Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  V. expedice SAROS se hlásí ze sibiřské metropole

V. expedice SAROS se hlásí ze sibiřské metropole

Protuberance během úplného zatmění. Autor: Dalibor Hanžl
Protuberance během úplného zatmění.
Autor: Dalibor Hanžl
V. Expedice SAROS se stejně jako jiné expedice může chlubit úspěšným pozorováním novosibirského zatmění. Na serveru Expresních astronomických informací už vyšly dva články o průběhu naší expedice a nyní vám přinášíme poněkud netradiční deníkovou formou popsané ty nejdůležitější momenty. Článek popisuje cestu Transsibiřskou magistrálou a pozorování slunečního zatmění v sibiřské metropoli. Omlouváme se za zpoždění, přístup na internet byl v Novosibirsku komplikovanější.

Ruská metropole se 29. července zahalila do frontální oblačnosti. Naše cíle však jasně měnily náladu, neboť zkouška ohněm, dá se říci, byla Transsibiřská magistrála. Ještě poslední hygiena v koupelně hostelu Lenin, při vzpomínce na včerejší rozpravu s ruským profesorem a jeho společnicí, mi přinesla zajímavý zážitek. Jak si tak čistím zuby, sahám pro legraci na lampu bez žárovky a hle, do rukou mi jde proud.Okamžitě to nahlašuji na recepci a pan recepční to jde kontrolovat. Nic necítí. Tak jsem v naší i hostelovské komunitě za blázna a poplašníka, načež až po půl hodině si Dalibor uvědomuje, že nemám boty - jsem šel na hygienu bos. Proto mnou to probíjí, jinými ne. Okamžitě to nahlašuji na recepci s vědomím, že pro člověka s mokrýma nohama by to mohlo být ještě víc nebezpečné a pan recepční se zouvá. Sahá na zlatou lampičku a k mému strašnému překvapení neděkuje za upozornění, ale jásá, jak je to úžasné. Děkuje za ten zážitek sáhnout si na živou elektriku. No, říkám si, možná si na mě vzpomenou, až se jim objeví před vchodem záchranka …

Ve 13:11 moskevského času vytahuje kotvy vlak číslo 76 z Kazaňskovo vakzala a naše o dvě dívky, Petra Skaláka a Španěla Alexe obohacená skupina si vesele po hodinovém čekání skáče do vagónu číslo 12. A jede se směr Novosibirsk! Protuberance a vnitřní korona. Foto: D. Hanžl.Pozorování zatmění Slunce v Novosibrsku na nábřeží řeky Ob. Foto: D. Hanžl. Víte, dlouho jsem zvažoval, zda vám popisovat detail po detailu celou cestu, ale opravdu to nejde. Počkejte si, až někoho z nás 13 potkáte, protože to je na knihu informací. Už první den, kdy jsme s potěšením oslavili větší čtyřmístná kupé a pravidelně otevřený záchod, bylo jasné, že o legraci nebude nouze. O to víc pak v tom smyslu, že ty dlouhé básně o soudružnosti ruských cestujících ve vlaku byly tak trochu naopak oproti známé ideji. Namísto toho, že bychom se stali oběťmi příliš přátelských Rusů, byli jsme to my, kdo rozhoupal vlak. A to doslova. Ani Jirka Skála, který se svou ženou tak nějak jediný stál mentalitou nohama na zemi, nás chvílemi nezkrotil. V první linii vítězila dvojice Jana + Jana (dále J+J), dvě učitelky a kamarádky z jižních Čech, které nás zásobily dětskými hrami i velkým zpěvníkem, což po večerech chytilo každého. Posuny přes časová pásma nás navíc utvářely nočněodolnými, neboť každý den nám na konto přibyla jedna hodina navíc. Z vedlejšího kupé k nám nejdříve se studem, po necelých 24 hodinách s radostí chodila na pravidelné návštěvy zhruba 3-letá Tania. Její maminka byla vděčností bez sebe. Na každé zastávce nechyběly slibované stánky s jídlem a všudezvolávajícími bábuškami. Nervózní průvodčí musely každou zastávku oplodnit mnoha rusky krásně znějícími nadávkami, neboť nejen Češi zdržovali odjezd vlaku svými nerozhodnými obchodními choutkami. Ano, právě k těm jsem patřil. A když jsem ještě ke všemu nahluchlý, dokážete si představit to terno.

30. července se nad střechou vlaku konečně začalo vyjasňovat a nálada o to víc stoupala. Zatímco skupinka Petr Skalák, J+J a Španěl Alex doháněla časové posuny spánkem, ostatní neváhali vstávat už kolem třetí hodiny po východu Slunce. Mezi námi se vlastně ani pořádně nevědělo, kolik je hodin. A když pak zmíněná skupinka vstala, začala nová dávka originálního trávení času. Kupříkladu učit Alexe základní sprosté české fráze, hrát v angličtině v ruském vlaku "Hádej, kdo jsem" v partě Čechů, Slováků a Španěla, či oprašovat největší hity z našeho dětství z prvních stránek mnou nenáviděných zpívánek. Cesta samozřejmě naskýtala i očekávané pohledy typu "Koukej, les … les … pole … les … mrtvola … les …" Čím více jsme se blížili k Novosibirsku (Ural byl překročen toho dne ráno), tím více pole zaplňovaly močály a občas přišel i opravdu vzdálený pohled do krajiny. Tuny přírodou poničených lesů tu stojí napospas a stovky kilometrů dlouhé lesy nepatří nikomu. Rusko.

K večeru došlo i k očekávanému načetí pravé ruské vodky, která kolovala v misce na žrádlo pro psy a nejednou nám bylo personálem vlaku vytknuto, že bychom přeci jen mohli jít spát. Jak jsem říkal, kromě jistého mladíka Serjoži, který se okamžitě vrhnul k našim dvěma dívkám, jsme to byli my, kdo se tak vesele družil.

Čtvrtek 31. července, byť kýžená zastávka byla dosažena až navečer, byl ve znamení nervózního čekání a psychologických hlášek na adresu kazícího se počasí každým dalším kilometrem blíže k městu zatmění 2008. Někteří dospávali, jiní hutně pojídali a personál vlaku měl hygienickou pohotovost, neboť vlak v Novosibirsku čekala kontrola. Zpod nohou nám byly strhávány koberce, čistila se madla, okna, i zmíněný záchod. Se vzpomínkou na včerejší pokus o večeři v jídelním voze ve vlaku (který vyšel jako batolecká verze kaše s českým gulášem na 160 českých korun) jsem se už docela s radostí čekal na blížící se hlavní město Sibiře. Abych vás vyvedl z případného omylu, Sibiř = zima, nicméně Novosibirsk = pekáč. A to se potvrzuje blížícím se výstupem. Můj osobní šok má ještě jeden důvod - okraje města jsou jak vystřižené z budovatelských dob socialismu, který tady nepochybně pokračuje. Už z dáli je znát, že oproti Moskvě jde o město spíše západního typu a svými mrakodrapy i kulturou se blíží Americe. Ale neberte mě vážně, byl to jen první dojem. Abych reputaci města napravil, určitě má co do sebe. A neradno mluvit, že za to nemalou mírou může městem protékající ruský veletok Ob.

Na nádraží nás už čeká jakási asistentka a posléze i pan Gusko, což je spíš takový ten typ mladého talentovaného obchodníka, s velmi parádně přátelskou povahou a neskutečnou ochotou. Ihned nás dělí do dvou bytů, které od sebe dělí jedna zastávka metra. Zatímco my s Makalakim, Petrem, Daliborem a Skálovými fasujeme ten o něco horší (slíbený internet je tu nakonec blokovaný), zbytek skupiny se hostí v luxusu (až na krásně kroutící se červíky lezoucí z kanalizace do vany). Hned se házím do gala po třech dnech ve vlaku a s radostí se sprchuji, co dlouho to jde. Ostatní jsou v pohodě, ale já, typický pesimista, vidím dost nehezký vývoj počasí. Po návštěvě v druhém bytu se kolem 2. hodiny místního času (tj. kolem 21. hodiny českého platného času) ubíráme ke spánku. Zítra začíná den D.

