Povrch Titanu si Huygens "prohlédl" i svou vysílačkou
Neplánovaný odraz rádiového signálu od povrchu Titanu pomohl vědcům ESA určit průměrnou velikost kamenů a oblázků v okolí místa přistání modulu Huygens. Podobnou technikou by mohl být zkoumán povrch v místě přistání budoucích misí k planetám. Skvělé je, že celé měření je vlastně zadarmo, protože využívá rádiového spojení přistávacího modulu s orbitální částí či přímo pozemským přijímačem.
Když 14. ledna 2005 přežil modul Huygens dopad na povrch Titanu, pokračoval ve vysílání dat na svou mateřskou loď Cassini, která prolétala okolo. Část rádiového signálu "unikla" dolů, odrazila se od povrchu Titanu a poté interferovala s původním svazkem. Když Miguel Pérez-Ayúcar a jeho kolegové z ESTEC (European Space Research and Technology Centre), které sídlí v Holandsku, zkoumali signál předaný na Zemi od modulu Huygens přes sondu Cassini, byli překvapeni tím, že intenzita signálu opakovaně stoupá a klesá. "Huygens nebyl konstruován tak, aby s jistotou přežil dopad, takže jsme se nezamýšleli nad tím, jak bude vypadat přicházející signál," říká Pérez. Po vtipkování o tom, že se o přistávací modul přetahují Titaňané a smýkají jím sem a tam, se tým pustil do práce a snažil se porozumnět zvláštnímu chování signálu.
Vodítkem byla oscilace intenzity, která přivedla Péreze na myšlenku o interakci přímého signálu se signálem odraženým od povrchu Titanu. Jak se mateřská sonda Cassini vzdalovala od Titanu, měnil se úhel, kterým Huygens vysílal a to způsobilo změny v interferenci původního a odraženého signálu. Počítačové simulace ukázaly, že jev je závislý na velikosti oblázků, neboli hrubosti okolního povrchu. Po přistání modulu Huygens přijímala sonda Cassini data po dobu 71 minut a potom z pohledu Huygense zmizela pod obzorem. Během té doby ulkládala rádiový signál obsahující informace o povrchu Titanu od 1 metru do 2 kilometrů západně od místa přistání modulu.
Aby počítačový model odpovídal pozorovanému tvaru signálu, musí být povrch Titanu poměrně hladký a pokrytý kamením s rozměry okolo 5 až 10 centimetrů. Tento unikátní výsledek souhlasí s daty z DISR (Descent Imager and Spectral Radiometer). Po přistání na povrchu Titanu mířil radiometr DISR směrem na jih. Na obrázcích vytvořených z jeho dat opravdu vidíme kamení rozmístěné v hladkém terénu. "Jde skutečně o bonus, který nevyžaduje žádné speciální zařízení, jen běžný komunikační subsystém," říká Pérez. Stejná technika by mohla být použita i při budoucích misích na povrch těles sluneční soustavy. "Tuto zkušenost může využít jakýkoli přistávací modul," říká Pérez, "chce to jen pár úprav a stane se z toho mocný nástroj." Například jen malou změnou vlastností rádiového paprsku by vysílače a přijímače mohly být optimalizovány pro odvozování chemického složení povrchu planety.
Zabývá se popularizací astronomie a příbuzných věd. Od roku 2018 pracuje v novém týmu Planetária Praha, kam přesídlil po téměř třiceti letech působení na Hvězdárně a planetáriu v Hradci Králové. Specializuje se především na předpovídání a výpočty výjimečných úkazů na obloze a velmi důkladně se zajímá o planetu Mars a její výzkum. O astronomii, zkoumání vesmíru, ale i vztahu lidí k světu kolem nás píše na blogu (dříve zde), publikuje sloupky v příloze Orientace Lidových novin, články na Neviditelném psu a v časopise Vesmír.
Své studenty na Gymnáziu Boženy Němcové se snaží vést k pochopení, jak (skvěle a jednoduše) funguje vesmír, ať už na úrovni atomu, kuchyně, laboratoře, Sluneční soustavy, Galaxie nebo celé kosmické pavučiny. Kromě fyzikálního pohledu na svět jej zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a historie.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 3. 10. do 9. 11. 2025. Měsíc bude v úplňku. Saturn je dobře vidět večer, později v noci se přidává Jupiter, ráno končí viditelnost Venuše. Čeká nás poslední týden viditelnosti komety C/2025 A6 (Lemmon) a v neděli začne další okno viditelnosti slabší komety C/2025 R2 (SWAN) na tmavé večerní obloze. Z evropského kosmodromu Kourou v jihoamerické Francouzské Guayáně má startovat raketa Ariane 6 s radarovou družicí Sentinel-1D. V rámci sdílené mise Bandwagon-4 byla vynesena také česká družice CevroSat-1. Na Floridě proběhl statický zážeh velké rakety New Glenn. Před dvaceti lety začala mise sondy Venus Express jež přinesla velmi zajímavé poznatky o atmosféře Venuše.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2025 obdržel snímek „Když se blýská v dáli“, jehož autorem je astrofotograf Lukáš Veselý
Měsíc září je již dávno za námi a s ním i další kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce. A tentokrát se porota opravdu „zapotila“. Ze 42 zaslaných snímků vybrat ten
SH2-188 – „Kozmická kreveta“ v Kasiopeii
Planetárna hmlovina Sharpless 2-188 (Sh2-188) leží v súhvezdí Kasiopeia vo vzdialenosti zhruba 3 000 svetelných rokov.
Ide o zvyšok hviezdy podobnej Slnku, ktorá pred ~22 500 rokmi odvrhla svoje vonkajšie obaly a v jej strede zostal horúci biely trpaslík (WD 0127+581).
Hmlovina je zapísaná aj pod označeniami LBN 633, Simeis 22 alebo PN G128.0-4.1.
Na prvý pohľad vyzerá skôr ako supernovový zvyšok – jasný červený oblúk s dlhým chvostom. Nie je to náhoda: centrálny biely trpaslík sa pohybuje medzihviezdnym plynom rýchlosťou asi 120 km/s.
Pred sebou vytláča oblúk rázovej vlny, ktorý na fotografii tvorí jasnú, jemne štruktúrovanú „krevetu/kozmickú vlnu“. Za hviezdou sa naopak tiahne veľmi slabý oblak plynu a prachu – materiál odfúknutý dozadu ako vlajka vo vetre. Celá bublina má priemer približne 2 svetelné roky a na oblohe zaberá niekoľko oblúkových minút, pričom najslabšie časti prstenca a chvosta siahajú až do priemeru ~15′.
Sh2-188 objavili v roku 1951 Vera Gaze a Grigorij Šajn na Kryme a dlho sa považovala za pozostatok supernovy. Až spektroskopické merania v 80. rokoch ukázali, že ide o planetárnu hmlovinu s typickým bohatstvom prvkov ako vodík, hélium, kyslík, dusík a síra.
Neskoršie snímky z Hα prieskumu IPHAS odhalili, že oblúk je v skutočnosti súčasťou takmer uzavretého prstenca s rozsiahlym chvostom – z Sh2-188 sa tak stal učebnicový príklad toho, ako medzihviezdne prostredie dokáže zdeformovať planetárnu hmlovinu a „zjasniť“ jej náveternú stranu.
Na mojej fotografii dominuje červené H-alfa žiarenie ionizovaného vodíka, ktoré kreslí tenké vláknité štruktúry rázovej vlny na pozadí hustého poľa hviezd v rovine Mliečnej cesty. Je to veľmi slabý objekt – okrem jasného oblúka sú zvyšky prstenca a chvosta viditeľné len pri dlhých expozíciách a starostlivom spracovaní dát.
Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBH filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system).
Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop
Lights 83x180sec. R, 79x180sec. G, 70x180sec. B, 84x120sec. L, 83x600sec Halpha, master bias, flats, master darks, master darkflats
Gain 150, Offset 300.
8.10. až 1.11.2025
Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
