Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Výzkumy v ASU AV ČR (321): Selhání erupce filamentu v magnetohydrodynamické simulaci

Výzkumy v ASU AV ČR (321): Selhání erupce filamentu v magnetohydrodynamické simulaci

Nepovedená erupce filamentu z 3. 4. 2014 pozorovaná přístrojem AIA na družici SDO. Vlevo je obdélníkem vyznačena oblast, jejíž časový vývoj je pak vystižen na panelech vpravo. Zde svislá osa reprezentuje souřadnici podél zvolené umělé štěrbiny, zatímco ve vodorovném směru běží čas. Je dobře patrné, že filament se nejprve aktivuje a v atmosféře stoupá, přibližně ve 14:49 UT dosáhne maximální výšky nad povrchem a pak opět klesá zpět. Pozorování plazmatu horkého asi 50 000 stupňů (nahoře) a asi 1 milion stupňů (dole). Převzato z práce Kumar a kol., ApJ 943 (2023) 156, DOI:10.3847/1538-4357/acaea4.

Erupce slunečních filamentů jsou považovány za základ výronů hmoty do koróny, známých jako CME, které mohou ovlivňovat i kosmické počasí v okolí Země. Tyto erupce však ne vždy skončí úspěšným výronem hmoty do meziplanetárního prostoru. Nová studie ukazuje, že za „neúspěšnými erupcemi“ filamentů stojí jemná rovnováha mezi magnetickými silami a gravitací – a že jejich následné kmitání může být klíčem k pochopení dynamiky sluneční koróny.

Slunce je dynamická hvězda, jejíž atmosféra – koróna – je prostoupena složitými magnetickými poli. Jedním z nejvýraznějších projevů této magnetické aktivity jsou sluneční filamenty. Jde o relativně chladná a hustá vlákna plazmatu zavěšená v horké koróně. Pokud je pozorujeme nad okrajem disku, označujeme je jako protuberance, proti disku Slunce se nám zdají tmavší a mluvíme o filamentech. Tato struktura je stabilizována magnetickými silami, které vyvažují gravitační působení Slunce. Filamenty však nejsou statické: mohou se destabilizovat a být vyvrženy do prostoru, často v souvislosti s koronálními výrony hmoty (CME), které mají zásadní dopad na kosmické počasí a technologickou infrastrukturu na Zemi.

Pozorování ale ukazují, že ne každá destabilizace vede k úspěšnému úniku materiálu. V mnoha případech dochází k tzv. „neúspěšným erupcím“, kdy filament sice začne stoupat, ale následně se zastaví a opět spadne zpět ke Slunci. Tyto jevy jsou doprovázeny oscilacemi a složitou dynamikou, jejichž fyzikální podstata není zcela jasná. Pochopení těchto procesů je jedním z klíčových problémů pro praktické předpovědi sluneční aktivity.

Marian Karlický z ASU se společně s kolegy z Jihočeské univerzity zaměřili právě na tuto problematiku a snažili se vysvětlit, co se děje po destabilizaci filamentů, které nakonec neuniknou do prostoru. Autoři kombinují analytický přístup s numerickými simulacemi, aby identifikovali klíčové mechanismy vedoucí k zastavení erupce a následným oscilacím.

Samotná studie vychází z idealizovaného, ale fyzikálně motivovaného modelu filamentů. Autoři navazují na klasický model, v němž je filament reprezentován jako proudem nesené vlákno (tedy vodič s elektrickým proudem), které je v rovnováze díky odpudivé magnetické interakci s „obrazovým proudem“ pod fotosférou, přes který se smyčka filamentu uzavírá. Tato magnetická síla působí proti gravitaci, která filament táhne dolů. V rovnovážném stavu se tyto síly přesně vyvažují. Tato studie je první, ve které je destabilizace filamentu řešena se zahrnutím jeho váhy (gravitační síly). 

Prvním krokem je analytická analýza tohoto systému. Autoři studují stabilitu rovnováhy a ukazují, že systém lze destabilizovat dvěma základními způsoby: buď zvýšením elektrického proudu ve filamentu, nebo snížením hustoty plynu ve filamentu (a tedy hmotnosti). Oba mechanismy vedou ke ztrátě rovnováhy a počátečnímu vzestupu filamentární struktury. 

Na tento analytický základ navazuje numerická část práce. Autoři používají dvourozměrný magnetohydrodynamický (MHD) model, ve kterém řeší rovnice popisující chování plazmatu a magnetického pole. Simulace sledují dynamiku filamentu v čase, včetně výšky, rychlosti, proudových struktur a rekonexe magnetického pole.

Výsledky simulací ukazují překvapivě konzistentní scénář. Po destabilizaci filament začne stoupat vzhůru, ale místo toho, aby unikl do meziplanetárního prostoru, se jeho pohyb zastaví v určité výšce. Následně filament začne klesat zpět a celý proces se opakuje ve formě tlumených oscilací. Perioda těchto oscilací je řádově stovky sekund (v simulacích přibližně 600 s).