No a je to tu. 1. srpen, pátek, dva roky očekávaný den a město občas i nicnetušících obyvatel. Dle domluvy s Petrem Skalákem se v 11 hodin on a Alex ocitají před naším bytem, kterému nefunguje zvonek (ostatně jako i druhé skupině). Takže chudáky spolubydlící mate řvoucí hlas jaksi slovanského původu pod jejich okny. Ani to prý nezabírá, nakonec Petra pouští dovnitř nějaká paní místní. Jde se na internet do nějaké neznámé destinace (Makalaki je vůdcem), kde nám Petr ukazuje své bleskurychlé umění surfování po serverech s meteorologickým zaměřením. Předpověď je jasná - rozpadající fronta ze západu přinese jasno a za ní se pak přihltí nehezká hradba nové oblačnosti. Se zbytkem se scházíme v domluvené stanici metra, odkud (což mně bylo neznámé) se jede k Obu, přímo na nábřeží.

To, co se dalo předpokládat, se potvrdilo ještě dvěstěnásob. Tohle město o úkazu opravdu ví. Ale opravdu. Nábřeží zaplňují žlutotričkovci-brigádníci, kteří s radostí i neradostí štelují různé refraktory. Na ulicích chodí obchodníci s "bezpečnými" brýlemi na Slunce (z čeho jiného, než z oblíbené diskety). Do zatmění zbývají tak čtyři hodiny a je provokativně krásně jasno. Fronta dorazí až zanedlouho. Funkce Novosibirsk = pekáč se opět potvrzuje, takže po vyhledání zdánlivě dokonalé lokality pod kamenným nábřežím přímo na břehu Obu (kam jsme úspěšně do smradlavého bahna zapíchli českou vlajku na stožáru z místí flóry), vyrážím já, Makalaki a J+J dobýt nějaký univermag s pitím. Nakonec se z toho klube příležitost ke snídani-obědu, neboť tu prodávají chot-dogy s neskutečně velkou dávkou kečupu, hořčice i tatarky. Po návratu z univermagu ale koukám na výklenek kamenného nábřeží, pod nímž je právě ta naše plánička a hle, voda krapet stoupá. A co voda, fučí děsný vichr. Počasí se ale začíná tvářit, jako že když už tak už a oblačnost zůstává na příjemném polojasnu. Poněkud směšně vypadá ten pohled na samotného Petra Komárka na opuštěném poloostrůvku, který byl nedávnou součástí pláže a na kterém stála a ležela celá naše technika. Ostatní už zabírají zmíněný výklenek s výhledem na mosty (na jednom z nich jsme i my přijeli včera vlakem), pláž na druhé straně (jak vystřižená z veleslavného seriálu Pobřežní hlídka, už tam chyběl jen ten Mitch Buchannon). Tak kráčím za jediným Čechem, který vydržel pod svou vlajkou na opuštěném poloostrově a až po chvíli tlachání přeci jen uznáváme, že za hranou kamenného nábřeží bude foukat míň. S pomocí J (bez druhé J) vynášíme velikým obloukem naše věci do výklenku a Měsíc se nezastavitelně řítí před sluneční kotouč. Zbývá asi hodina a půl.

