Obrazem: Tak jsem je viděl všechna...

Snímek v úvodu tedy zachycuje všechna 4 zatmění, která proběhla v letošním roce. Dvě v únorové lunaci, dvě pak v té srpnové. Aby té radosti nebylo málo, všechny 4 úkazy jsem zachytil s velmi podobnou technikou, což mi umožnilo výsledný přehled všech 4 úkazů prezentovat i ve správných poměrech úhlové velikosti Měsíce. Jak jsem ale říkal, každý z úkazů znamenal i samostatný příběh, v jednom z případů doslova nezáviděníhodný.

Jen dvanáct minut předtím...

Hned první z úkazů bylo hluboké polostínové zatmění Měsíce 11. února 2017, které při své maximální fázi v 1 hodinu 44 minut po půlnoci bylo takřka dotykové částečné. Člověk tedy i pouhým okem mohl velmi snadno uzřít, jak se únorový úplněk noří horním okrajem do podivného tmavého zákalu. Naneštěstí nevyzpytatelné zimní počasí té sobotní noci úkaz ukázalo jen některým šťastlivcům, respektive čím více na východ (či na Slovensku, tím více se dalo uvidět). Já trávil tehdy víkendovou noc na chatě u Sečské přehrady, a ačkoliv jsem byl připraven vyrazit za jasnem kamkoliv, vývoj oblačnosti byl vskutku nejasný. Nakonec jsem tedy posadil montáž s teleobjektivem na stůl před chatou a pouze se zkříženými prsty hypnotizoval projasňující se oblast oblohy, kde za mraky zářil jasný úplněk (letos jeden z těch největších). Nakonec ty prsty cosi přivolaly – jen asi na 5 sekund se před Měsícem přehnala naprosto průzračná trhlina, při které jsem „začazený“ úplněk zřetelně spatřil a div se světe, bez zmatku i cvakl spoušť. Náhodou zrovna v čase 1:32 SEČ, kdy podle astronomických tabulek nastal ten pravý geocentrický úplněk. S malou závistí jsem pak prohlížel fotky Honzy Veselého z nedalekého Hradce Králové, kde se nakonec projasnilo značně dřív. Ale co, viděl jsi to, nestěžuj si…

Osud je někdy krutý, lidé zato úžasní

Jen něco přes dva týdny poté, když Měsíc oběhl zhruba půlku své dráhy, už jsem napjatě stál na břehu malé říčky na úplně jiném kontinentu – nedaleko městečka Facundo v jihoamerické Argentině. Vyčkával jsem na výzevné prstencové zatmění Slunce 26. února 2017. Šlo o velmi hluboké zatmění, při kterém prstýnek Slunce byl tak tenoučký, že byla šance zachytit nejen onu kruhovou fotosféru, ale také část chromosféry a za ideálních podmínek i jemný náznak koróny. Prof. Miloslav Druckmüller mi doporučil, abych se úplně vykašlal na focení digitálním foťákem a vzal na místo foťák s klasickým filmem FujiColor Superia 200. Spočítal taky, jaký by měla být optimální expoziční vějíř pro snímání, aby z nafoceného materiálu pak našel alespoň „něco použitelného“ pro odhalení všech tří vrstev. Film má totiž oproti čipu stále lepší schopnost poradit si s obřím dynamickým rozsahem přibližně 1:10 000 000, se kterým se při focení jednotlivých vrstev Slunce fotograf potýká. No tak jo. Hurá do toho! Sluníčko vychází, je azurově jasno, „až trapně, bez dramatu“, jak popisuje můj kamarád Dano Sokol, s nímž jsme se za úkazem a do jihoamerické země zaslíbené vydali. Všechno nakonec probíhá dokonale, bez nejmenší chybičky a se spoustou dalšího fotografického materiálu spokojeně balíme a vyrážíme poznat jezerní oblast u argentinských And. Jenomže tady se vše mění v noční můru, když jen pár dní po zatmění projíždíme městem Bariloche, kde jsem vzápětí obětí příšerné loupeže v autě přímo za bílého dne! Vše ztraceno – veškerá technika, spoustu zálohy, všechna nafocená data. Materiální škoda za 180 tisíc, fotografická a pracovní nenahraditelná (včetně rozepsané knihy, kterou jsem načal právě v Argentině, takže neexistovaly zálohy jinde). V ten moment se cítím, jakoby mi nastal konec světa. Doslova. V hlubokém stesku vyklízím střepy po rozbitém skle a nakonec objevuji malý zázrak, štěstí v neštěstí – film s nafoceným materiálem ze zatmění jako jediný ukraden nebyl, zůstal v malém sáčku na podlaze auta. S obřím respektem, opatrností a v podstatě hlubokým posláním celé expedice jsem jej přes Honzu Sládečka nechal vyvolat film ve spolehlivém fotolabu a doručit prof. Druckmüllerovi. Výsledky byly jedinečné – skutečně historicky první záznam svého druhu, který navíc profesor prolnul s daty družice NASA SDO a „prohnal“ svým programem NAFE, aby ukázal světu jedinečnou mozaiku odhalených vrstev Slunce. Na tomto místě bych chtěl hluboce poděkovat všem lidem, kteří mi přispěli na crowdfundingové sbírce a umožnili mi tak nakoupit techniku, bez níž bych mimo jiné vlastně tento článek asi vůbec nepsal. Velkou zásluhu na tom má Evropská jižní observatoř a TWAN – The World At Night, asociace, které sbírku založili a spustili. DĚKUJI VÁM VŠEM!!!!!

Ze střechy ESO ve stínu Země

V létě 2017 jsem se mezitím přesunul do německého Garchingu, ústředí Evropské jižní observatoře, kde jsem začal pracovat na velice zajímavé zakázce – virtuálních prohlídkách všech míst ESO, a to jak pro webové prohlížeče, tak pro zařízení pro virtuální realitu. Ostatně, můžete si je sami vyzkoušet a vychutnat. No a to už se blížilo datum částečného zatmění Měsíce 7. srpna 2017. Od vedení, které je jinak německy přísné, jsem dostal jako fotograf svolení vstupovat i na střechu roztodivného komplexu budovy ESO, což pro mě znamenalo jediné – parádní výhled k obzoru. Bylo zvláštní, jak málo to koho v astronomicky zaměřené instituci zajímalo – že Měsíc večer vyjde částečně ukousnutý zemským stínem a navíc už bylo na tuty, že bude úplně bez obláčku. Takže nakonec jsem byl všehovšudy jediný človíček široko daleko, kdo si netrpělivě hryzal nehty z nejistoty, kdy ten se ukouslý prťavý (jeden z nejmenších letošních úplňků) Měsíc vyloudá za vzdálenými stromy. SMSku jsem mezitím dostal ze Slovenska, kde už Měsíc exhiboval nad obzorem (přeci jen skoro hodina rozdílu východu Měsíce) a dával fotografům ta nejlepší kompoziční okénka. Co naplat, tady ta luna ukázala ztmavlou tvář až 20 minut po maximálním zatmění, i tak to ale byl fantastický pohledy. Ten totiž umocnil tzv. Venušin pás – červánky promítnuté do zemské atmosféry nad oponou noci, pásem zemského stínu, který se zvedal jako každý den nad obzorem na opačné straně od západu Slunce. V tom samém směru ten samý stín ukusoval Měsíc nějakých zhruba 400 tisíc kilometrů ode mě a všemu nastavila (doslovnou) korunu směsice antikrepuskulárních paprsků sbíhajících se právě v tom okraji zemského stínu na obloze. No prostě zážitek jak noha. To víte, že jsem fotil ostošest a tak nějak si i o samotě užíval celé to ústředí ESO jen pro sebe. To taky nemáte každý den – mezivládní budova nejvyšší důležitosti a vy si na ní kráčíte jen tak sami, jakoby to byla zahrádka vašeho domu…

To velké americké...

Ano, jistě tušíte, že po onom střešním zážitku jsem o dva dny později nasedl do letadla a spolu se dvěma skvělými spolucestovatelkami – sestrou Katkou a chrlickou pracovnicí brněnského planetária, Zuzou Kuljovskou, jsme vyrazili za tím pompézním „velkým americkým“ úplným zatměním Slunce 21. srpna 2017. O tom, jaké parádní momenty zejména v národních parcích USA jsme zažili, si budete moci poslechnout na několika místech v Česku (a možní i na Slovensku) už příští rok v průběhu mého přednáškového turné. A co zatmění? No paráda. Měli jsme to tak trošku jednodušší coby pomocníci mezinárodní expedice Solar Wind Sherpas, neboť naše (do té doby přísně tajené) pozorovací místo se nacházelo na kopečku ve státním parku Guernsey v americkém Wyomingu, kde se úkaz odehrál velice vysoko nad obzorem s délkou 2 minut a 19 sekund. Co říct, ty dvě minuty zas utekly jak voda. Ale i tak s naprosto blankytným nebem a rozhledem kolem dokola si to člověk užil parádně. Sluníčko se stylově schovalo za Měsíc s blyštivým a dosti rychlým diamantovým prstenem a na obloze se rozložily hned tři dlouhé koronální paprsky. V binokuláru se nabídka dvojice přenádherných protuberancí a v koróně jak briliant zářil nedaleko měsíčního okraje Regulus. Pohyb měsíčního stínu po obloze jste mohli doslova cítit a celou tu náladu, tentokrát dosti komorní (opravdu jsme byli daleko od davů), ozvláštnil vskutku výrazný pokles teploty v jinak parném a suchém Wyomingu. No prostě dokonalost sama. Ostatně, podívejte se na celosférické video (i když zdaleka ne podobné tomu, co jsme viděli na vlastní oči):

Pro mě ovšem toto čtvrté letošní zatmění mělo o dost výraznější podtext. Fotil jsem jej přes ruský teleobjektiv 1100mm (f10.5), který mi byl darován z pozůstalosti pardubického popularizátora astronomie a mého učitele Vaška Knolla, jenž nás opustil po neúspěšném boji s rakovinou před skoro 8 lety. A právě Vašek byl tím, kdo zajistil a uspořádal veřejnou expedici pardubické hvězdárny za úplným zatměním Slunce 11. srpna 1999 do Maďarska. Milovníci a znalci slunečních zatmění jistě ví, že to „velké evropské“ zatmění v roce 1999 patřilo do série saros 145, jehož následující úkaz po 18 letech 10 dnech a přibližně 8 hodinách dlouhé periody se odehrálo právě na celé šíři Spojených států letos 21. srpna. Kruh se tak krásně uzavřel. Díky, Vašku!

Ještě pár fotografií...

Po úplném zatmění jsem nechal foťák se širokoúhlým objektivem na místě ještě do (jasné) noci a dofotil mozaikovitě ze stejného místa i Mléčnou dráhu. Něco jsem si totiž uvědomil: Už se vám někdy stalo, že byste se v průběhu jednoho dne na jednom a tom samém místě octli ve stínu dvou rozdílných objektů Sluneční soustavy, které dokonale zakryjí sluneční zář? No, každý den se nám to stává aspoň jednou – když Slunce zapadne a my se octnem ve stínu Země, díky čemuž za dobrých podmínek vidíme hvězdy nad hlavou. Ale jen při úplném zatmění Slunce během dne (a samozřejmě dobrém počasí) můžete toto zažít za den dvakrát. Zatímco Měsíc zakrývá při zatmění Slunce, na obloze se ukáží nejjasnější planety a hvězdy, na které ani nepotřebujete dalekohled. S velkým štěstím na počasí se mi podařilo celý tento zážitek zaznamenat do podoby právě této nezvyklé mozaiky typu malá planeta. Zatímco na horní straně vrcholí sluneční zatmění (a jsou zde vidět i fáze částečného zatmění), lze uprostřed dne uzřít planety Venuši (vpravo), Mars (nahoře) a také hvězdu Regulus (ve sluneční koróně). Na spodní části mozaiky je pak noční nebe zachycené jen o pár hodin později. Lidé na polední části snímku jsou zrovna svědky fantastické nebeské show, zatímco člověk na noční polovině už jen nostalgicky vzpomíná na onen jedinečný zážitek, stojící přitom pod hvězdnatým nebem s obloukem Mléčné dráhy.

A samozřejmě nesmí chybět pěkné portréty zatmění samotného, zpracované mj. prof. Miloslavem Druckmüllerem (koróna).

Závěrem bych touto cestou nesmírně rád poděkoval několika lidem i skupinám, bez nichž by celý tento úspěch zůstal zcela jistě jen snem. Především prof. Miloslavu Druckmüllerovi, Danielu Sokolovi, Taťáně a Kátě Horálkovým, Zuzce Kuljovské, členům TWAN – The World At Night, Evropské jižní observatoři, Peteru Aniolovi ze společnosti ASTELCO, prof. Shadie Habbalové z IfA na Havaji, členům expedice Solar Wind Sherpas a všem dobrým lidem, kteří mě finančně podpořili po krádeži v Argentině!

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Web Petra Horálka: Všechna zatmění roku 2017
[2] Web Petra Horálka: Vše okolo skrytého Slunce
[3] Web Petra Horálka: Antikrepuskulární zatmění
[4] Web Petra Horálka: Vyhlížení hlubokého prstencového zatmění
[5] Web Petra Horálka: Dvanáct minut předtím
[6] Nejbližší přednášky Petra Horálka
[7] Nabídka přednášek a výstavy Petra Horálka