Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Nové možnosti výzkumu Jupiterova měsíce Europa

Nové možnosti výzkumu Jupiterova měsíce Europa

Představa průniku vody na povrch měsíce Europa Autor: NASA/JPL-Caltech
Představa průniku vody na povrch měsíce Europa
Autor: NASA/JPL-Caltech
Na základě informací získaných pomocí velkého dalekohledu na V. M. Keck Observatory (California Institute of Technology – Caltech) astronomové Mike Brown – známý jako „zabiják Pluta“ vzhledem k objevu těles Kuiperova pásu, což nakonec vedlo k degradování Pluta z kategorie planet a Kevin Hand (Jet Propulsion Laboratory – JPL) nalezli velmi silné důkazy, které potvrzují, že slaná voda z rozsáhlého podpovrchového oceánu na Jupiterově měsíci Europa si opravdu nachází cestu k průniku na povrch.

Získaná data naznačují, že na měsíci Europa dochází k výměně látek mezi oceánem a ledovým povrchem, čímž je vodní prostředí obohacováno o chemické látky. Z toho vyplývá, že výzkum oceánu lze jednoduše uskutečnit na základě studia povrchu Europy. Práce byla přijata k publikování v časopise Astronomical Journal.

Tento poznatek byl odvozen ze spektroskopických výzkumů realizovaných pomocí dalekohledu na Keck Observatory, kde se nachází největší a nejproduktivnější dalekohled světa.

„Nyní máme k dispozici nejlepší pořízená spektra povrchu tohoto měsíce,“ říká Mike Brown. Dalekohled Keck II s objektivem o průměru 10 m vybavený systémem adaptivní optiky pro odstranění negativních vlivů atmosféry na získaný obraz ve spolupráci se spektrografem OSIRIS (OH-Suppressing Infrared Integral Field Spectrograph) rozlišil větší detaily než kosmická sonda Galileo, která v letech 1995-2003 studovala planetu Jupiter a její měsíce.

„Máme nové důkazy o tom, že oceán pod povrchem měsíce Europa není izolovaným prostředím – oceán a ledový povrch spolu navzájem komunikují a vyměňují si chemické prvky,“ říká Mike Brown. „To znamená, že do oceánu může být dodávána energie, což je důležité kvůli možnosti života. Rovněž to znamená, že pokud se chceme dozvědět, jak to vypadá v podpovrchovém oceánu, můžeme pouze přistát na povrchu měsíce a odebrat zde vzorky materiálu.“

„Ledový povrch měsíce Europa nám tak poskytuje okno k nahlédnutí dovnitř, zda pod ním existuje potenciálně obyvatelné prostředí,“ říká Kevin Hand.

Od doby, kdy kosmická sonda Galileo ukázala, že Europa je pokryta vrstvou vodního ledu, vědci intenzivně debatují o složení jejího povrchu. Infračervený spektrometr na palubě sondy Galileo nebyl schopen poskytnout detailní informace k definitivní identifikaci prvků či sloučenin nacházejících se na povrchu měsíce. Nyní za použití současných technologií, kterými disponují pozemní dalekohledy Mike Brown a Kevin Hand s definitivní platností spektroskopicky identifikovali charakteristické vlastnosti povrchu Europy a dospěli k závěru, že se zde mj. nachází minerál s obsahem hořčíku nazvaný epsomit (MgSO4·7H2O), který mohl vzniknout pouze v podpovrchovém oceánu.

„Hořčík by se neměl nacházet na povrchu Europy – ledaže by sem byl dopraven z podpovrchového oceánu,“ dodává Mike Brown. „To znamená, že voda z oceánu proniká na povrch měsíce a materiál z povrchu může podle všeho zase pronikat do vodního prostředí.“

Oceán na měsíci Europa je hluboký asi 100 km a rozkládá se kolem dokola. Měsíc má tzv. vázanou rotaci – stále stejná polokoule představuje čelní stranu (vzhledem k oběhu), zatímco druhá polokoule představuje trvale zadní stranu měsíce. Čelní (přední) polokoule se jeví nažloutlá, zatímco zadní polovina měsíce se zdá být pruhovaná a postříkaná načervenalým materiálem.

Spektroskopická data ze zadní polokoule měsíce Europa byla příčinou vědeckých debat posledních 15 let. Předpokládalo se, že Jupiterův měsíc Io chrlí vulkanickou síru a silné magnetické pole Jupiteru posílá část této síry směrem k zadní polokouli Europy, kde se přilepí k povrchu. Z dat pořízených sondou Galileo bylo rovněž zřejmé, že se jedná o něco jiného než jen o čistý vodní led na povrchu zadní polokoule měsíce. Diskuse se zaměřila na to, co jiného mohlo způsobit, že získaná spektroskopická data jsou odlišná od čistého vodního ledu.

Brown a Hand prohlásili, že nejnovější spektrometry na pozemních dalekohledech mohou zpřesnit data týkající se Europy, dokonce i při pozorování ze vzdálenosti 650 miliónů kilometrů (tj. z povrchu Země). Při použití dalekohledu Keck II na Mauna Kea poprvé zmapovali rozložení čistého vodního ledu a dalších příměsí na povrchu Europy. Získaná spektra dokonce ukazují, že čelní strana měsíce obsahuje výrazné množství jiných zmrzlých chemikálií než jen zmrzlou vodu. Dále rovněž v nízkých šířkách zadní polokoule Europy se nachází oblast s velkou koncentrací ledu jiných sloučenin než vodního ledu.

Europa se tak stává důležitým tělesem ve Sluneční soustavě, na které se zaměří nejen astronomové, ale i astrobiologové.

Související článek: JUICE – evropská sonda k Jupiteru

Zdroj: keckobservatory.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Voda, Měsíc Europa, Jupiter


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »