Z pohledu předsedy I. Rady České televize (1992-1997)

Konference: Televize - věc veřejná (listopad 2000)

Konference: Televize - věc veřejná (listopad 2000)
Sekce: Televize pod veřejnou kontrolou

Jiří Grygar

1. Něco z historie

První Rada České televize (RČT) vznikla na základě zákona České národní rady č. 483/91 Sb. o České televizi. Z několika desítek navržených osob zvolilo plénum ČNR v únoru 1992 devět představitelů různých oblastí našeho veřejného života. Tvořili ji: Za svého prvního předsedu zvolila Rada ČT K. Kühnla a za místopředsedu J. Grygara, kteří si však již v září 1992 tyto funkce vyměnili. Druhým místopředsedou se stal J. Zajíc. První tajemnicí Rady ČT se stala od 1. dubna 1992 Jiřina Marcinová. Rada si zřídila svůj sekretariát v Praze na Kavčích horách v budově ČT.
Hned první úkol RČT - zvolení generálního ředitele ČT - se neobešel bez konfliktu s ČNR. Zákon totiž uložil RČT zvolit generálního ředitele do 1 měsíce po ustavení RČT. To však bylo prakticky nemožné, neboť příslušná lhůta běžela od 1. 2. 1992, avšak RČT byla ve skutečnosti zvolena teprve 15. 2., takže na veškeré záležitosti spojené s volbou generálního ředitele spojené měla právě 2 týdny. RČT se proto rozhodla tuto lhůtu překročit v zájmu kvalitního výběru klíčové osobnosti a vypsala výběrové řízení, do něhož se přihlásilo 38 uchazečů s požadovanými písemnými materiály. Vlastní řízení proběhlo ve dvou kolech, když do II. kola postoupilo na základě posouzení písemných materiálů 8 uchazečů, s nimiž pak RČT jednala osobně a skončilo 23. března 1992 jmenováním pana Iva Mathé. Rád bych při té příležitosti rozptýlil mýtus, že I. Mathé zvítězil ve finále nad V. Železným rozdílem jediného hlasu. Ve skutečnosti zvítězil poměrem 6:3.
V průběhu výběrového řízení se téměř nevyskytly významnější pokusy výsledek ovlivnit vnějšími tlaky či doporučeními. Česká televize, ustavená týmž zákonem k 1. lednu 1992, hrála totiž třetí housle, neboť pozornost politiků i novinářů se tehdy soustřeďovala na federální Československou televizi (ČST), o kterou měla pečovat příslušná Rada ČST, případně na Slovensku na Slovenskou televizi (STV), jež měla v té době vybudováno zcela autonomní postavení. Teprve po oznámení výsledku volby RČT se objevila v některých sdělovacích prostředcích kritika, že jsme celou záležitost uspěchali, ač ve skutečnosti byla RČT pokárána mediální komisí ČNR za překročení zákonné lhůty a dostali jsme varování, že pokud by se něco podobného opakovalo, budeme odvoláni!
Mezitím se další úkoly na RČT doslova hrnuly. Během dalšího měsíce byl schválen rozpočet i statut ČT jakož i ředitelé studií ČT v Brně (PhDr. Zdeněk Drahoš) a Ostravě (Ing. Miloslav Petronec). Hned nato jsme se ocitli uprostřed příprav na parlamentní volby, kdy ČT připadl ze zákona úkol uskutečnit vyváženou předvolební kampaň, což s ohledem na mimořádnou důležitost tehdejších voleb vedlo ke značně nervózním tahanicím mezi jednotlivými politickými stranami. Systém videoklipů byl sice ve shodě s literou zákona, ale pro voliče neskýtal prakticky žádné potřebné informace nutné ke kvalifikovanému rozhodování, jak na to RČT opakovaně, leč bezúspěšně, upozorňovala mediální komisi ČNR.