Vlajku zarýváme mezi dvě mohutné masy betonového zábradlí a fouká tak, že zanedlouho i můj batoh obsahuje čerstvé ruské listí. Nábřeží plní zvědaví lidé a krásné dívky, z nichž jedna - Anja, tu zůstává na pořád. Nádherná dívka (dodnes mi Dano vyčítá, že jsem se o její srdce nesnažil víc, ale přeci jen 5000 km je 5000 km). V tom okamžení zjišťuji dvě věci - za prvé: to zatmění asi opravdu uvidíme a za druhé: já umím konverzovat rusky (ne domluvit se, ale konverzovat). Krásná Anja mě k tomu nakopává všetečnými otázkami a postřehy z okolí. Nejvíc ale návaly lidí postihují Dana, který jako jediný z nás tu má ten opravdový "balšoj teleskop" (refraktor 0,1m; f 10; speciálně upravený na šílené expedice za zatměními).

Nebudu napínat, neboť napjatí byli ti lidé dost, každopádně v 16:42 místního času se nám konečně Měsíc zakusuje do žlutého Slunce. Díky společnosti krásné Anji (která mě mezi prvními dvěma kontakty zatmění stačila seznámit se svou rodinou i kamarády), jde zatmění vcelku rychle. Nevím, jestli to je dobře, či nikoliv, ale i já začínám mít nemalý hlouček lidu okolo mě, neboť Anje půjčuji svůj triedr opatřený filtry a ten budí opravdu silný zájem v okolí. Občas ani nevím, kde ho mám a div se světe, že v tom "hypernováckém" davu mi nikdo nic neukradl. Občas zapnu kameru, občas se pobavím s ostatními, občas mi připadá najednou tohle město jako jeden veliký trh. Po půl hodince už se nedá ani pomalu projít z nábřeží do nedalekého parku, kde se možná pod stromy nachází stovky malých srpků na betonové ploše. Musím uznat, že tak rychle sunoucí se Měsíc jsem snad ani neviděl. Do toho se mě Anja ptá, jak se v češtině říká "ty menja nravišsa" (tj. líbíš se mi) a s mým náhlým vysokým sebevědomím se nám tady i s její rodinou naskýtají pohledy na opravdu úzký srpek Slunce.

Je šero, a začíná se ochlazovat. Vítr fučí čím dál víc a mraky už skoro žádné. Chaos. Jedna kamera na stativu, druhá v ruce, poblíž Anja s rodinou, triedr bůhví kde a u koho a k dokonalosti zmatku nechybí ani vláční Rusové promenádující se před mojí kamerou. Tak je prosím o prostor, triedr má Matyáš Zetek a Anja kouká přes sklo. Venuše! Je vidět Venuše! Tak řvu "Veněra" a zpozorněný dav si s lehkovážností míří oči do stále oslnivého Slunce 30° nad obzorem. Venuše jasne a zmatek houstne. Do zatmění zbývají 4 minuty, a to safra krátké. Člověk by neřekl, jak ho to polapí - připadám si jako žena, typická žena, která umí v domácnosti dělat hned několik věcí najednou. Dvě minuty. Pátrám po tom triedru a ani nevnímám, že mám v ruce druhou kameru asi 4 minuty nahrávající záznam. Jedna minuta - triedr nalezen, lidi řvou, řeka tmavne, Slunce pomalu mizí. 17:44 - objevuje se Merkur! Náznaky koróny lezou do kamery a druhou, běžící kamerou, natáčím řvoucí dav. Je to tady! Bailyho perly střídá skvostná nažloutlá koróna a přidávám se k řevu davu. Musím naladit výšky, falsety mi nejdou. Potlesk ze všech stran střídá utichlá řeka a svítící auta na mostě. Evidentně tam na tom mostě každé auto zastavilo. Jedna kamera jede, druhou snímám žlutý obzor. Nádherná scenérie protáhlého koronálního paprsku s Merkurem a Venuší nad pláží "Baywatch" a utichlou řekou Ob dojímá skutečně všechny. Krásná Anja jen s lehkostí mlčí a dojatě kouká. Půjčuji jí triedr, ale z povzdálí slyším hlas Petra Skaláka, který upozorňuje na zbývajících 20 vteřin. Opravdu koróna zprava u kraje Měsíce bělá a objevují se první paprsky. Dav patřičně šílí a já naplněn dokonalým prožitkem konečně stahuji nervozitu na minimum. Odchází stín, obloha zase modrá a jen co je nutné použít filtr, už mi běží Matyáš vzkázat, že musí jet příští rok do Číny (tam bude 22. července 2009 probíhat nejdelší zatmění v tomhle století, v Číně okolo 5 a půl minuty) …

A teď, když hodinky ukazují 2. srpna 3:51 novosibirského letního času, posedávám jediný vzhůru v kuchyni pronajatého bytu a vzpomínám. Vzpomínám hořce i sladce, neboť silnější prožitek, než poblíž krásné Anji (přičemž jsem se konečně i zapovídal rusky a vzpomněl si na dávná léta volitelné ruštiny na střední škole) jsem si nemohl přát a o to hůř (což mi Dano prostě nemůže odpustit - že toho já blbec nevyužiji), že mám její číslo a v hlavě mi pořád zní jejím krásným hláskem srozumitelně znějící ruská otázka "Co budeš dneska večer dělat?" Ambice této krásky (i když spíš její pozatměňové emoce) ji dovedly až tak daleko, že slíbila návštěvu v Čechách a že se pokusí naučit trochu česky. A mně tu pořád leží to číslo …

Vzpomínám i na tak dokonale sehranou partu lidí, kteří prožili zatmění naplno a hrdě s českou vlajkou tyčící se na nábřeží řeky Ob zpívali před posledním kontaktem naší českou hymnu. Samozřejmě přišla řada i na tu slovenskou a pouze Alex se o tu španělskou moc nepokusil. Česká vlajka byla nakonec slavnostně předána jedné J (potažmo i té druhé J), která se vydává s Petrem Skalákem a Alexem dál - do Mongolska. Becherovka byla tím druhým symbolem. Malá česká i slovenská země uprostřed velkoměsta si tak díky této partě získala skutečně velkou přízeň, byli jsme pochváleni za naše expediční trička. Já byl dokonce donucen mluvit před kamerou místní televize. No moc jsem toho neřekl, jen jméno, stát a pak pár slov okolo mých pocitů v anglickém jazyce. Teď už nás čeká cesta vlakem domů (se zastávkou v Moskvě) a jak to tak vidím, budu pod vlivem srdcervoucí hudby Enigmy koukat do své dlaně na papírek s telefonním číslem krásné Anji …

Tolik k deníku Petra Horálka. Fotografie budou k nalezení na EAI pravděpodobně už ve druhé polovině srpna.

Související
[1] Článek na EAI "Expedice za ruským zatměním začíná"
[2] Článek na EAI "V. expedice SAROS pokračuje, navštívili jsme Moskvu"




O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008, jejím vedoucím redaktorem se stal na jaře roku 2009. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.



49. vesmírný týden 2016

49. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 5. 12. do 11. 12. 2016. Měsíc bude v první čvrti, uvidíme Lunar X? Večer je krásně vidět Venuše na jihozápadě. Mars je výše a skoro nad jihem. Ráno je pěkně viditelný Jupiter. Slunce se po krátkém zvýšení aktivity opět uklidnilo. Poté, co došlo k selhání horního stupně rakety Sojuz, zřítila se nad Ruskem nákladní loď Progress, původně určená k zásobování ISS. Pokud se v tomto týdnu povede start japonské zásobovací lodi HTV, bude to pro osazenstvo stanice úplně v pohodě. Kromě tohoto startu se očekávají ještě další čtyři.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

VdB149, VdB150, LDN1235 - prach v souhvězdí Cephea

Souhvězdí Cephea je cirkumpolárním souhvězdím naší severní oblohy. Podobně jako například Velká medvědice, jejíž část označujeme lidovým jménem Velký vůz. Ale přeci … Velký vůz pozná téměř každý, o Cepheovi mnoho z „neastronomů“ možná ani neví. A astronom? Ten nás většinou odbude větou typu:

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Mesíc

Další informace »