Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  AIM prozkoumá polární mezosférické oblaky

AIM prozkoumá polární mezosférické oblaky

Družice AIM Ve středu 25. dubna 2007 úspěšně odstartovala na oběžnou dráhu kolem Země družice AIM určená ke zkoumání polárních mezosférických oblaků, které tvoří nejvýše položenou oblačnost v zemské atmosféře. Družice AIM (Aeronomy of Ice in the Mesosphere), která je první družicí přímo zaměřenou na jejich výzkum, byla vypuštěna z Vandenbergovy letecké základny v Kalifornii nosnou raketou Pegasus XL startující z podvěsu upraveného letounu Lockheed L-1011 "Stargazer" z výšky asi 12 km.

Polární mezosférické oblaky se tvoří nad oběma polárními oblastmi Země pouze v období kolem místního letního slunovratu, kdy je tato vrstva atmosféry paradoxně nejchladnější a dosahuje teplot až -130°C. Oblaky se vyskytují v horní části mezosféry ve výšce kolem 80 km a jsou složeny z tenkých závojů drobných ledových částic. Při pozorování ze zemského povrchu je mezosférická oblačnost známá pod pojmem noční svítící oblaky. Lze je spatřit pouze za letního soumraku při poloze slunečního kotouče asi 6° až 16° pod obzorem, kdy jsou ozařovány jen horní vrstvy atmosféry. Na denní obloze nejsou noční svítící oblaky viditelné. Přímo z oběžné dráhy je však přímo pozorovali i kosmonauti z orbitálních stanic (Saljut, ISS).
V posledních letech jsou noční svítící oblaky četnější, rozsáhlejší a jsou pozorovány i z nižších zeměpisných šířek. Jejich výskyt závisí na snižující se teplotě v mezosféře, obsahu vlhkosti, sluneční aktivitě a chemickém složení mezosféry. Stoupající koncentrace oxidu uhličitého, která způsobuje oteplování v nižších vrstvách atmosféry zřejmě vede naopak k ochlazování mezosféry. Úkolem družice AIM je proto vysvětlit, proč se oblaky v horní části mezosféry tvoří a co stojí za jejich četnějším výskytem.

Družice AIM nese na své palubě 3 přístroje (CIPS, SOFIE, CDE):
CIPS (Cloud Imaging and Particle Size) se skládá ze 4 kamer mířících do různých směrů, které budou přinášet informace o rozsahu mezosférické oblačnosti a velikostech ledových částic, které ji tvoří.
SOFIE (Solar Occultation For Ice Experiment) bude využívat zákrytů Slunce mezosférickými oblaky k určování teploty a skladby těch plynných složek atmosféry, které hrají roli při jejich vzniku.
CDE (Cosmic Dust Experiment) bude zaznamenávat množství kosmického prachu, který vstupuje do atmosféry z meziplanetárního prostoru. To umožní určit, jaké mají tyto prachové částice vliv na formování polárních mezosférických oblaků.

Noční svítící oblaky na Churáňově 13.6.2006 (foto R. Szpuk) Noční svítící oblaky lze pozorovat ze zeměpisných šířek 50° - 65° obou polokoulí, tedy i z území naší republiky. Přiložený snímek nočních svítících oblaků pořídil 13. června 2006 Roman Szpuk na meteorologické stanici na Churáňově kolem 2:35 hod. SEČ, tedy ještě za hlubokého ranního soumraku. Poprvé byly tyto oblaky mezosférické oblaky pozorovány v červnu roku 1885. Také první pozorování z území České republiky pochází z téhož roku, kdy je 10. června v Praze zaznamenal geofyzik Václav Láska. Na severní polokouli jsou pozorovatelné v červnu a červenci, na jižní polokouli pak nastávají příhodné podmínky k jejich pozorování o půl roku později, kdy jsou Slunci přivráceny oblasti kolem jižního pólu.

Družice AIM bude polární mezosférické oblaky zkoumat z téměř polární oběžné dráhy ve výšce 600 km nad povrchem. Mise je plánována na 2 roky, nicméně životnost družice je delší a je tedy možné, že bude zkoumat mezosféru déle. Více informací o družici AIM lze nalézt na stránkách NASA.




O autorovi

Tomáš Tržický

Tomáš Tržický

Český popularizátor astronomie a úkazů v zemské atmosféře. Narozen v roce 1973, nyní člen Pražské pobočky České astronomické společnosti, dlouholetý spolupracovník (demonstrátor) Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně. Na astro.cz spravuje sekci Optické úkazy v atmosféře.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »