Související stránky k článku Video: Výzkum Slunce v Astronomickém ústavu AV ČR
Koncem března jsme na povrchu Slunce sledovali hodně aktivní oblast s číslem 2975 s mnoha skvrnami. Ta se vlivem rotace hvězdy dostala na její odvrácenou polokouli, kde jsme mohli díky vyvrženým oblakům plazmatu sledovat důsledky její další aktivity. Když se o víkendu objevily velké skvrny u východního okraje slunečního disku, věděli jsme, že je zpátky v dobré formě. Přihlásila se o slovo sama další erupcí nejvyšší kategorie X a pokračovala během Velikonoc mnoha dalšími slabšími. Za okrajem Slunce se možná nachází ještě další skvrny a tak je pro nás tento týden zajímavý i z hlediska sluneční aktivity.
Aktualizace 21. 4. v 18:15
Studium hvězd by se pro astrofyziky mohlo zdáti téměř zapovězeno – to proto, že hvězdy jsou pro detailnější zkoumání opravdu velmi daleko. Ale je tu Slunce – naše nejbližší hvězda. Do jeho výzkumu je zapojeno mnoho vědeckých misí, díky nimž mohou vědci jeho projevy pozorovat v opravdu velkém detailu. A výsledky těchto pozorování pak aplikovat i na studium vzdálenějších hvězd. O podrobnostech jsme hovořili se slunečním astrofyzikem prof. Petrem Heinzelem ze Slunečního oddělení Astronomického ústavu AV ČR.
Pohyby jemných struktur v rámci penumbry jedné sluneční skvrny byly cílem práce Michala Sobotky z ASU. S využitím velmi kvalitního pozorování z metrového pozemního dalekohledu v práci upřesnil model dynamiky plazmatu v konvektivních strukturách tvořících penumbrální vlákna.
Na povrchu Slunce se vyskytují pěkné skvrny a výrazně se zvýšila také erupční aktivita. O tom jsme vás již v týdnu informovali. Mezitím v noci na úterý 29. 3. nastaly další erupce, které byly také zdrojem výronů plazmatu. Projevilo se to kruhovými oblaky na snímcích koronografu LASCO C3 na sondě SOHO. Podle modelů Centra pro předpovědi vesmírného počasí (SWPC) se k Zemi vydala tři oblaka plazmatu, která se možná navzájem zkanibalizují a zemská magnetosféra tak bude ovlivněna silněji, než by tomu při podobných erupcích bylo. Dá se s velkou pravděpodobností očekávat polární záře, která by byla viditelná i ze střední Evropy. Zde však pozorování nedovolí počasí, zato na severu má být hezky a asi to bude stát za to.
Naše nejbližší hvězda Slunce je pod dohledem pozorovatelů již více než čtyři staletí. Kosmické sondy v jeho průzkumu přesto znamenaly průlom. Poskytly pohledy na Slunce v dosud zapovězených oblastech elektromagnetického záření, s nečekaným rozlišením a dlouhodobým pokrytím v nezměněných pozorovacích podmínkách. Pojďme si projít přehledem, co vše jsme se o Slunci dozvěděli díky celé řadě přístrojů v kosmu.
Doslova z ničeho vyrostla během neděle velká skupina skvrn. Tam, kde byla o víkendu jen zajímavá kativní oblast je nyní hodně skvrnek a oblast se dále vyvíjela během pondělka. Vypadá to, že především na Moravě bude ve středu hezky, tak se na Slunce určitě podívejte. Jenom nezapomeňte správné bezpečné vybavení (jako např. fólii na pozorování Slunce).
Věci se někdy dějí velmi rychle. Nejinak je tomu se sluneční aktivitou, zvláště v těchto hodinách a dnech. Ještě před týdnem bychom hovořili o Slunci téměř beze skvrn. V pondělí se vynořily alespoň dvě malé skvrnky uprostřed slunečního disku. Aktivita nabírala na síle zvláště v druhé polovině týdne, kdy se nasunula zajímavá oblast z většími skvrnami, která se skrývala na odvrácené polokouli. S tím, jak se Slunce otáčí, skvrny se přesouvaly ke středu kotouče. A v pondělí 28. března bylo patrné, že jich zde výrazně přibývá. Následovala poměrně silná erupce, výron hmoty z koróny, sluneční vlna cunami a radiační bouře v zemské ionosféře.
Sluneční sekce České astronomické společnosti pořádá soutěž v solarografii. Fotografii je nutné odevzdat do 1. září 2022. Zúčastnit se může každý (účastníci mladší 18 let musí mít souhlas rodičů/zákonných zástupců). Jeden účastník může do každé kategorie přihlásit jednu práci vyrobenou metodou solarografie.
Sluneční skvrny jsou snad tím nejvíce evidentním projevem sluneční aktivity. Plně rozvinutá sluneční skvrna je uvnitř, v tzv. umbře, velmi tmavá, a tuto oblast obklopuje vláknitá penumbra. Proč jsou tyto dvě oblasti odděleny velmi ostrou hranicí trápí sluneční fyziky již po desetiletí. Jan Jurčák z ASU před několika lety objevil, že jedinou zřejmou veličinou, která rozděluje mezi umbrou a penumbrou, je velikost vertikální komponenty magnetického pole. Toto zjištění nyní jako vedoucí týmu slunečních astronomů ověřoval na skvrnách z numerických simulací.
Tvrzení v nadpisu článku se může jevit jako hodně odvážné poté, co o uplynulém víkendu řada lidí marně vyhlížela polární záři tak silnou, že snad měla být vidět i z České republiky. Ne, ani tentokrát se přímo takový úkaz neočekává. I když znáte to, příroda je nevyzpytatelná. Co se vlastně v úterý 2. listopadu stalo na Slunci tak zajímavého, že se k tématu sluneční aktivity a možnosti vzniku pěkných polárních září vracíme tak brzy? V článku si to rozebereme.
Sluneční erupce patří mezi nejsilnější exploze, s jakými se můžeme v našem planetárním systému setkat. Jejich energie odpovídá stovkám miliard atomových bomb vybuchlých najednou. Navzdory tomu ale fyzici stále nejsou schopni říci, jak jsou tyto ohromné erupce schopny urychlit částice natolik, že se k Zemi, vzdálené zhruba 150 milionů kilometrů, dostanou za méně než hodinu času.
Sluneční fyzikové si už dlouhou dobu lámou hlavu nad tím, co přesně odlišuje konfiguraci magnetického pole v tmavé umbře vyvinuté sluneční skvrny od okolní penumbry. Jan Jurčák ze Slunečního oddělení ASU tomu ve spolupráci s astronomy z Německa a Španělska přišel na kloub. Nalezl jednoduché a robustní kritérium rozlišující umbru a penumbru z hlediska magnetického pole, které platí pro všechny sluneční skvrny.
Když už se i v běžných médiích objeví informace o možnosti pozorovat polární záři, cítíme i my na astronomickém portálu povinnost informovat, jak se věci mají. Co se vlastně stalo a jaká je šance, že budeme moci spatřit polární záři? A kam se za jejím pozorováním vydat a jak ji vyfotografovat? Nabízíme vám podrobný přehled i s vysvětlením, jak se na pozorování připravit a jak si záři alespoň trochu v reálném čase předpovědět.
NASA vybrala pro realizaci dvě nové vědecké mise pro výzkum Slunce. Tou první je MUSE: Multi-slit Solar Explorer, a druhou HelioSwarm. Pomohou nám porozumět dynamice Slunce, propojení Země a Slunce a stále se měnícímu vesmírnému prostředí. Poskytnou tak kritické informace důležité k ochraně astronautů, satelitů a komunikačních systémů, jako je například GPS. Níže si představíme nám dnes známé informace o podobě těchto misí.
Sluneční astronomové pod vedením Jana Jurčáka z ASU pozorovali a analýzovali přerod sluneční póry v osamocenou penumbru. Tento unikátní materiál pozorovaný japonskou kosmickou observatoří Hinode přináší nové znalosti, popisující vliv magnetického pole na vznik a vývoj penumbry.
Tolik nadšení z jedné sluneční skvrny, to by normálně bylo až pobuřující. Ale v době minima aktivity je potěšitelné, že aktivní oblast, která zapadla před 14 dny, a kde bylo několik pěkných skvrn, se nyní vrací zpoza odvrácené strany a ukazuje nám stále pěknou skvrnu, asi třikrát větší, než naše Země. Za její zmizení i návrat může rotace Slunce. Trvá přibližně 28 dní, než se otočí kolem dokola. Ale v různých šířkách je to různě dlouho.
V zářijovém vydání časopisu National Geographic Česko vychází unikátní plakát věnovaný nejdůležitější hvězdě ve vesmíru a také světu, který ji obklopuje. Vydání podpořila Hvězdárna a planetárium Brno.
Přestože jsou skvrny na Slunci známy již od starověku a v Evropě jsou pravidelně sledovány od dob vynálezu dalekohledu, jsou neustále obestřeny řadou tajemství. Prozatím např. vůbec není jasné, jak vypadá struktura magnetického pole tvořícího skvrnu pod úrovní viditelného povrchu. Má charakter tlusté monolitické silotrubice, nebo vypadá jako svazek menších trubiček, takže připomíná svazek špaget? Stejně tak není úplně zřejmé, za jakých podmínek a proč vzniká kolem jádra (umbry) skvrny její okrajový lem (penumbra). Právě na poslední jmenovaný problém se zaměřil Jan Jurčák z AsÚ ve spolupráci s kolegy z Kiepenheuerova Institutu pro sluneční fyziku z německého Freiburgu.
Když umí kosmické agentury spolupracovat, mohou dokázat velké věci. Tohle tvrzení se opět potvrdilo při unikátním měření, do kterého se zapojilo rovnou deset sond, které provozují Spojené státy a Evropa. Ještě zajímavější je, že získaná měření pokrývají prakticky celou Sluneční soustavu – první „na ráně“ byla evropská sonda Venus Express u Venuše a posledním průzkumníkem byl americký Voyager 2 ve vnějších oblastech našeho solárního systému. Všech deset sond pocítilo vliv sluneční erupce, která se prohnala Sluneční soustavou.
Slunce se nám konečně probouzí po dlouhém minimu své aktivity. Nový cyklus už nám ukázal, že nebude pozadu za starým, produkuje jednu oblast za druhou, a totéž můžeme říci i o erupcích a protuberancích. Proto jsme se rozhodli uspořádat pro Vás soutěž o nejlepší fotografie Slunce.