Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Webb odhalil úžasné detaily tvorby hvězd v mlhovině v Orionu

Webb odhalil úžasné detaily tvorby hvězd v mlhovině v Orionu

Část centrální oblasti Velké mlhoviny v Orionu (M42) očima přístroje NIRCAM dalekohledu JWST (pohled v blízkém infračerveném oboru na oblaka ionizovaného plynu rozzářeného hvězdami ve středu mlhoviny kolem Trapezu - tyto hvězdy jsou mimo záběr).
Autor: NASA, ESA, CSA, PDRs4All ERS Team; image processing Salomé Fuenmayor

Mnoho objektů zájmu Webbova vesmírného dalekohledu je skryto lidskému zraku v kosmických dálavách, často i mimo naši Galaxii. Jednou z výjimek, na kterou se nyní dalekohled zaměřil, je Velká mlhovina v Orionu, v Messierově katalogu objekt č. 42. Pod trojicí známých hvězd Orionova pásu ji spatříme jako rozmazanou hvězdičku i pouhým okem. Už malý dalekohled odhalí slabý závoj mlhavého vzhledu kolem jasného středu, který ukrývá několik velmi zářivých hvězd. Čtyři z nich jsou dobře vidět i amatérsky a říká se jim Trapez. Mlhoviny, jako je tato, jsou nádhernou ukázkou tvorby nových hvězd a jejich planetárních soustav. A M42 je jednou z těch nejbližších. JWST zde odhalil dosud neviděné detaily.

Mlhovina v Orionu, kdysi jen oblak plynu a prachu, jehož hmotnost mnohotisíckrát převyšovala hmotnost Slunce, se později stal domovem nově vznikajících hvězd. Oblaka plynu se začala smršťovat a nově vzniklé hvězdy rozzářily okolní plyn. Díky tomu ji dnes pozorujeme jako výrazný objekt v zimním souhvězdí Oriona. Předpokládá se, že Slunce a Země vznikly v mlhovině podobné této před 4,5 miliardami let.

Mlhovina je vzdálena 1344 světelných roků a má průměr asi 24 světelných let. Dalekohled JWST v ní dokáže zobrazit detaily o průměru asi 5 světelných hodin, což přibližně odpovídá vzdálenosti od Slunce k Neptunu. To nám umožňuje vidět detaily protoplanetárních disků kolem některých z přibližně 700 hvězd, které začaly v mlhovině zářit.

Na snímku části mlhoviny v Orionu jsou vyznačeny dvě oblasti - právě vzniklé mladé hvězdy stále ještě ukryté uvnitř kokonu zbylé látky, z níž byla vytvořena a další mladou hvězdu s protoplanetárním diskem kolem ní. Autor: NASA, ESA, CSA, PDRs4All ERS Team; image processing Salomé Fuenmayor; text Martin Gembec
Na snímku části mlhoviny v Orionu jsou vyznačeny dvě oblasti - právě vzniklé mladé hvězdy stále ještě ukryté uvnitř kokonu zbylé látky, z níž byla vytvořena a další mladou hvězdu s protoplanetárním diskem kolem ní.
Autor: NASA, ESA, CSA, PDRs4All ERS Team; image processing Salomé Fuenmayor; text Martin Gembec

Profesor Els Peeters z University v Západním Ontariu to komentuje následovně: „Tato nová pozorování nám umožňují lépe pochopit, jak masivní hvězdy ovlivňují plynný a prachový oblak, ve kterém se rodí. Tyto hvězdy vyzařují velké množství ultrafialového záření přímo do rodného oblaku, který je stále obklopuje, a to mění fyzikální tvar oblaku i jeho chemické složení. Jak přesně to funguje a jak to ovlivňuje další formování hvězd a planet, zatím není dobře známo.“

„Zřetelně vidíme několik hustých vláken. Tyto vláknité struktury mohou podporovat vznik nové generace hvězd v hlubších oblastech oblaku prachu a plynu," dodal Dr. Olivier Berné z Ústavu astrofyziky vesmíru (Institut d'Astrophysique Spatiale) v Paříži. „Vidíme zde mladé hvězdy uvnitř svých kokonů s diskem prachu a plynu, v němž se formují planety. Jasně viditelné jsou také malé dutiny vyhloubené novými hvězdami, které jsou rozfoukávány intenzivním zářením a hvězdným větrem nově vzniklých hvězd."

V porovnání snímku Hubbleova vesmírného dalekohledu se snímkem dalekohledu Jamese 
Webba můžeme dobře odlišit, jak je infračervené záření, ve kterém se dívá JWST, prostupnější oblaky prachu v mlhovině, oproti záření viditelnému na snímku HST. Autor: NASA/ESA/CSA/Rice University/PDRs4All Team
V porovnání snímku Hubbleova vesmírného dalekohledu se snímkem dalekohledu Jamese Webba můžeme dobře odlišit, jak je infračervené záření, ve kterém se dívá JWST, prostupnější oblaky prachu v mlhovině, oproti záření viditelnému na snímku HST.
Autor: NASA/ESA/CSA/Rice University/PDRs4All Team

Snímky z JWST jsou vždy působivější než snímky pořízené Hubbleovým teleskopem jednoduše proto, že nový teleskop má mnohem větší primární zrcadlo, které zachytí více světla. Rozdíl je zde však obzvláště markantní, protože Hubblův pohled, stejně jako pohled většiny pozemských dalekohledů, je zahalen prachem, který do značné míry blokuje viditelné světlo. Infračervené světlo, které vnímá JWST, je prachem ovlivněno mnohem méně – infračervené záření bylo zvoleno částečně kvůli schopnosti vidět do oblastí, jako je tato.

Dříve vypuštěný vesmírný dalekohled Spitzer také pozoroval oblohu na podobných vlnových délkách infračerveného záření, ale jeho zrcadlo mělo průměr jen 85 cm. JWST má primární zrcadlo o průměru 6,5 metru.

Na podobné vlnové délce infračerveného záření snímal mlhovinu v Orionu vesmírný Spitzerův i Webbův dalekohled. Rozlišení zrcadla o průměru 6,5 metru ve rovnání s 85cm zrcadlem Spitzera je obrovským přínosem dalekohledu JWST. Autor: NASA/JPL-Caltech/S.T.Megeath a NASA/ESA/CSA/PDRs4All Team
Na podobné vlnové délce infračerveného záření snímal mlhovinu v Orionu vesmírný Spitzerův i Webbův dalekohled. Rozlišení zrcadla o průměru 6,5 metru ve rovnání s 85cm zrcadlem Spitzera je obrovským přínosem dalekohledu JWST.
Autor: NASA/JPL-Caltech/S.T.Megeath a NASA/ESA/CSA/PDRs4All Team

Tým PDRs4All nám na závěr poskytl bonusový snímek navazující oblasti. Pokud bychom si střed mlhoviny v Orionu představili orientovaný jako na obloze, potom výše uvedené výřezy patří oblasti západně od jejího středu a níže uvedený výřez ukazuje severozápadní část středu této mlhoviny. Otázka pro vás – najdete na snímku žábu?

Severozápadní část středu mlhoviny v Orionu (M42). Vědci z týmu PDRs4All na něm vidí žábu. Možná sedí vpravo dole a vykukuje na nás.. Autor: NASA, ESA, CSA, PDRs4All ERS Team; image processing Salomé Fuenmayor
Severozápadní část středu mlhoviny v Orionu (M42). Vědci z týmu PDRs4All na něm vidí žábu. Možná sedí vpravo dole a vykukuje na nás..
Autor: NASA, ESA, CSA, PDRs4All ERS Team; image processing Salomé Fuenmayor

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] PDRs4All Team
[2] IFL Science



O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Martin Gembec je český astrofotograf, popularizátor vědy a učitel informatiky na základní škole. Především je ale nadšeným vedoucím planetária v liberecké iQLANDII.

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal.  Vystudoval učitelství na ZŠ a SŠ v oboru fyzika, geografie a informatika. Od roku 1999 popularizuje astronomii na vlastním webu. Je redaktorem kosmonautix.cz a zástupcem šéfredaktora astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu a komety.

Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA, kde se věnuje vzdělávání veřejnosti, pořádání akcí a popularizaci astronomie a kosmonautiky mezi mládeží i veřejností.

Štítky: M42, Mlhovina v Orionu, Jwst


33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »