Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Vzpomínka: Za tranzitem Venuše na nejvyšší vrchol vlasti

Vzpomínka: Za tranzitem Venuše na nejvyšší vrchol vlasti

Fotografování úkazu. Autor: Martin Lehký
Fotografování úkazu.
Autor: Martin Lehký
Před osmi lety jsem měl možnost sledovat přechod Venuše přes sluneční disk v celém svém průběhu na královéhradecké hvězdárně. Dodnes vzpomínám na úžasnou atmosféru, davy návštěvníků a nespočet krásných zážitků. Dlouhé putování temného kolečka jsem si tehdy vychutnával plnými doušky, jak na projekci z 0,20-m f/17,5 refraktoru umístěného v hlavní kopuli, tak přímým pohledem na bezpočtu menších přístrojů vybavených filtry, které byly rozesety na střeše budovy. Po celou dobu jsem měl také při ruce fotoaparát na klasický film, s jehož pomocí jsem se snažil zachytit pozorovatelská zátiší ve stylu krajinka v tranzitujícím hávu a dalekohledy okukované lidmi. Poměrně dost času, možná, že i většinu, jsem ale trávil na zahradě v domečku, v pozorovatelně Astronomické Společnosti v Hradci Králové. Mimo hlavní dění, v ústraní a poklidu, pod odsunutou střechou u společenského 0,11-m f/15 refraktoru. Jeho zobrazovací kvalita přímo vybízela k zvěčnění převzácného úkazu, a tak jsem neodolal a z primárního ohniska pořídil celou sérii snímků, až do posledního kontaktu.

Byla to jedinečná podívaná, za kterou skládám poklonu nejen přírodě samotné a přívětivému počasí, ale i osudu, že jsem byl na světě v ten pravý čas. Vždyť poslední dvojice přechodů Venuše přes sluneční disk se odehrála v letech 1874 a 1882. Když si uvědomím, kolik našich předků nemělo šanci spatřit tento nevšední úkaz, kolik generací se na zemi vystřídalo, těžko se mi hledají správná slova či sousloví, jež by dokázala výstižně vyjádřit, jak neskonalé štěstí, skutečné a velké štěstí, měli všichni, kteří po mnoha generační propasti viděli na vlastní oči tranzit druhé planety.

Přemíra vzácnosti pak bez mrknutí oka dokázala člověka lehce přesvědčit, že by si neměl nechat ujít ani další příležitost, připadající na 6. červen 2012. Sice pozorovací podmínky budou o poznání horší, úkaz se povětšinou odehraje v malé výšce nad obzorem a k poslednímu kontaktu dojde přibližně dvě hodiny po východu Slunce, ale přesto se vyplatí vyrazit na příhodné místo s dobrým výhledem a těšit se na přízeň počasí a štěstí, jež umožní naposled prožít pár nevšedních okamžiků. Na dlouhou dobu naposled, neboť další dvojice přechodů Venuše přes sluneční disk se odehraje až v letech 2117 a 2125.

Pohled na Sněžku z růžohoského sedla. Autor: Martin Lehký
Pohled na Sněžku z růžohoského sedla.
Autor: Martin Lehký
S vědomím této skutečnosti jsem ani dlouho nemusel přemýšlet o pozorovací lokalitě a volba jasně padla na nejvyšší vrchol naší vlasti - Sněžku. Není snad v okolí důstojnějšího a příhodnějšího místa na slavnostní rozlučku s překrásným astronomickým úkazem.

Když opomenu čas plánování, začala výprava za tranzitem v pozdním odpoledni pátého dne června. Z práce jsem přišel o něco dříve a hned se pustil do balení věcí a přístrojů. Vlastně jen jediného přístroje. Nespornou výhodou je skutečnost, že celý úkaz mám již fotograficky zdokumentován v celém svém průběhu a nedostavuje se tedy přílišné nutkání k tomu, abych tahal s sebou přespříliš techniky. Jen si chci prostě vychutnat atmosféru, užít si nevšedního východu Slunce, pokochat se přímým pohledem přes dalekohled a pořídit pár náladových snímků. Prostě pohodička a žádný stres. Ve stejném duchu vlastně probíhala i příprava na cestu. Do batohu jsem nejprve vsoukal spacák a trochu teplého oblečení. Sice při pohledu do kalendáře se zdá, že by nemuselo být chladno, ale jistota je jistota a rána na horách jsou rána na horách. Opravdová zkouška pro batoh pak nastala v zápětí. Tuhé zápolení připomínající souboj s ježkem v kleci jsem nakonec vyhrál a v útrobách krosny se ocitnul teleskopický dřevěný tubus 0,20-m f/4,25 reflektoru a krabička s příslušenstvím. Na důkaz vítězství jsem z venkovní strany batohu přikšíroval kolíbku dobsonovy montáže. Navrch ještě přibalil trochu jídla, dvě lahve pití, jednu manželku a tím byli dokončeny přípravy na cestu. Pak už se jen čekalo na Miloše Bočka, který se jako další zástupce Astronomické Společnosti v Hradci Králové odhodlal k nevšední výpravě.

Na parkovišti před domem jsme se sešli kolem čtvrté odpolední a nedlouho poté nás stařičká tmavozelená Octavia jménem Béďa již unášela směr Pec pod Sněžkou až k penzionu Alena. Zde jsme se sešli s dalšími účastníky výpravy, kteří dorazili s předstihem z Karlových Varů. Ve společenské místnosti se přípravám pilně věnoval šéf tamní hvězdárny Míra Spurný se statečnou skoromanželkou, zkušený vůdce, bavič a horal Milan zvaný Kat, mladá sluníčková vědkyně Martina a astronomický dorost, Vítek, Martin a Ondra. Ladili se přístroje, fotoaparáty a neméně času se věnovalo detailnímu plánování samotného výstupu. V kolik se bude vyrážet, kudy se půjde, kdo s kým a také kdo co ponese. Na chvilku jsme si dali pokoj v čase večere, kdy si každý více či méně pochutnal na tom, co si sám uklohnil v kuchyňce. A pokoj pokračoval i během následující návštěvy nedaleké pozorovatelny observatoře Altan, kterou nás ochotně provedl Luboš Brát, majitel penzionu a předseda Sekce proměnných hvězd a exoplanet při České astronomické společnosti.

Po velmi příjemném rozptýlení jsme se vrátili ke stolu a definitivně naplánovali noční výstup. Nakonec jsme se rozdělili do tří skupin. Vzhledem ke skutečnosti, že někteří mají poměrně dost techniky, bylo rozhodnuto o využití povolenky k výjezdu autem až ke stanici lanové dráhy na Růžové hoře. Takže Míra kolem jedné hodiny nejprve vyveze kluky s technikou a s holkama se vrátí asi o třetí. Avšak ať se počítá, jak se počítá, dva účastnící v součtu pro pohodlnou přepravu včetně zavazadel přebývají. Mno, ale to je vlastně v pořádku. Již od začátku jsem totiž rozhodnutý, že si výstup rozhodně neulehčím a s Milošem půjdu ze základny až nahoru po svých a v plné polní. Spolu jsme zkoušeli ještě do naší třetí skupiny naverbovat další nadšence. Slibovali jsme pomalé tempo, pozorování pod krásnou temnou oblohou, která se měla postupně projasňovat a spánek pod širákem za nepřílišného chladu. Prostě samá pozitiva. Snažili jsme se, snažili, leč marně.

Něco po deváté večerní jsme se tak sami dva vydali na cestu. První kroky byly optimistické. Dobrá nálada s pohodovým krokem nás dovedla na zelenou značku. A pak to začalo. Milošovo mírné tempo, kterým se snažil utěšovat, se tak nějak míjelo s mojí představou o mírném tempu :-) A jelikož nejsem žádný sportovec a fyzička nepatří zrovna mezi moje nejsilnější stránky, začal jsem pomaličku ztrácet dech. Ještě jsme neměli za sebou ani půl cesty na Růžohorky a pod těžkou krosnou s dalekohledem se rozvodnila stroužka potu, jež příjemně chladila při zastávkách na vydýchání. Bohužel jsem Miloše zdržoval, ale musel jsem čím dál častěji čekat na plíce, které se ploužily dobrých padesát metrů za námi. Neumím ani popsat svou radost, když se sklon cesty zmírnil, z temné pastviny na mě zamrkala kráva a objevilo se světýlko na jedné z chat Růžohorek. Ufff, to nejhorší pro dnešek mám za sebou. Teď už jen pohodově po žluté až ke stanici lanové dráhy. Zde pohledem na hodinky zjišťuji, že právě uplynula hodina od doby, kdy jsme vyšli od penzionu. Ani nemůžu uvěřit, že jsem to dal. Ztěžka se vzpamatovávám a pomalejší chůzí míříme na Růžohorské sedlo, cíl naší cesty. Obloha je polojasná a teplota začíná citelně padat dolů. Postupně se dostavuje i poměrně nepříjemný pocitový chlad, to jak se člověk začíná méně hýbat, chladne a pot se stává čím dál ledovější. Pomalu si přeji, abychom už zastavili a mohl jsem se obléci. Nakonec jsme narazili na takovou maličkou mýtinku mezi kosodřevinou a klečí. Ano, to je ono. Navíc kousek od cesty, která přes ní vede, jsou dva postarší dřevené stoly s lavičkami, což bez mrknutí oka využíváme nejen jako ideální místo pro vybalení batohů, ale také pro pozorování. S velkou radostí jsem ze sebe shodil tu velkou zátěž a začal hledat vše, co bych mohl na sebe navléci, dvě košile, mikinu, čepici, rukavice a navrch velkou zelenou šálu, jež se dotýká až prochladlé země. Prochladlé? Mmm, spíše promrzlé.

Martin Lehký u svého Dobsona
Martin Lehký u svého Dobsona
Neuběhla ani půlhodinka od našeho příchodu a jinovatkou se pokryly lavičky i stůl. Zima je tu. Zkřehlými prsty jsem sešrouboval teleskopický tubus reflektoru, usadil jej do kolíbky a čekal na příhodný okamžik. S Milošem jsme pak dlouho hypnotizovali oblohu a odháněli oblačnost ze souhvězdí Panny. Nakonec se projasnilo natolik, že jsme mohli konečně vyhledat vytoužený objekt - galaxii NGC 4424 Vir se supernovou 2012cg. Po týdnu nepříznivého počasí to byla jedinečná šance na zodpovězení otázky týkající se vývoje její jasnosti. Mladá supernova typu Ia objevená na sklonku minulého měsíce stále zjasňovala, od 24. do 30. května jsem během šesti nocí zaznamenal vzestup z 12,77 na 12,14 mag., a tak zvědavost byla na místě. Dosáhla již maxima nebo ještě zjasňuje? Několik mrazivých pohledů nám dává vzápětí odpověď. Zdá se, že svůj vrchol má nepochybně již za sebou. Podle mého odhadu měla 12,20 mag,, takže začíná pomaličku slábnout. Přesto je stále ozdobou nejen galaxie, ale i večerní oblohy zahalující se postupně do hávu utkaného z měsíčního svitu s úplňkovým vzorem. Na světlejším pozadí se nám ještě daří vyhledat aktivní galaxii Markarian 421 UMa, s aktuální jasností 12,77 mag. Pak zkoušíme starou známou NGC 4151 CVn, ale zde již úspěch neslavíme. Především zápasíme s podmínkami a kousky oblačnosti držící se téměř na stejném místě. Také je mi značné chladno a nedokážu se toliko soustředit při pohybech s dalekohledem.

