Související stránky k článku Obrazem: Dotkněte se Saturnových prstenců
Astronomové se domnívají, že na základě nového zpracování údajů z kosmické sondy NASA s názvem Cassini vyřešili dlouholetou vědeckou záhadu ve Sluneční soustavě: Jaká je délka dne (tj. délka jedné otočky) na planetě Saturn. Dospěli k hodnotě 10 hodin 33 minuty 38 sekund. Záhada unikala planetologům po desetiletí, protože obří plynná planeta nemá pevný povrch s výraznými útvary ke změření její rotace. A také má neobyčejné magnetické pole, které zamlžuje periodu rotace planety. Odpověď na otázku se ukrývala v prstencích Saturnu.
Studium dat ze sondy Cassini vede k závěru, že ledové prstence planety Saturn mohou být starší než planety Sluneční soustavy. Nikdo neví přesně, kdy se ikonické prstence Saturnu zformovaly, avšak z nové studie, na které se podíleli i astronomové ze Southwest Research Institute, vyplývá, že mohou být mnohem starší, než si vědci doposud mysleli.
Druhá největší planeta Sluneční soustavy, pokud se týká velikosti i hmotnosti – Saturn – je velmi známá především díky svým prstencům. Ty jsou rozděleny širokou mezerou označovanou jako Cassiniho dělení (Cassini Division), jehož vznik nebyl až do nedávné doby jednoznačně vysvětlen. Nyní astronomové z CNRS (Centre national de la recherche scientifique), Paris Observatory – PSL a University of Franche-Comté prokázali, že Saturnův měsíc Mimas se projevuje jako druh sněžného pluhu, který na dálku odsouvá stranou ledové částice, které jsou součástí prstence. Toto zjištění je výsledkem dvou studií podporovaných International Space Science Institute a francouzskou kosmickou agenturou CNES. Závěry byly publikovány v červnu 2019 v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.
Nové výzkumy napovídají, že část ledových měsíců planety Saturn, stejně tak i její proslulé prstence, mohou být pouze novodobou ozdobou. Jejich dramatický zrod nastal před pouhými 100 milióny roků, tedy mnohem později, než na Zemi vládla většina dinosaurů.
Nové výzkumy NASA potvrzují, že planeta Saturn postupně ztrácí svoji ikonickou ozdobu v podobě prstenců poměrně velkou rychlostí odhadnutou na základě pozorování, která uskutečnily kosmické sondy Voyager 1 a Voyager 2 před více než dvěma desetiletími. Prstence jsou přitahovány na planetu Saturn její gravitací v podobě deště ledových zrníček ovlivňovaných magnetickým polem Saturnu.
Na základě použití nové metody pro dálkové měření poměru izotopů vody a oxidu uhličitého astronomové zjistili, že voda v Saturnových prstencích a jeho měsících je neočekávaně podobná vodě na Zemi. Výjimku představuje Saturnův měsíc Phoebe, kde je voda mnohem odlišnější v porovnání s doposud studovanými tělesy ve Sluneční soustavě. Studie vede k závěru, že potřebujeme upravit modely vzniku Sluneční soustavy, protože nová pozorování jsou v rozporu se současnými představami.
Nové výzkumy uskutečněné na základě dat získaných během posledních oběhů sondy NASA s názvem Cassini představují obrovský skok vpřed v našich poznatcích o systému planety Saturn – zejména záhady doposud nikdy nezkoumaného prostoru mezi planetou a jejími prstenci. Některé předjímané představy se ukázaly být chybnými, zatímco se vynořily nové otázky.
Kosmická sonda NASA s názvem Cassini byla vypuštěna 15. 10. 1997 a po téměř sedmileté cestě byla 1. 7. 2004 navedena na oběžnou dráhu kolem planety Saturn. Za uplynulých téměř 13 let poslala na Zemi obrovské množství dat včetně impozantních snímků planety, jejích prstenců a měsíců. Dne 15. září 2017 bude podle plánu činnost sondy ukončena jejím řízeným zánikem v hustých vrstvách atmosféry planety Saturn. Připomeňme si některé fotografie – v poslední době se sonda „podívala“ například na okolí severního pólu Saturnu.
Americká kosmická sonda Cassini (start 15. 10. 1997, navedení na oběžnou dráhu kolem Saturnu 1. 7. 2004), jejíž činnost bude ukončena v září 2017, stále ještě přináší překvapivé výsledky ze soustavy druhé největší planety Sluneční soustavy – Saturnu. Dva nedávno publikované barevné snímky v přírodních barvách zachycují změny zbarvení oblasti v okolí severního pólu Saturnu. Fotografie pořídila z obdobného pohledu sonda Cassini v letech 2012 a 2016.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 27. 7. do 2. 8. 2020. Měsíc bude v první čtvrti. Vidět budou všechny planety. Ty velké, Jupiter a Saturn, jsou vidět celou noc, po půlnoci Mars a Venuše s Merkurem až ráno. Na večerní obloze končí dobrá viditelnost komety C/2020 F3 (NEOWISE). Na Slunci je po delší odmlce opět skvrna. Začínají být aktivní tradiční meteorické roje. K Marsu už se vydaly sondy Spojených arabských emirátů a Číny. Chystá se americké vozítko Perseverance. Galileo zaznamenal před 410 lety pozorování Saturnova prstence.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 10. do 16. 10. 2022. Měsíc dosáhl úplňku a bude postupně vidět hlavně v druhé půlce noci a ráno. Večer je dobře vidět Saturn a hlavně Jupiter, ale jsou zde i slabé planety Neptun a Uran, k nimž se před půlnocí přidává jasný Mars. Ráno je ideální příležitost ke spatření Merkuru. Aktivita Slunce je zvýšená, ačkoli erupce v krásné oblasti skvrn moc nejsou. Zkuste spatřit kometu C/2022 E3 (ZTF). Viděli jsme pěkné starty raket Atlas V a hlavně Falconu 9, který vynesl i další část posádky ISS. Před 80 lety se narodil významný český vědec a popularizátor v oblasti kosmonautiky dr. Petr Lála.
