na podobných drahách jako komety Jupiterovy rodiny.

Jenniskens objevil "spící" kometu v meteorickém roji Quadrantidy v roce 2003 a od té doby identifikoval několik dalších podobných mateřských těles. Zatímco většina z nich není na svých současných oběžných drahách kolem Slunce aktivní, všechny mají dohromady společné, že byly násilně rozbity na kousky v určitém časovém období před několika tisíci roky, přičemž došlo k vytvoření proudů prachu, které se postupně posouvaly ke dráze Země.

Nesvorný a Jenniskens, s nimiž spolupracovali Harold Levison a William Bottke (Southwest Research Institute), David Vokrouhlický (Astronomický ústav UK, Praha) a Matthieu Gounelle (Natural History Museum, Paříž) dokázali, že tyto kometární výbuchy mohou vysvětlit pozorované hustoty prachových vrstev v zodiakálním oblaku.

Tímto způsobem vyřešili také další záhadu. Dlouho bylo známo, že sníh v Antarktidě je promíchán s mikrometeority, z nichž 80 až 90 % má nezvykle jednoduché složení, které je velmi vzácné mezi velkými meteority, u nichž víme, že mají svůj původ v planetkách. Místo toho Nesvorný a Jenniskens navrhují, že většina mikrometeoritů z Antarktidy jsou drobná tělíska kometárního původu. V souladu s jejich výpočty kometární zrníčka vnikají do zemské atmosféry malou rychlostí, takže pád atmosférou přežijí a dopadnou na zemský povrch, aby byly později posbírány zvědavými lovci mikrometeoritů.

Související článek: Jarní rovnodennost přináší zodiakální světlo

Zdroj: www.swri.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



13. vesmírný týden 2024

13. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 25. 3. do 31. 3. 2024. Měsíc bude v úplňku a bude vidět stále později v noci. To umožní lepší pozorování komety 12P/Pons-Brooks. Na večerní obloze doplňuje jasný Jupiter ještě Merkur, který je v pondělí v maximální elongaci. Aktivitu Slunce oživily především dvě pěkné oblasti se skvrnami a hned následovaly i silné erupce. Na Sojuzu letí poprvé dvě ženy najednou. Ke startu se chystá poslední raketa Delta IV Heavy. Před 50 lety získala první detailní snímky Merkuru sonda Mariner 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2024 obdržel snímek „Kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě“, jehož autorem je Jan Beránek.   Vlasatice, dnes jim říkáme komety, budily zejména ve středověku hrůzu a děs nejen mezi obyčejnými lidmi. Možná více se o ně zajímali panovníci.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Měsíc z Malína

Měsíc ve stáří 9,4 dne

Další informace »