Nakonec to vzdáváme a s vědomím, že máme trochu času na odpočinek, si začínáme budovat nocležiště. Velmi jednoduché. Na kraji mýtinky ve stínu kleče si rozděláváme spacáky a uleháme pod širou oblohou. Chvilku si povídáme, ale postupně upadáme do ticha, ovšem velmi křehkého. Nevím jak Miloš, ale ať se snažím sebe víc, nemůžu nějak zabrat. Možná je to chladem, či ostražitostí, většinou jen polobdím a když usnu, tak jen na chvilku a lehkým spánkem, který občas přeruší šelest jehličí či melodie čerstvého vánku. To pak mžourám očima po mýtince ozářené stříbrným svitem Měsíce a podle změn obrazců tvořených stíny odhaduji kolik asi tak mohlo uběhnout času od posledního otevření očí. Později se objevil ještě jeden výrazný časoměrný bod. Jasné světýlko na severnějším úbočí Sněžky, svojí intenzitou se rovnající vrcholovému osvětlení konečné stanice lanové dráhy. Chvilku jsem v polospánku přemýšlel, co to může být, ale když jsem znovu otevřel oči, začal zářivý bod lehce levitovat nad úbočím. V ten okamžik mi došlo, že se jedná o Arctura, nejjasnější hvězdu Pastýře, která právě vyvstala a vydala se na svojí nebeskou pouť. Krása!

Vycházející Slunce. Autor: Martin Lehký
Vycházející Slunce.
Autor: Martin Lehký
Opět jsem začal usínat, když z dálky rozčísly ticho slabé hlasy. Postupně sílily a sílily, a bylo zřejmé, že se blíží k nám. S Milošem jsme na sebe mrkli a zašeptali, že to jsou asi naši, první skupina. Pokud byla v okolí nějaká zvěř kromě nás, zcela určitě utekla. Je až neuvěřitelné, jak se hlasité hlasy dokážou nést horskou nocí. Nemluvě o dupání, jež se vzápětí ozvalo, doprovázejíc postavy kráčející měsíčním světlem. Ještě, že jsme vybrali místečko ve stínu a ústraní. Vůbec si nás nevšimli a naopak nám uspořádali představení. Shodou okolností se rozhodli pro společné fotografování. Krčili jsme se a měli co dělat, abychom se neprozradili smíchem. Byli od nás ani ne pět metrů a navíc jejich záběr byl v našem směru. Pokud tedy blesk rozčísnul tmu dostatečným výkonem, s určitostí jsme se dostali na snímek. Třeba jen jako podivné tmavé neostré siluetky, ale i to se počítá. Třeba se budou divit, co že to zachytili a co že je to bedlivě sledovalo. Holt Krkonoše jsou malé a o překvapení není nouze:-) Ani jsme nedutali a teprve až se hlasy začaly vzdalovat a ztrácet se k úbočí Sněžky, začali jsme se hlasitěji smát a s tím, že máme ještě tak dvě hodinky polospánku před sebou, jsme zavřeli oči. V duchu jsme si však uvědomovali, že nesmíme usnout příliš tvrdě, aby nám druhá skupinka neutekla. Neboť, jak jsme se právě přesvědčili, jsme vskutku nenápadní.

Převalil jsem se asi dvakrát, a připadalo mi to jako vteřina, když se opět ozvaly hlasy. Ovšem tentokráte tenké a nepříliš hlučné. Spíše jsme s Milošem museli napínat uši. Ani jsme si neuvědomili a po cestě prošla Martina s Verčou. Skoro nebyli slyšet. Ve snaze na nás upozornit jsem lehce zamňoukal. Nic, žádná reakce. Tak jsem to zkusil ještě jednou. A opět nic. Holky šly dál. Během chvilky na mýtinku zablikalo světlo další čelovky. Jé, blíží se Míra s mojí manželkou. Naše poslední naděje, pomyslel jsem si. A jelikož šli poměrně svižně, neztrácel jsem čas a znovu zamňoukal, tentokráte ještě ostřeji. Podle zaváhání kroku bylo zřejmé, že mě zaslechli. Nicméně pokračovali v cestě dál, pomaleji, s lehčím našlapováním a beze slova. V zoufalství jsem to už nevydržel a vydal ze sebe veškeré umění. Mňáááuuu mňáááuuu, a navrch ještě trochu prskání. Teď už to museli slyšet zcela zřetelně. A také, že jo. Jenže se nečekaně dostavila úplně jiná reakce. Míra docela hlasitě, vyděšeným hlasem zvolal: "Ty vole, zdrháme." A místo, aby zastavili, dali se do zběsilého úprku. Asi by nám zcela určitě utekli a na vrchol Sněžky vyběhli v novém světovém rekordu, ale jelikož jsme chtěli jít s nimi, začali jsme se hlasitě smát a volat: "Nebojtééé, to jsme my." Naštěstí nás zaslechli, váhavě zpomalili a začali se vracet. Nakonec jsme se dozvěděli, že nás slyšeli všichni, ale mysleli si, že je to jen nějaká divoká kočka. Poslední zoufalý pokus pak Míra vyhodnotil, že nejde o potomka domácího mazlíčka, ale o velkou šelmu, pořádně nasranou a připravenou k útoku. Moje milovaná Mihalka se také moc bála a tak mně po zásluze statečně a jemně vyčinila. Bral jsem to ale jako kompliment a radoval se ze shledání a z představy, že další cestou půjdeme již společně. Ovšem než se tak stane, bude to ještě maličko trvat.

Venku je hrozná zima a chvilku trvalo, než jsme s Milošem dokázali vylézt ze spacáku. Vůbec se nám nechtělo, při pohledu na všudypřítomnou jinovatku. Nejen spacák byl pokrytý bílou krustou, ale i čepice a obroučky brýlí měly na sobě poprašek ledových krystalků. Prostě úžasné červnové ráno. S drkotáním zubů jsem rychle vyskočil, nazul si tuhé boty, vše naházel do batohu a trochu se protáhl. Bolel mě celý člověk po večerním výstupu a při pohledu na kužel Sněžky jsem cítil, že to bude ještě náročné. Ale nebyl čas na nářky a navíc všichni čekali, tak hurá do toho. Po rovince to ještě šlo, ale pak se skutečně dostavila krize. Marťa s Milošem zmizeli v dáli a na chvostu nás už moc nezůstalo. Ploužili jsme se společně a kousek po kousku, schůdek po schůdku, stoupali vzhůru a blížili se vrcholu. Počítal jsem každý metr a modlil se, ať už jsme tam. Cestou nás také škádlilo počasí, neboť všude bylo jasno a jen vrchol se halil do mlhy a oblačnosti. Naštěstí s tím, jak jsme se blížili, začala pomaličku mizet, jako by měla strach. Paráda! Snad to nakonec přece jen vyjde a budeme mít na pozorování perfektní podmínky. Zatím vše vychází. Dokonce i hlemýždí výstup nakonec slavil úspěch. Nic jsme nezmeškali. Unavený, zadýchaný a propocený jsem se vyškrábal na vrchol jako předposlední z naší čtveřice, asi půl hodiny před východem Slunce, takže pohoda. Sláva! Hurá! Vrchol je dobyt a času habaděj! Zdravíme se s první částí výpravy a obhlížíme dalekohledy a fotografické nádobíčko, které si již stihli připravit.

