Související stránky k článku Video: Výzkum meziplanetární hmoty v Astronomickém ústavu AV ČR
Když 30. října 2022 nad Baltským mořem a jižní Skandinávií prozářil oblohu jasný bolid, neunikl pozornosti hned několika automatických kamer, včetně jedné z České republiky. Tento bolid však během několika sekund následovalo hned jednadvacet dalších slabších meteorů s podobným radiantem. Zjevně šlo o klastr meteorů, tedy geneticky spojených těles, která se od sebe oddělila krátce před vstupem do zemské atmosféry.
Existence párů nebo dokonce skupin mezi meteory je dlouho otevřenou otázkou. Geneticky spjatá tělíska, k jejichž oddělení došlo jen pár dní před jejich destrukcí v zemské atmosféře, jsou velmi lákavou myšlenkou. Pavel Koten z ASU vedl tým, který několika metodami vyšetřoval, zda jsou zdánlivé páry nebo skupiny meteorů skutečností nebo jen náhodným efektem. Studii založil na videosledování Geminid v roce 2006.
Tým astronomů z Oddělení meziplanetární hmoty ASU detailně studoval spektra 152 meteorů a klasifikoval je, studoval jejich fragmentaci i to, zda při letu zanechávají stopu. Pozorované vlastnosti svědčí o velmi komplikovaných poměrech, které panovaly ve Sluneční soustavě v době jejího formování, kdy se látka v protoplanetárním disku zřejmě velmi složitě promíchávala.
David Čapek a Jiří Borovička z Oddělení meziplanetární hmoty ASU se v teoreticky zaměřené studii zaměřili na vysvětlení procesů, které vedou ke vzniku meteorů, v jejichž spektrech jsou pozorovány téměř výhradně čáry železa. Ukazují, že ze třech myslitelných modelů pouze jeden odpovídá pozorovaným vlastnostem.
Meteor.Autor: NASA.V Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR v
Ondřejově proběhlo zpracování denního bolidu z 29. srpna 2012, na
kterém proběhla spolupráce s odbornou i širokou veřejností.
Ondřejovský meteorický radarAutor: Astronomický ústav AV ČRPozorovat meteory je možné několika způsoby a jedním z nich je využití odrazu radarových vln. Radarová pozorování slouží především ke studiu meteorů z rojů a mnohaleté zkušenosti s tím má RNDr. Petr Pecina, CSc. z Astronomického ústavu AV.
Mezinárodní astronomická unie schválila návrh na pojmenování planetky (6263) po českém profesoru Miloslavu Druckmüllerovi z Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně, který je české veřejnosti dobře znám jako průkopník ve zpracování fotografií úplných slunečních zatmění. Planetku objevila 6. srpna 1980 astronomka Zdeňka Vávrová na observatoři na Kleti a o pojmenování informoval oběžník Minor Planet Center číslo 110621 z 11. července 2018. Ke gratulacím se přidává i celá Česká astronomická společnost.
Dvojhvězdný vývoj nabízí celou řadu zajímavých uliček, jejichž výsledkem jsou exotické typy hvězd. Péter Németh ze Stelárního oddělení ASU spolupracoval na studii, která oznámila objev dvojhvězdy na samotné hranici teoretických limitů. A současně jde o objekt se slibným potenciálem pro budoucí detektory gravitačních vln.
Krátce po tři čtvrtě na jedenáct středoevropského letního času v noci z pondělí na úterý 26. června byl vidět především z těch míst našeho území, kde byla jasná obloha, velmi jasný bolid. I přes záři Měsíce po první čtvrti upoutal pozornost velkého počtu náhodných svědků především v západní polovině našeho území, kde během krátké chvíle dokonce osvítil noční krajinu. Jeho jasnost byla natolik velká, že byl pozorovatelný nejen od nás a Německa, kde ve skutečnosti letěl, ale prakticky z celé střední Evropy. Za zaslaná pozorování děkujeme a zde podáváme vysvětlení, co tento úkaz způsobilo.
Astronomové poprvé v historii zkoumali planetku, která přilétla do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. Pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT v Chile a na dalších observatořích po celém světě ukázala, že tento unikátní objekt cestoval mezihvězdným prostorem po miliony let, než se náhodou přiblížil do nitra Sluneční soustavy. Zdá se, že se jedná o tmavě červený a silně protažený, nejspíše kovový objekt, který se nepodobá žádnému tělesu známému ze Sluneční soustavy. Výsledky byly publikovány 20. listopadu 2017 v prestižním vědeckém časopise Nature.
Mezi hvězdami je hned několik typů, které zcela přirozeně představují nádech exotiky. Mezi ně patří zcela bez pochyb i Wolfovy-Rayetovy hvězdy, vyvinuté hmotné hvězdy, které přišly o své vodíkové obálky. Jenže není všechno zlato, co se třpytí, a Olga Maryeva ze Stelárního oddělení ASU společně se svými kolegy ukazuje, že mnohem tuctovější hvězdy se mohou za Wolfovy-Rayetovy maskovat. A některé velmi úspěšně.
V 70. letech minulého století chtěly Spojené státy využít silného, atomovou bombou iniciovaného rentgenového laseru na obranu proti balistickým střelám. Projekt Excalibur nebyl nikdy dokončen a ještě dnes nám připadají úvahy o velkých výkonných laserových zařízeních jako z vědecko-fantastického románu. Právem? Nedávno špičkové laserové centrum HiLASE stalo místem setkání vědců z celého světa, aby diskutovali technologické možnosti využití silných laserových zdrojů pro aplikace budoucnosti.
Každých několik let se Země po dobu tří týdnů na přelomu října a listopadu potkává s meteorickým rojem Taurid, který obsahuje přinejmenším dvě planetky o velikosti 200 – 300 metrů. Je velmi pravděpodobné, že je v něm přítomno i mnoho dosud neobjevených planetek o rozměrech desítek metrů nebo i větších. Jenom v roce 2015 zachytila a analyzovala Evropská bolidová síť, řízená z observatoře v Ondřejově, 144 bolidů náležejících k tomuto meteorickému roji.
Pozorování slunečních skvrn s vysokým rozlišením odhalují přítomnost velmi jemných struktur, z nichž některé se nacházejí na samotné hranici pozorovatelnosti. Již delší dobu je známa přítomnost tzv. penumbrálních zrn, jasných struktur v penumbře skvrn, jejichž zdánlivý pohyb není stále uspokojivě vysvětlen. Michal Sobotka ze Slunečního oddělení ASU vedl studii, která statisticky ověřovala hypotézu tento zdánlivý pohyb vysvětlující.
Sluneční soustavu netvoří jen osm planet, přes 180 měsíců, 200 velkých a miliony malých asteroidů a možná až 1012 komet, ale také spousta malých těles pohybujících se mezi planetami po nestabilních drahách. Souhrnně jsou nazvána meziplanetární hmotou. Meziplanetární hmota vstupující do atmosféry naší planety ve většině případů zanikne a jediným projevem této události zůstává tzv. meteor. V omezeném počtu případů je těleso dostatečně velké, aby dopadlo až na povrch jako meteorit a mohlo být podrobeno chemické analýze.
Velké překvapení čekalo astronomy, když se podrobně podívali na planetku 288P obíhající v hlavním pásu planetek. Ukázalo se, že jde o dvě kolem sebe obíhající tělesa. Navíc je obklopuje koma, kterou normálně pozorujeme jen u komet. Vysvětlení přinesl tento týden časopis Nature.
Analýza polarizace rentgenového záření je užitečným nástrojem, jak upřesnit některé fundamentální parametry extrémních astrofyzikálních objektů, jako např. černých děr obklopených akrečními disky. Toto diagnostické okno se otevřelo teprve nedávno a odborníci tak v současnosti sbírají cenné zkušenosti. Historicky první využití rentgenové polarizace ke změření rotace černé díry prezentovali i odborníci z ASU v mezinárodní spolupráci v nedávno publikovaném článku v časopise Astrophysical Journal.
Klepeštův ondřejovský bolid v Andromedě se objevil i v publikaci Vladimíra Gutha Katalog fotografovaných stop meteorů 1885-1930, kterou vydala Československá Akademie věd v roce 1954. V ní se můžeme dočíst, že první meteor na území Čech, a vlastně na světě vůbec, byl vyfotografován roku 1885 z Klementina. Klepeštův bolid byl teprve třetí zdokumentovanou fotografií. V roce 1925 Klepešta v Podolí a prof. Sýkora v Ondřejově poprvé vyfotografovali meteor ze dvou míst. V knize má číslo 11.
Astronomové nedávno objevili unikátní objekt složený nejspíš z hmoty, která se vyskytovala ve vnitřní části Sluneční soustavy v době formování Země, ale byla uchována v chladu Oortova oblaku po miliardy let až dodnes. Pozorování provedená pomocí dalekohledů ESO/VLT a Canada France Hawai'i Telescope ukázala, že těleso s kometárním označením C/2014 S3 (PANSTARRS) je prvním objektem na dlouhoperiodické dráze, které svými vlastnostmi spíše připomíná původní planetku z nitra Sluneční soustavy. Objekt by mohl přinést důležité informace o vzniku Sluneční soustavy.
Obří hvězdy spektrálního typu B, v jejichž spektru se objevují emisní čáry, jsou v dlouhodobém výzkumném hledáčku Michaely Kraus ze Stelárního oddělení ASU. Tentokrát byla součástí týmu, jehož cílem bylo vysvětlit význačnou fotometrickou periodu s délkou 1,9 dne nedávno objevenou u hvězdy MWC 137.