Pro vnitřní rekonstrukci ČT byla zajisté nejvýznamnější ustanovení lustračního zákona, jež se formálně týkala pouze 23 vedoucích pracovníků ČT, ale nad jehož rámec bylo úhrnem lustrováno 457 pracovníků ČT. Všech 21 pozitivně lustrovaných pracovníků pak do konce roku z ČT odešlo. Z hlediska vnějších vztahů byly nejzávažnější diskuse o zavedení duálního systému televizního vysílání, což RČT od počátku podporovala s tím, že pro veřejnoprávní TV by měly být k dispozici natrvalo dva plnohodnotné celoplošné televizní okruhy. Mnozí politici s tím však příliš nesouhlasili a domnívali se, že stačí jeden veřejnoprávní okruh, který by ovšem raději viděli nejlépe jako státní televizi starého střihu (tzv. "vládní vlnka").
Situaci nastupující ČT zkomplikoval výsledek federálních voleb, jenž předznamenal brzký rozpad Československa na dva samostatné státy. To kladlo zvláště ke konci roku zvýšené nároky na ČT, jejíž význam tím vůči dosavadní ČST sice vzrůstal, ale současně docházelo ke značnému napětí ve vztahu ČST-ČT, což se projevovalo nejvíce v redakcích zpravodajství. RČT se snažila navázat vcelku úspěšně pracovní kontakty se sesterskou Radou Českého rozhlasu, neboť se tak lépe dařilo prosazovat ideu veřejnoprávního elektronického vysílání, a také upevňování demokracie v nově vznikajícím samostatném českém státě.
Radě se však příliš nedařilo ovlivnit veřejné mínění a zainteresovat novináře na problémech, které se tehdy před ČT vynořovaly. Z pochopitelných důvodů jsme nechtěli využívat jako prostředku k zveřejnění svých názorů samotné ČT, a pokusy proniknout do jiných sdělovacích prostředků selhávaly. Novináři společně s politiky se posmívali existenci četných rad, jejichž kompetence a smysl si až skandálně pletli; případně prosazovali co nejrychlejší privatizaci všech vysílacích okruhů v "americkém" stylu.
Tak se stalo, že v ČNR byl v prosinci 1992 přes odpor RČT schválen pro ČT velmi nevýhodný zákon č. 36/1992 Sb., jenž daroval budoucím komerčním vysílatelům zcela vybudovaný základní celoplošný vysílací okruh (původní federální F1), zatímco ČT dostala jediný plnohodnotný okruh (původně ČTV) a naprosto rudimentární druhý okruh (OK3), což po dlouhou dobu diváci oprávněně kritizovali, než se po dlouhém úsilí a s nemalými náklady podařilo pokrytí republiky signálem tohoto okruhu zlepšit. Mimořádným pokrytectvím ČNR byla vpravdě velkomyslná nabídka, aby si ČT sama vybrala, který program bude šířit na kterém okruhu. Situaci ještě zkomplikovalo přechodné období, kdy ČT musela navíc zajistit vysílání i na okruhu F1 do doby, než bude udělena licence a vyprší příslušná lhůta pro předání okruhu komerční televizní stanici.
Tak vstoupila RČT do r. 1993 do období, kdy ČT měla nezáviděníhodný vysílací monopol na třech okruzích, pro něž bylo potřebí zajistit dostatečně různorodý program a kdy zákon uložil pro přechodné období zřídit v ČT dvě nezávislé zpravodajské redakce, přičemž jedna měla být podřízena nově zavedenému intendantovi. RČT vybrala intendanta ze 7 uchazečů za 18 dnů - stal se jím Ing. Jan Štern. Za tuto rychlost jsme byli ihned vypeskováni mediální komisí poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jež se v dalších měsících pokoušela pod nejrůznějšími záminkami RČT odvolat. Uhájit existenci RČT se zdařilo zejména tím, že Rada vystupovala jednotně a rozhodně.
V průběhu r. 1993 museli bohužel na své funkce rezignovat dva členové RČT: Nejprve to byl K. Kühnl, jenž se stal v létě 1993 velvyslancem ve Velké Británii a koncem téhož roku Dr. P. Fleischmann, jenž přijal zaměstnání v komerční televizní stanici. Na uprázdněná místa byli poslaneckou sněmovnou Parlamentu zvoleni Karel Steigerwald (dramatik a novinář) a Ing. Leopold Hajíček (televizní publicista). Od té doby až do konce funkčního období se již složení RČT neměnilo; funkci II. místopředsedy však dočasně zastával K. Steigerwald. Ten přišel se znamenitým návrhem ulomit hrot opakovaným kritikám o nehospodárnosti ČT zadáním komplexní analýzy činnosti ČT zahraniční konzultační firmě. Z příslušného výběrového řízení, jehož se účastnily 4 subjekty, vybrala RČT renomovanou firmu Coopers and Lybrand, jež pracovala na příslušném dokumentu o práci všech studií ČT v druhé polovině r. 1994.
Výsledek studie byl probrán na společném zasedání zástupců firmy, vedení ČT a RČT v únoru 1995. Zpráva konstatovala, že ČT je vysílatel s dobrou účinností a velmi nízkými náklady, ale současně varovala, že pokud se nezmění financování, dostane se ČT v nejbližších letech do výrazného schodku již během r. 1995, a do finanční katastrofy v nejbližších dalších letech. Důvodem byl jednak razantní nástup celoplošné komerční TV Nova, která na sebe strhla většinu příjmů z reklamy, a také mnohaleté zmrazení koncesionářských poplatků navzdory trvalé inflaci. O reklamu ve veřejnoprávní televizi ostatně již probíhal na půdě mediální komise poslanecké sněmovny lítý boj, vyvolaný jednak účinným lobováním komerčních televizí a jednak celkem nezakrytou snahou použít hrozby snížení či odebrání reklamy jako prostředku nátlaku na nezávislost ČT. Nicméně díky profesionální zprávě firmy Coopers and Lybrand získala RČT vcelku silný argument - poslanecké námitky vycházely evidentně z anekdotické evidence či z naprosto zkreslených podkladů, dodávaných pilně komerčními TV stanicemi.
Navzdory tomu vyhrála RČT v r. 1995 jinou důležitou bitvu s poslaneckou sněmovnou, když po účinné mediální kampani byl II. vysílací okruh ČT přidělen natrvalo veřejnoprávnímu vysílání. To znamenalo, že od r. 1996 bylo konečně možné vytvářet program veřejnoprávní TV vskutku komplementárně, což bylo od počátku cílem snah RČT a ovšem i vedení ČT. Na základě zmíněné zprávy firmy Coopers a Lybrand schválila však vzápětí RČT poprvé v krátké historii ČT deficitní rozpočet na r. 1996, což vzbudilo rychlou a rozhořčenou reakci poslanecké sněmovny. Opět se objevily snahy diskreditovat RČT, ale proti odbornému rozboru, podepřenému detailními scénáři rozpočtové katastrofy, stály jenom emocionální výlevy populisticky naladěných poslanců, kteří nakonec v novém složení po volbách - a to až r. 1997 - koncesionářský poplatek zvýšili, byť nikoliv na hodnotu doporučenou RČT. To se ovšem stalo již po skončení funkčního období I. RČT.

2. Vztah RČT a generálního ředitele ČT

S odstupem času se domnívám, že RČT měla velmi šťastnou ruku při výběru prvního generálního ředitele ČT, navzdory nepříznivým okolnostem, za nichž výběrové řízení probíhalo. Ivo Mathé je jednak ostřílený televizní profesionál, a jednak zastánce veřejnoprávního pojetí televize jako služby občanům, jenž dokázal vzdorovat četným pokusům ovlivnit toto významné elektronické médium politiky i různými lobisty. Podařilo se mu zmodernizovat ČT po programové i technické stránce, v čemž měl přirozeně energickou podporu RČT.
Někdy se dokonce novináři vyjadřovali o naší RČT jako "Mathého radě", ale to bylo vskutku daleko od pravdy. Měli jsme na schůzích RČT často velmi ostré vzájemné střety, jež však probíhaly korektně a nikdy nesklouzly do osobních invektiv či podpásového jednání. Myslím, že mohu jednoznačně konstatovat, že v průběhu pěti let jsme se přitom od sebe navzájem hodně naučili, což ve svém důsledku vedlo ke stabilizaci situace v kolosu, jímž bezpochyby ČT je. RČT též pravidelně jednala s dalšími pracovníky vedení ČT i obou moravských TV studií, navštěvovala jednotlivá pracoviště a měla tak velmi slušný přehled o tom, jak ČT funguje. Zvláště se pak musím zmínit o mezinárodním postavení ČT v evropském i světovém kontextu. Považuji za nezpochybnitelnou osobní zásluhu Iva Mathé, že renomé ČT v mezinárodních organizacích, především EBU (European Broadcasting Union), v průběhu zmíněného pětiletí podstatně vzrostlo. Svědčila o tom především okolnost, že on sám se jako první reprezentant veřejnoprávních medií z postkomunistických zemí stal jedním ze tří místopředsedů EBU a spolupředsedou světové organizace PBI, jejíž 4. konference se r. 1995 konala v Praze. V průběhu let jsme v RČT často diskutovali o pravomocích, jež vůči generálnímu řediteli vyplývají Radě ze zákona. Generální ředitel má právo účastnit se všech zasedání RČT, což jsme však řešili gentlemanskou dohodou, že část zasedání probíhala bez jeho přítomnosti, neboť jsme často cítili potřebu vypracovat stanoviska k různým konkrétním problémům samostatně v rámci RČT, případně si ozřejmit některé otevřené otázky. Samozřejmostí však byla přítomnost generálního ředitele při všech jednáních, jejichž důsledky se týkaly jeho osobně, resp. provozu ČT. Dalším problémem bylo, jak řešit konflikty mezi RČT a vedením ČT či přímo generálním ředitelem, jež se nepodařilo uzavřít oboustrannou dohodou. Zákon sice umožňuje RČT odvolat generálního ředitele bez udání důvodu kdykoliv, ale odpovědná RČT tohoto krajního prostředku přirozeně použije pouze ve velmi vyhrocené situaci. V takových chvílích jsme hledali nezávislé třetí osoby, tj. zvláště odborné recenzenty klíčových projektů ČT, a to prakticky vždy vedlo k rozumnému kompromisu. Naší výhodou byla i šťastná okolnost, že zcela podle zákona se členy I. RČT staly osobnosti, představující významné názorové proudy veřejného a společenského života, dobře orientované a informované v dané problematice, jež jednaly odpovědně a nepodléhaly samy vnějším tlakům, takže i ve spletitých problémech požívaly u vedení ČT přiměřené autority.
Někteří politikové mají za to, že RČT by se měla stát fakticky něčím na způsob správní rady akciové společnosti, velmi detailně se zabývat zvláště kontrolou financování a dokonce i personálními otázkami, jež podle stávajícího uspořádání jsou výhradně v kompetenci generálního ředitele. Osobně se však domnívám, že takto pojímaná funkce RČT by se křížila s pravomocemi generálního ředitele a nutně by vyžadovala odlišné profesní předpoklady od členů RČT, kteří by museli navíc nést nejenom právní, leč i finanční odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí. To by navíc bylo i na škodu kontroly veřejnoprávnosti, kterou považuji za primární úkol RČT.

3. Konstituování RČT a úvahy o úpravách dosavadního stavu.

V současné době volí dle zákona všech 9 členů RČT plénum Poslanecké sněmovny PČR a - jak praxe posledních let ukazuje - obsazení RČT nezávislými osobnostmi je stěží možné, neboť celý proces se silně zpolitizoval. Kandidáti do RČT mají příliš těsné vazby na hlavní politické strany, jímž do značné míry "vděčí" za zvolení. Účinnou ovládací pákou, jíž může poslanecká sněmovna s ČT i RČT nenápadně manipulovat, je zejména ovládání financování ČT, tj. oddalování přiměřeného zvyšování koncesionářského poplatku navzdory inflaci, resp. hrozba dalšího omezení vysílání reklamy, popřípadě i jejího vyloučení vůbec (viz reakce některých politiků na nedávný pokus Sazky znemožnit vysílání kritického pořadu o její činnosti). Tento způsob nevypadá nijak agresivně a setkává se přirozeně s podporou široké veřejnosti; poslanecká sněmovna tak může účinně trestat jak neposlušnou ČT tak odbojnou RČT.
Druhou páku využila naprosto skandálním způsobem Poslanecká sněmovna PČR v březnu r. 2000, když v průběhu jediného dne přijala dvakrát po sobě usnesení, že ČT neplní své povinnosti ze zákona, jako obezličku, která formálně vyhovuje zákonu, pokud jde o způsob, jak odvolat RČT. Stalo se tak naprosto zřetelně v rozporu s úmyslem zákonodárce, jenž hovoří o lhůtě půl roku, v němž má nespokojená sněmovna možnost přijmout takové usnesení, za tichého přihlížení ostatních sdělovacích prostředků i naprosté lhostejnosti veřejného mínění, ač šlo o jasný nátlak a manipulaci s tehdejší II. RČT.
V tomto smyslu by se měl zákon nepochybně změnit a možné cesty se přímo nabízejí, neboť v mezidobí vznikl fungující Senát. Bylo by nejvýše prospěšné, kdyby se právo nominace do RČT rozdělilo mezi tři ústavní orgány (tj. Poslaneckou sněmovnu, Senát a prezidenta republiky) tak, že by každý z nich jmenoval po třech členech RČT. Neblahá zkušenost s volbou ombudsdmana ukazuje, že ony trojice by měly příslušné orgány volit přímo, nikoliv je jen doporučovat Poslanecké sněmovně, která se pak instinktivně zachová tak, že zamítne všechny kandidáty, jež sama nenavrhla. Dále bych se velmi přimlouval za posílené přirozené kontinuity práce RČT tím, že by se posunuly volby jednotlivých trojic v čase tak, že by každý rok přicházely do RČT jednotlivé trojice (nejspíše ve variantě, že každý rok jmenuje každý orgán po jednom členu RČT), což by umožnilo plynulou obměnu členů RČT, kteří by byli voleni na tříletá období, s právem opakovaného zvolení na dvě funkční období bezprostředně po sobě, takže konkrétní člen RČT by mohl nejdéle zůstat ve funkci 6 let. Zkušenost totiž zřetelně ukázala, že nebylo zrovna nejšťastnější, když po našem prvním pětiletém období zůstal v II. RČT jen jediný člen I. RČT - tak se téměř ztratila zkušenost, kterou I. RČT v průběhu výkonu své funkce získala, a to dle mého názoru přispělo k předčasnému pádu II. RČT.

4. Jak kontrolovat veřejnoprávní televizi

ČT hospodaří s poměrně velkými prostředky a svým působením velmi významně ovlivňuje veřejné mínění i obecnou kulturní úroveň národa, takže volání po kontrole je naprosto přirozené a kontrola nutná. Myslím, že devítičlenná RČT je velmi přiměřený počet - zahraniční zkušenosti s početnějšími kontrolními orgány nejsou nijak povzbuzující; takové orgány se stávají nefunkčními a neoperativními.
Námitkou proti relativně malé RČT může jistě být, že není dost odborně fundovaná v tak různorodých otázkách jako je na jedné straně televizní program, na druhé straně personální obsazení ČT a na třetí straně hospodárnost financování. Naše vlastní zkušenost však ukazuje, že tento složitý problém lze úspěšně vyřešit systémem odborných expertíz. Za léta našeho působení jsme získali dostatečný okruh kvalifikovaných odborníků, kteří dokázali reagovat na naše požadavky poskytnou kvalitní podklady pro rozhodování o často velmi různorodých problémech, od skladby vysílání pro děti přes vysoce odborné technické záležitosti digitální televize až k citlivým otázkám financování. Jsou-li v RČT dobře vybrané osobnosti, pak mohou zvládnout tímto způsobem velké spektrum úkolů; pokud je výběr nevhodný, pak budou vždy sílit snahy zmanipulovat ČT zvenčí, anebo řízení této instituce důmyslně zbyrokratizovat.
Technický rozvoj, jenž v nejbližším desetiletí zřejmě výrazně pozmění elektronické mediální prostředí v ČR, vyžaduje spíše menší dostatečně autoritativní kontrolní orgán, jenž je schopen pružně reagovat na měnící se okruhy otázek a jenž spojuje rysy konzervativní (viz navrhovaná úprava posílené kontinuity RČT) s nezbytnou inovací (každoroční obměna až 1/3 členů RČT). Tato úprava by měla také omezit neblahé důsledky nepřiměřeného vměšování politiků do činnosti jedné z nejvýznamnějších veřejnoprávních institucí demokratické republiky.

Jiří Grygar 
                              Obsah

     1. Něco z historie                                         1
     2. Vztah RČT a generálního ředitele ČT                     3
     3. Konstituování RČT a úvahy o úpravách dosavadního stavu. 5
     4. Jak kontrolovat veřejnoprávní televizi                  5