V rychlosti vyměňujeme pár prvních zážitků z nočního výstupu a pak jdeme také vybalovat. Svítání je v plném proudu a Sluníčko co nevidět vykoukne. Nejdříve ze všeho se rozhlížím po okolí a hledám vhodné místo pro dalekohled, aby šel dobře sklonit k obzoru a nemusel jsem sedět na promrzlé zemi. Mrk na jednu stranu, mrk na druhou a mám ho. Na vyhlídce jsem našel malou samostatnou podezdívku, prostě ideální místo. Zkřehlé prsty vzápětí sestavily dalekohled a ve spolupráci s okem jej zaostřily a namířily směrem na vybarvující se severovýchod. Pak už nastal čas čekání a Martínek se těšil, moc, moc se těšil. Letmý pohled na hodinky dal vědět, že do východu naší životodárné hvězdy zbývá podle předpovědi tak deset minut. Ve skutečnosti však času zbývalo méně, neboť díky poměrně slušné nadmořské výšce jsme získali "negativní obzor", a tak uvidíme Slunce o chvilku dřív než v nížině. Přesto se čekání vleklo a zdálo se, že spolu s krajinou zamrznul i čas. Vanul poměrně nepříjemný studený vítr, který znatelně srážel pocitovou teplotu pod skutečné mínus čtyři stupně Celsia. Občas se přes nás přehnal kousek řídké oblačnosti, tedy spíše jemný řídký závoj, který vzápětí přetékal a padal na polskou stranu. Jak se pomalu rozednívalo, dařilo se pod námi rozeznávat, čím dál víc detailů. Ze tmy vystupovaly vrcholky a četná údolíčka a kousky nížin vyplněných bělostnou inverzí. Nad tím vším se kolem severovýchodního obzoru rozprostíral ostře ohraničený temný pás zákalu, sahající do výšky necelých dvou stupňů. Dále už to byla hra barev. Nad šedivou kulisou zářila tenká rudá linka, přecházející přes oranžovou a další odstíny až ke žluté, jež se postupně difúzně promíchávala se světle modrou, až obloha zmodrala docela a směrem k zenitu více a více tmavla až na opačnou stranu, kde se nízko nad obzorem krčil poúplňkový Měsíc a oblohu temnil odcházející stín Země.

Pozorovatelé sledují východ Slunce. Autor: Martin Lehký
Pozorovatelé sledují východ Slunce.
Autor: Martin Lehký
Venuše na Slunci při projekci. Autor: Martin Lehký
Venuše na Slunci při projekci.
Autor: Martin Lehký
Venuše na Slunci při projekci. Autor: Martin Lehký
Venuše na Slunci při projekci.
Autor: Martin Lehký
Oči se mlsně kochaly úžasnou scenérii a upřeně hleděli k nejsvětlejšímu místu na obzoru. Stále nic. Zase nic. Snad nezaspalo? Ale ne! Dlouhé čekání najednou rozčísla četná radostná zvolání, upozorňující na malou rudou skvrnku. Bez váhání jsem doběhnul k dalekohledu a rychle jej namířil přímo na vycházející Sluníčko. Dokonce ani nemusím vytahovat filtr, který stejně nemám, protože velmi dobře slouží pás zákalu, jež dokáže dostatečně ztlumit sílu paprsků. Díky tomu si můžu vychutnávat každý okamžik úsvitu ve skutečných barvách a při pohodovém dvaačtyřiceti-násobném zvětšení. A že je na co se dívat. Se zatajeným dechem sleduji, jak z ničeho roste zubatá pyramida, ze které se neustále odlupují a odpadávají větší či menší kvádry. Rozpadá se, ale přesto neúnavně roste. Je to dynamická podívaná. Zvláště směrem nahoru se oddělují obrovské kusy a často se tak stává, že Sluníčko dostane krásné sombrero. Dlouho však nevydrží a mění se v čepičku či rádiovku, někdy má dokonce na hlavě i máslo nebo banán. Prostě dle libosti, a ještě se při tom výrazně zubí do všech stran. Když už je rudě pruhované mimi více jak z půlky vyklubané snažím se hledat temnou pihu krásy. Obraz je sice silně neklidný, ale nakonec slavím úspěch. Hurá! Venuše! Skutečně tam je! A pěkně divoká, šišatí se do všech stran a nesčetněkrát se rozděluje a opět spojuje. V jeden okamžik dokonce zaznamenávám trojitý tranzit. Což je zvláštní, v předpovědi se psalo jen o jedné planetě:-) V mžiku se jako puzzle spojí dohromady a už je tu opět jen jedna planeta. Nádhera, jedním slovem nádhera. Bohužel nic netrvá věčně a postupem času se obraz přestává vlnit. Zároveň získává Sluníčko na síle. V momentě, kdy už je z větší části mimo zákalový pás, musím přestat s přímým pozorováním. Ovšem sledování tranzitu rozhodně nekončí. Užívám si jej plnými doušky a nejvíce ze všeho sleduji projekci na 11-ti cm reflektoru. Počasí je stále přející a přidává na skvělé náladě vládnoucí na nejvyšší hoře vlasti. Všichni pilně pozorujeme, kocháme se, fotografujeme a povídáme si. Dá se říci, že celý vrchol patří nám a rozlučkové oslavě výjimečného úkazu. Jen ráno vykouknul nějaký človíček na ochozu polské meteorologické stanice, podíval se během východu na Slunce, a pak zalezl dovnitř a zatáhnul žaluzie. O hodinu později se tu ještě zastavili němečtí manželé a to bylo vše, jinak se tu neobjevila živá duše. Přiznávám, že jsem takový klid nečekal. Překvapivě se celá oslava nesla v komornějším duchu, což samozřejmě nebylo vůbec na škodu. Nemiluji velké návaly a tlačenice, neboť si pak nedokážu naplno vychutnat výjimečné události a úkazy. Naštěstí nás bylo na vrcholu jen pár, a tak jsem si mohl užívat neúnavný postup temného kolečka, líně se ploužícího žlutou zrnitou pouští mezi oázami skvrn. Pomaličku se probíjelo až na okraj, vstříc svobodě. A pak, pak to přišlo. Venuše vyklouzla bez mrknutí oka ven a získala na dalších 105 let volnost pohybu. Sluneční disk sice osiřel, ale v představách se mi ještě často zdálo, že ji tam vidím. Stále jsem ji měl před očima. Byl to úžasný zážitek, na který se jen tak nezapomíná. Úsměv na tváři značil spokojenost a štěstí hřálo u srdíčka. Měl jsem také velkou radost, že tu se mnou byla Mihalka a mohla vidět vzácný úkaz na vlastní oči. Sice se klepala zimou, ale teď už to bylo lepší. Určitě ji hřál bezva pocit, ale své určitě udělalo i Sluníčko, které začalo ukazovat svojí sílu a paprsky šimralo promrzlou krajinu.

Měsíc za českou a polskou boudou. Autor: Martin Lehký
Měsíc za českou a polskou boudou.
Autor: Martin Lehký
Ještě chvilku jsme postáli a povídali si, ale pak nastal čas balení. Dalekohled vklouzl do batohu lépe než minule, holt trénink je trénink. Navíc na sobě nechávám všechno oblečení, včetně čepice a šály. Sice už teplota vyšplhala nad nulu, ale není čas na hrdinské činy a navíc je v batohu více místa. Jsem úplný rychlík, až sám nad sebou žasnu. Zabaleno mám mezi prvními a jsem připraven k sestupu. Holt únava vítězí a strašně se těším, až budeme dole. S nadšením jsem přivítal možnost promíchání skupin. Nemusím jít s Milošem a ještě dalšími nadšenci přes Obří důl, ale jednodušší cestou na Růžohorky. Téměř ve znění klasického hesla, čím později přijdeš, tím dřív můžeš odejít, opustila vrchol Sněžky skupinka, která dorazila jako poslední. Kromě mé maličkosti a Mihalky, ještě Míra s Verčou a jako pátý se do party přidal Ondra. Cesta dolů byla fajn, ale museli jsme dávat pozor, protože byla všude námraza a kameny dost klouzaly. Přesto jsme to zvládli a v pořádku se dostali až k autu a za chvilku sjeli do Pece. Chvilku jsme poseděli a pak se Míra vydal pro druhou skupinku. Čekání, především na pěší sestup s Milošem jsme využívali k odpočinku. Uvařili jsme si též něco teplého na zahřátí a na povzbuzení. Ale nějak to nezabíralo. Únava stále vítězila a snad bych usnul i na stole. Nakonec jsem se přeci jen dočkal a nastal čas loučení, po kterém jsme nasedli do Bédi a ani nevím jak, odvezl nás zpátky do Hradce Králové, domů, do paneláku, do bytu, do pelíšku. Ještě, že nemusím do práce … zahrabal jsem se pod peřinu, vzal Mihalku do náruče, zavřel oči a s tranzitem Venuše promítajícím se na víčka jsem spokojeně usnul.

Konečná verze článku bude publikována v královéhradeckém astronomickém časopise Povětroň.

Související a doporučujeme:
[1] O přechodu Venuše jako Dickens... (redakce)
[2] Fotogalerie: Poslední přechod Venuše přes Slunce (Petr Horálek)
[3] Podrobná stránka o úkazu včetně seznamu dalších článků




O autorovi

Martin Lehký

Mgr. Martin Lehký (nar. 1972) je amatérský astronom, aktivní pozorovatel, člen výboru Astronomické Společnosti v Hradci Králové (ASHK), člen České astronomické Společnosti (ČAS) a člen Sekce Proměnných Hvězd a Exoplanet (SPHE). Vizuálně se zabývá především pozorováním komet (k 1. 8. 2012 jich viděl 213 a učinil více než 3200 odhadů celkové jasnosti komy), dále sleduje fyzicky proměnné hvězdy, aktivní galaktická jádra a meteory. V letech minulých se věnoval také kreslení planet (Jupiteru a Marsu), pozorování zákrytů hvězd Měsícem a planetkami, popisu deep-sky objektů a hledání nových komet. Do zorného pole jeho fotoaparátu se často dostávají vzácné nebo krásné úkazy, mezi nimi dominují zatmění Měsíce a zatmění Slunce - Od nás částečná, prstencové 2005 ze Španělska a úplné 1998 z Venezuely, 1999 z Maďarska a 2008 z Ruska. Dříve fotografoval komety a deep-sky objekty, různými objektivy a také pomocí 0,42-m Schmidtovy komory. V současnosti nejvíce času pod hvězdnou oblohou věnuje CCD pozorování. Fotometrii zákrytových a fyzicky proměnných hvězd, fotometrii aktivních galaktických jader a fotometrii a astrometrii malých těles Sluneční soustavy.

Objevitel 16 nových proměnných hvězd (stav k 1. 8. 2012)
Nositel Šilhánovy ceny "Proměnář roku" (SPHE) 2010
Nositel Kvízovi ceny (ČAS) 2010
Po autorovi je také pojmenována planetka v hlavním pásu (14550) Lehky

Pozorování jsou dostupná v následujících odkazech:
Vizuální pozorování komet
Astrometrie malých těles Sluneční soustavy
Pulzující proměnné hvězdy
Eruptivní proměnné hvězdy
Novy
Supernovy
Aktivní galaktická jádra

Štítky: Pozorování , Přechod Venuše


39. vesmírný týden 2016

39. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 26. 9. do 2. 10. 2016. Měsíc bude v novu. Venuše, Mars a Saturn najdeme večer stále jen nízko nad obzorem. Neptun a Uran můžeme pozorovat celou noc. Na ranní obloze můžeme před svítáním pozorovat kužel zvířetníkového světla do něhož před východem Slunce stoupá planeta Merkur a bude zde také srpek Měsíce.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Pradědovy Perseidy 2016

Píše se rok 258, 10. srpen. Na rošt nad horké uhlí je položen správce chrámové pokladny před několika dny popraveného papeže Sixta II a je opékán zaživa. Po chvíli volá: „Z jedné strany jsem již opečený, pokud mě chcete mít dobře udělaného, je čas mě otočit na druhou stranu.“ Toto utrpení podstoupil

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Mesic

Mesic

Další informace »