Související stránky k článku Galaktické vetry spomaľujú formovanie nových hviezd
Přehled událostí na obloze od 28. 10. do 3. 11. 2019. Měsíc bude v novu. Večerní soumrak je ozdoben planetami Jupiter a Saturn, později pozorujeme Neptun i Uran a za ranního svítání Mars. Nezapomeňme na Jupiter 31. 10., je tu úkaz tří měsíců. Slunce dosáhlo nejhlubšího minima aktivity. Svátek Sylvie přinese zákryt hvězdy planetkou Sylvia. Sonda InSight nejprve hlásila, že krtek se konečně zavrtal, aby v neděli přišly fotografie, že doslova vyskočil ven. Po 780 dnech ve vesmíru přistál miniraketoplán X-37. Curiosity zkoumá zajímavé jílovité horniny. Před 45 lety startovala sonda Luna 23 k Měsíci, ale přistání se jí nezdařilo.
Aktivní galaktická jádra a některé rentgenové dvojhvězdy spojuje to, že u nich dochází k dopadu hmoty na černou díru. V případě galaxií má černá díra hmotnost milion až miliardakrát větší, než je hmotnost našeho Slunce. U rentgenových dvojhvězd má černá díra jen několik jednotek až desítek hmot Sluncí a její rozměr čítá jen několik desítek km. Proto u černých děr v rentgenových dvojhvězdách můžeme pozorovat v průběhu času výrazné změny v množství dopadající hmoty a s tím související stavy s vysokou a nízkou svítivostí, vytváření a vyhasínání relativistických výtrysků. V nedávné publikaci vedené Emily Moravec se astronomové blíže podívali na velký soubor aktivních galaktických jader s cílem prozkoumat vztah mezi mírou dopadu hmoty na černou díru a vyvrhováním relativistických výtrysků v porovnání s rentgenovými dvojhvězdami.
Stovky milionů let po Velkém třesku byl vesmír úplně odlišný, než jak ho známe dnes. Nedávno astronomové odhalili, že komplexní fyzika raného vesmíru mohla vést k formaci supermasivních hvězd, z nichž každá mohla dosahovat hmotnosti stotisíckrát větší, než jakou má naše Slunce. Nikdy jsme však formace těchto hvězd nepozorovali a při zkoumání této vesmírné epochy se tak vědci musí spolehnout „jen“ na sofistikované počítačové modely.
Aktivní jádra galaxií jsou jedním z vděčných cílů pro testy obecné teorie relativity. Prostředí v blízkosti hmotného kompaktního objektu se k záření chová jinak, než jsme zvyklí ze své každodenní zkušenosti. Ne všechny otázky ohledně aktivních galaktických jader jsou zodpovězeny a některé nelze než považovat za zcela zásadní. Tým z Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU vyvinul zcela nový počítačový program umožňující studovat záření přicházející od aktivního galaktického jádra a tak dovozovat vlastnosti některých zde přítomných struktur.
Hvězdy jsou jedním ze základních stavebních kamenů vesmíru a na chování té nejbližší závisí život každého z nás. V dalším Rozhovoru o vesmíru jsme si proto pozvali prof. Zdeňka Mikuláška, který nám povypráví, jaké typy hvězd pozorujeme, co víme o jejich vývoji, které z nich jsou vhodné pro existenci života a o mnohém dalším.
Z pozorování je známo, že se v centrech aktivních galaktických jader, v těsném okolí černé veledíry, nachází oblast vysoce ionizovaného plazmatu, kde vzniká rentgenové záření. Spektra tohoto záření v minulosti vědci využívali například k určení teploty této tzv. koróny. Tým z ASU (Francesco Tamborra, Michal Dovčiak a Jiří Svoboda) ukazuje, že získané odhady teploty nemusí být správné, pokud se zanedbají efekty obecné teorie relativity na záření.
Mezinárodnímu týmu vědců v čele s českými astronomy z Masarykovy univerzity a Astronomického ústavu AV ČR se podařilo odhalit hvězdu, u které se pozorují zdánlivě protichůdné jevy a chová se jinak, než by podle současných představ měla. Studie byla otištěna v prestižním astronomickém časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Tisková zpráva z 12. června 2019
Jiří Svoboda z ASU se ve spolupráci se zahraničními kolegy zabýval srovnáním vlastností aktivních galaktických jader s rentgenovými dvojhvězdami. Společným jmenovatelem podstatným pro aktivitu těchto objektů je akrece, plynulý dopad hmoty na černou díru. Černá díra ve dvojhvězdném systému dosahuje hmotnosti několika hmotností našeho Slunce. Naopak v jádrech galaxií se vyskytují veledíry, převyšující hmotnost našeho Slunce milion až miliardakrát. Ve své práci autoři odhalují, že navzdory tak odlišné hmotnosti existuje mezi těmito dvěma typy kosmických objektů určitá podobnost. Na základě této podobnosti je pak možné vysvětlit i dlouho trvající záhadu, proč některé aktivní galaxie jsou rádiově hlučné a jiné tiché.
Napriek tomu, že pre hviezdy často používame synonymum „stálice“, aj oni podliehajú zmenám a majú svoje životy. Ich vývoj však prebieha milióny až miliardy rokov, teda v časových škálách, ktaré počas našich životov nedokážeme postrehnúť. Celý život hviezdy je neustálym súbojom dvoch protichodných princípov: gravitačnej sily, ktorá sa snaží hviezdu zmrštiť, zatiaľ čo vnútorné sily ju naopak chcú roztrhnúť. Kľúč k dlhovekosti spočíva v nájdení rovnováhy.
Astronomové pracující s přehlídkovým dalekohledem VISTA na observatoři ESO/Paranal objevili dosud neznámou strukturu v naší Galaxii. Při mapování rozložení proměnných hvězd Cefeid se jim podařilo odhalit disk mladých hvězd skrytý za hustými oblaky prachu v centrální výduti Galaxie.
Výskumný tím vedený Ivanom Ramirezom z University of Texas v Austine identifikoval prvého kandidáta na súrodenca Slnka – hviezdu, ktorá sa zrodila z rovnakého mračna plynu a prachu. Ramirezove metódy zároveň pomôžu astronómom nájsť ďalších slnečných súrodencov, čo by mohlo viesť k hlbšiemu pochopeniu toho, ako a kde sa vytvorilo naše Slnko a ako sa naša Slnečná sústava stala vhodným miestom pre život. Štúdiu publikovali v časopise Astrophysical Journal.
Aktivní galaxie jsou vynikajícími vzdálenými laboratořemi pro studium nejrůznějších procesů probíhajících ve vysokoenergetickém spektru. Podle současného paradigmatu jsou různé typy aktivních galaxií důsledkem různého úhlu pohledu na jeden typ objektů. Jeden takový exemplář, galaxie Fairall 51, klasifikovaný jako Seyfertova galaxie typu 1, se stal cílem studie vedené Jiřím Svobodou z AsÚ. Fairall 51 je totiž i zdrojem polarizovaného záření, které se u Seyfertových galaxií typu I neočekává. Polarizované záření je naopak typickým znakem Seyfertových galaxií typu II. Tento nesoulad se pokusil J. Svoboda ozřejmit.
V roku 1859 publikoval Charles Darwin svoju evolučnú teóriu, podľa ktorej majú všetky formy života spoločného predka. Táto teória položila základy evolučnej biológii. Astronómovia však začali uvažovať, ako by bolo možné aplikovať túto teóriu na hviezdy v Mliečnej dráhe.
Astronomové z Liverpool John Moores University (LJMU) Astrophysics Research Institute objevili novou rodinu hvězd v jádru naší Galaxie (Mléčné dráhy), které poskytly nový pohled na počáteční fázi vzniku Galaxie. Objev vrhnul nové světlo rovněž na původ kulových hvězdokup, které představují typické koncentrace zhruba miliónu hvězd a které vznikly na počátku formování naší Galaxie.
Mezinárodní astronomická unie (IAU) v květnu letošního roku zřídila pracovní komisi pro názvy hvězd č. 280. Tato pracovní komise vydala v červenci a v listopadu dvě zprávy, ve kterých standardizuje názvy hvězd. V tiskové zprávě č. 1603 z 24. listopadu 2016 nyní formálně zveřejnila seznam 227 názvů hvězd, z toho 14 z nich souvisí s exoplanetami.
Nová metoda umožňuje přesné měření gravitačního zrychlení na hvězdách stejně tak jako velikost jejich exoplanet. Jak moc vážíme závisí na gravitaci samotné planety, na které stojíme. Stejně tak u hvězd je gravitace důležitým parametrem, který se v průběhu života hvězdy drasticky mění a poskytuje tak informace o stáří a stupni vývoje hvězdy. Vzhledem k tomu, že se nám hvězdy jeví jen jako malé světlé body na noční obloze je tuto hodnotu velmi těžké měřit.
Astronomové pracující s dalekohledem ESO/VLT (Very Large Telescope) objevili dosud nejjasnější galaxii v mladém vesmíru a zároveň přinesli důkazy, že by se v ní mohly nacházet hvězdy první generace. Tyto velmi hmotné a jasné stálice, jejichž existence byla dosud otázkou čistě teoretickou, byly prvními továrnami na těžké prvky v raném vesmíru. A tyto chemické prvky jsou naprosto nezbytné k tomu, aby ve vesmíru mohly vzniknout hvězdy, jaké vidíme dnes, planety, které kolem nich obíhají, a život, jak jej známe. Tato nově objevená galaxie nese označení CR7 a je třikrát jasnější, než dosud nejjasnější vzdálená galaxie, jakou jsme ve vesmíru dosud znali.