Mimas, nejmenší a nejvnitřnější z osmi hlavních měsíců Saturnu, může být podle nové analýzy údajů z již skončené mise Cassini dostatečně teplý, aby ukrýval globální vodní oceán pod 24–31 km silným ledovým krunýřem. Naznačují to matematické modely tepelného toku z povrchu měsíce. Ověření této hypotézy by pomohlo lépe porozumět Saturnovým prstencům a také rozšířit množství potenciálně obyvatelných oceánských měsíců.
Hluboko pod plynnou atmosférou obklopující největší Saturnův měsíc Titan se rozkládá Kraken Mare, jezero (nebo spíše moře) kapalného metanu. Astronomové z Cornell University odhadli, že toto jezero je ve svém středu přinejmenším 300 metrů hluboké – což je dostatečný prostor pro potenciální průzkum pomocí robotické ponorky.
Hubbleův vesmírný teleskop HST uskutečnil svoji roční grand tour po vnějších oblastech Sluneční soustavy. To je království obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – sahající až do vzdálenosti 30 AU, tj. 30násobku vzdálenosti Země-Slunce. Na rozdíl od kamenných terestrických planet, jako jsou například Země a Mars, které se nacházejí blízko žhavého Slunce, tyto vzdálené světy jsou většinou složeny ze studené plynné „polévky“ – z vodíku, hélia, čpavku, metanu a dalších stopových plynů zahalujících horká kompaktní jádra planet.
Vědecký tým pracovníků Southwest Research Institute (SwRI) vyvinul nový geochemický model, který odhaluje, že oxid uhličitý (CO2) z vnitřních oblastí Enceladu – Saturnova měsíce uchovávajícího pod povrchem globální oceán – může být regulovaný chemickými reakcemi na jeho mořském dně. Studium výtrysků plynu a zmrzlé vodní tříště, k čemuž dochází prostřednictvím prasklin v ledové kůře tohoto měsíce, předpokládá mnohem složitější nitro, než jsme si donedávna mysleli.
Výzkumníci modelovali podmínky nezbytné pro unikátní magnetické pole Saturnu. Nové simulace uskutečněné na Johns Hopkins University poskytují netušený pohled do nitra planety Saturn, z kterých vyplývá, že tlustá vrstva héliového deště by mohla ovlivňovat magnetické pole planety.
Déšť, jezera a povrch erodovaný organickými látkami se nacházejí nejen na Zemi, ale i na Titanu, největším měsíci planety Saturn. Avšak na Titanu se nachází metan – nikoliv voda – který v kapalném stavu zaplňuje jezera, přičemž v podobě deště dopadá na povrch měsíce. Zatímco vědci zkoušeli najít zdroj metanu na měsíci Titan, Caitlin Griffithová a její spolupracovníci z University of Arizona objevili poněkud nepředvídané dlouhé ledové útvary, které obepínají téměř celou polovinu obvodu Titanu.
Astronomové použili Hubbleův vesmírný teleskop HST k pozorování Saturnu, druhé největší planety Sluneční soustavy, a to v letech 2018, 2019 a 2020 hned po tom, co na severní polokouli panovalo období kolem letního slunovratu. Tato pozorování jsou součástí programu OPAL (Outer Planets Atmospheres Legacy). Saturn je šestou planetou od Slunce a obíhá ve vzdálenosti 1,4 miliardy kilometrů. Jeden oběh vykoná za 29 pozemských roků. Za tu dobu se na jeho povrchu vystřídají roční období, přičemž jedno období trvá o něco déle než 7 roků.
Kosmická sonda NASA s názvem Cassini je zdrojem nových objevů i dlouho po ukončení její činnosti. Na snímcích například v závěru svého výzkumu zachytila oblast o velikosti 120 000 kilometrů čtverečních blízko severního pólu největšího Saturnova měsíce Titan, která vypadala podobně jako „mokrý chodník po velkém dešti“. Tyto dešťové srážky astronomové dávají do souvislosti se změnami ročních období na Titanu přinášejících léto na severní polokouli. Toto jsou první zaznamenané letní dešťové srážky na severní polokouli tohoto měsíce. Avšak je velmi podivné, že déšť přišel bez toho, aby byla pozorována oblačnost.
NASA publikovala nádherné snímky planety Saturn a jejích prstenců, pořízené Hubbleovým kosmickým dalekohledem HST. Vesmírný teleskop byl použit k pozorování Saturnu 4. července 2020, kdy byl tento plynný obr vzdálen od Země přibližně 1,35 miliardy kilometrů. Nové snímky byly pořízeny jako součást projektu Outer Planets Atmospheres Legacy (OPAL) v době, kdy na severní polokouli Saturnu panuje léto.