Důležitým výsledkem je identifikace mechanismu, který zastavuje erupci. Pod stoupajícím filamentem se vytváří proudová vrstva, kde dochází k magnetické rekonexi. Tento proces vede k akumulaci plazmatu pod filamentem, což vytváří dodatečnou podporu proti gravitaci. Jinými slovy, systém spěje k novému rovnovážnému stavu. Simulace také ukazují, že maximální dosažená výška filamentů závisí na parametrech destabilizace. Vyšší elektrický proud nebo nižší hustota látky vedou k větším amplitudám výstupu, což lze popsat přibližně exponenciální závislostí. To znamená, že i relativně malé změny fyzikálních podmínek mohou výrazně ovlivnit průběh erupce.

Roli hraje i magnetické ukotvení filamentů v hustších vrstvách sluneční atmosféry. Pokud je filament „hlouběji zakořeněn“, vzniká silnější a výraznější proudová vrstva, což podporuje efektivnější rekonexi. Ta pak zásadně ovlivňuje dynamiku systému a přispívá k zastavení erupce.

Autoři nezastírají, že jde o zjednodušený model, který používá zjednodušené počáteční podmínky. Rovnováha je například narušena náhle, zatímco ve skutečnosti by takové procesy probíhaly postupně. Simulace však naznačují, že vliv charakteru počátečních podmínek je zřejmě nepodstatný. I v realističtějších scénářích by výsledné chování mohlo být podobné, zejména pokud je systém omezen nadložním magnetickým polem, které by postupnou změnu počátečních podmínek téměř převedlo na náhlou změnu v okamžiku, kdy by blokace nadložním polem byla překonána. 

Podstatné je, že popisovaný scénář – počáteční vzestup, zastavení, návrat a oscilace – odpovídá tomu, co astronomové skutečně pozorují u neúspěšných erupcí filamentů. Studie tak poskytuje fyzikální vysvětlení těchto jevů a propojuje je s konkrétními mechanismy, jako je magnetická rekonexe a změny proudů či hustoty. Článek tak přináší důležitý příspěvek k pochopení dynamiky slunečních filamentů. Kombinace analytického modelu a numerických MHD simulací umožňuje nejen vysvětlit, proč některé erupce selhávají, ale také kvantifikovat vliv klíčových parametrů. Rozhodující roli hraje interakce mezi magnetickými silami a plazmatickými procesy. I malé změny v těchto parametrech mohou vést k výrazně odlišným výsledkům. Což odpovídá obtížně předpověditelnému chování skutečných filamentů, které na Slunci pozorujeme. 


REFERENCE
P. Jelínek, M. Karlický, S. Belov, Failed ejection and oscillations of a current-carrying filament balanced by gravity, Astronomy & Astrophysics 707 (2026), id.A82, preprint arXiv:2601.15823

KONTAKT
prof. RNDr. Marian Karlický, DrSc.
karlicky@asu.cas.cz
Sluneční oddělení Astronomického ústavu AV ČR

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Sluneční oddělení ASU AV ČR

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v. v. i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: Erupce, Astronomický ústav AV ČR


20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Messier 3

Messier 3, známa aj ako M3 alebo NGC 5272, je výrazná guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v súhvezdí Poľovné psy. Od Zeme je vzdialená približne 33 000 svetelných rokov a patrí medzi najväčšie a najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy. Odhaduje sa, že obsahuje približne 500 000 hviezd. Objavil ju Charles Messier 3. mája 1764. Bola to vôbec prvá hmlovina v Messierovom katalógu, ktorú objavil samotný Messier. Spočiatku ju považoval za hmlistý objekt bez hviezd. Až William Herschel okolo roku 1784 rozlíšil jej hviezdnu povahu a ukázal, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M3 patrí medzi najlepšie preskúmané guľové hviezdokopy. Mimoriadne zaujímavá je najmä veľkým počtom premenných hviezd. Dnes ich v nej poznáme viac než 270, čo je najviac zo všetkých známych guľových hviezdokôp. Významnú časť tvoria premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré astronómovia využívajú aj ako dôležité indikátory vzdialeností vo vesmíre. Vek hviezdokopy sa odhaduje na približne 11,4 miliardy rokov, takže ide o veľmi starý objekt pochádzajúci z raných období vývoja našej Galaxie. M3 sa nachádza ďaleko nad rovinou Mliečnej cesty, približne 31 600 svetelných rokov, a zároveň asi 38 800 svetelných rokov od jej stredu. Je teda pomerne izolovaným členom galaktického hala. Na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 6,2 magnitúdy, takže za veľmi tmavej oblohy môže byť na hranici viditeľnosti voľným okom. V menšom ďalekohľade sa javí ako jemný hmlistý obláčik, no väčší ďalekohľad alebo astrofotografia odhalí jej skutočnú štruktúru – jasné a husté jadro obklopené tisíckami slabších hviezd. Práve vďaka tejto bohatej hviezdnej populácii je Messier 3 často považovaná za jednu z najkrajších guľových hviezdokôp severnej oblohy, hneď po známej M13 v Herkulovi. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie ???? Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 121x60sec. R, 105x60sec. G, 110x60sec. B, 180x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 27.4. až 1.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »