Související stránky k článku Planetu Uran doprovázejí tři asteroidy
V průběhu svého rutinního každoročního monitorování počasí na vnějších planetách Sluneční soustavy poskytnul Hubbleův kosmický teleskop HST zřetelný pohled na bouři s dlouhou životností obklopující oblast kolem severního pólu planety Uran a odhalil novou záhadnou tmavou skvrnu na planetě Neptun. Podobně jako na Zemi se i na Uranu a Neptunu střídají roční období, což může mít na svědomí některé útvary v jejích atmosférách. Avšak jednotlivá roční období jsou zde mnohem delší než na Zemi: spíše než o měsíce se jedná o desítky roků.
V úterý 23. ledna 2024 od 13 hodin proběhne na observatoři Astronomického ústavu AV ČR slavnostní předání Prémie Jana Friče za rok 2023. Laureátem je Mgr. Petr Fatka, Ph.D. z Oddělení meziplanetární hmoty, který získává toto ocenění za soubor prací „Objevy a prozkoumání nových planetkových párů a klastrů“.
Pokud máte opravdu dobrý zrak a můžete se v noci postavit na místo, kde neexistuje světelné znečištění, můžete být schopni spatřit planetu Uran i bez dalekohledu. Avšak nestačí jen správné pozorovací podmínky, ale musíte také přesně vědět, kterým směrem se dívat – v které části oblohy se planeta mezi hvězdami nachází. Několik tisíc roků učenci i astronomové pozorovali vesmír právě tak – pouhým okem. Mnozí z nich planetu Uran spatřili. Avšak vzhledem k tomu, že se jevila jako nepatrná malinká světelná tečka, všichni se domnívali, že se jedná o hvězdu.
Tým astronomů využívající dalekohled ESO/VLT získal dosud nejostřejší a nejpodrobnější záběry planetky Kleopatra. Pozorování vědcům umožnila určit tvar a zpřesnit hmotnost tohoto podivného asteroidu, který svým vzhledem připomíná velkou kost. Výzkum přinesl nové poznatky, které vysvětlují, jak tato planetka a její dva měsíce vznikly.
Planeta UranAutor: Keck ObservatoryPlaneta Uran má „zakázaného“ průvodce. Jedná se o planetku o velikosti 60 km, která se nachází ve vzdálenosti 3 miliardy kilometrů před planetou – na její oběžné dráze – v oblasti označované jako Lagrangeův librační bod L4. Jedná se o první asteroid sdílející stejnou oběžnou dráhu s planetou Uran, který byl doposud objeven navzdory tvrzení, že planeta Jupiter by měla díky své mohutné gravitaci takového průvodce „uloupit“.
Shluky asteroidů představují skupinu planetek, které mají velice podobné oběžné dráhy kolem Slunce a zřejmě pocházejí z jednoho mateřského tělesa. Mechanismus jejich vzniku je však stále záhadou. Čeští autoři s pomocí numerické simulace vyšetřovali možnost, že by tyto shluky vznikaly postupným rozpadem nadkriticky rychle rotující planetky.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT vybavený přístrojem SPHERE zjistili, že planetka Hygiea by mohla být klasifikována jako trpasličí planeta. Hygiea je čtvrtým největším objektem hlavního pásu planetek, v této oblasti Sluneční soustavy ji velikostí předčí jen Ceres, Vesta a Palas. Vědcům se vůbec poprvé podařilo toto těleso pozorovat v takovém rozlišení, aby mohli zkoumat jeho povrch a spolehlivě určit tvar a velikost. Ukázali, že Hygiea je sférický objekt, který by se teoreticky mohl stát zatím nejmenší trpasličí planetou Sluneční soustavy.
Unikátní schopnosti přístroje SPHERE pracujícího na dalekohledu ESO/VLT umožnily získat nejostřejší snímky dvojplanetky 1999 KW4 při jejím průletu kolem Země 25. května 2019. I když tento konkrétní asteroid nepředstavoval pro naši planetu žádné riziko, vědci využili příležitost k nácviku pozorování nebezpečných blízkozemních objektů a ukázali, že špičkové technologie ESO mohou sehrát rozhodující úlohu při ochraně Země.
Mezinárodní tým astronomů použil dalekohledy ESO k prozkoumání objektu, který je pozůstatkem primordiální hmoty Sluneční soustavy. Vědci zjistili, že neobvyklé těleso Kuiperova pásu s katalogovým označením 2004 EW95 je značně bohaté na uhlík. Jedná se o první planetku v této vzdálené, chladné oblasti Sluneční soustavy, u které bylo něco takového pozorováno. Tento podivný objekt pravděpodobně vznikl v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem a následně byl vypuzen z místa původu do miliardy kilometrů vzdáleného exilu v Kuiperově pásu.
Astronomové poprvé pravděpodobně zaznamenali ve Sluneční soustavě asteroid (nebo možná kometu) přicházející z mezihvězdného prostoru. Těleso obdrželo předběžné označení A/2017 U1. Nejprve jej astronomové pokládali za kometu, avšak nyní se vědci domnívají, že se spíše jedná o planetku o průměru přibližně 400 metrů. Cizí návštěvník byl objeven 19. 10. 2017 pomocí dalekohledu Pan-STARRS 1 na observatoři Haleakala na Havajských ostrovech. Mezihvězdný původ tělesa byl stanoven na základě jeho dráhy, ale není známo, jak dlouho se toto těleso mohlo pohybovat mezi hvězdami naší Galaxie.
Superbolidy, tedy extrémně jasné meteory, způsobené vstupem asi metrových těles do atmosféry, jsou velmi vzácnými událostmi. Přesto přinášejí důležité informace o vlastnostech meziplanetárních těles. Praktické dopady jsou zřejmé: jednak jsou fyzikální vlastnosti asteroidů důležité pro posouzení rizik při dopadech velkých těles na Zemi, a také pro plánování budoucích kosmických misí k blízkým planetkám. Jiří Borovička a Pavel Spurný z ASU analyzovali dostupný pozorovací materiál z průletu superbolidu, k němuž došlo v lednu 2015 nad rumunským územím.
Kolize mezi planetkami jsou velmi důležitým procesem, neboť ovlivňují jednak jejich oběžnou trajektorii a pak jejich rotační stav. V neposlední řadě však mění i jejich tvar. V extrémním případě katastrofické kolize až tak, že původní těleso je srážkou rozmetáno na mnoho malých úlomků. Avšak i podkatastrofické srážky nevedoucí k rozpadu tělesa vedou k vzniku povrchových kráterů. Opakované kolize tedy jistě mění tvar planetek. Tomáš Henych a Petr Pravec z ASU se tomuto tématu věnovali blíže. V numerické simulaci posuzovali vliv opakovaných srážek na celkové proporce tělesa planetky.
3. října 2015 proběhl křest planetky, která byla letos v září pojmenována Izeryna. Stalo se tak díky dvojici astronomů z observatoře v Ondřejově, kteří ji objevili a náleželo jim tedy právo planetku pojmenovat. Jen několik dní předtím vydalo Středisko pro planetky (MPC) při Mezinárodní astronomické unii (IAU) nová jména planetek, mezi nimiž nechybí ani česká stopa a jeden zajímavý bonus na závěr.
Týmu vědců podílejících se na tzv. „letní radioastronomické škole“ se podařilo prozkoumat raderem tvar blízkozemní planetky s označením 2015 HM10, který proletěl kolem Země 7. července 2015. Pozorování bylo umožněno díky radioteleskopům v Green Banku v Západní Virginii a radioteleskopu sítě Deep Space Network v Goldstone v Kalifornii.
