Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Radar odhaluje třetí rozměr planety Mars

Radar odhaluje třetí rozměr planety Mars

Radar MARSIS na palubě sondy Mars Express.
Radar MARSIS na palubě sondy Mars Express.
MARSIS, radar na palubě evropské kosmické sondy Mars Express, nahlédl pod povrch rudé planety a pomyslně tak otevřel třetí dimenzi pro planetární výzkum. Úspěch této techniky je výzvou vědcům ke zvážení výběru dalších míst ve Sluneční soustavě, kde by se dala použít metoda, jako je radarový průzkum.

Tato metoda není tak přesná jako kamera, mapující povrch planety. Planetologové si v minulosti mysleli, že pro získávání informací o podpovrchových oblastech bude nezbytné přistát na povrchu tělesa a použít vrtné soupravy. Avšak to by bylo vhodné pouze pro jednotlivá místa na povrchu velké planety k získání informací o velmi malé oblasti jejího povrchu.

Abychom získali celkový obraz o podpovrchových oblastech tělesa, musíme použít radarový průzkum. V případě Marsu je to zařízení MARSIS (Mars Advanced Radar for Subsurface and Ionosphere Sounding), které má mj. za úkol vyhledat nejvhodnější místa pro přistání budoucích kosmických sond, vybavených vrtnou soupravou.

MARSIS byl ve všech ohledech nejdůmyslnějším experimentem na světě. „Byl to skok do neznáma,“ říká Ali Safaenili (Jet Propulsion Laboratory), který se podílel na vývoji radaru MARSIS.

Nikdy dříve nebyl použit radar k průzkumu podpovrchových vrstev některých těles ve Sluneční soustavě. A tak si konstrukční tým nemohl být jistý, zda radar bude fungovat tak, jak předpokládali. Podpovrchové vrstvy planety mohly být zcela nepropustné pro radarové vlny nebo horní vrstvy marťanské atmosféry (ionosféry) mohly velmi intenzivně zkreslovat využitelný signál. Bohudíky nic z toho se nestalo.

„Prokázali jsme, že polární čepičky na Marsu se skládají převážně z vodního ledu, udělali jsme jeho inventuru a nyní víme přesně, jak velké množství vody se zde nachází,“ říká Roberto Orosei (IASF-INAF, Itálie), zástupce vedoucího vědeckého týmu MARSIS.

Vyzbrojeni lepšími znalostmi, jak radar pracuje při sondáži podpovrchových vrstev, začal se tým kolem radaru MARSIS ohlížet po dalších tělesech ve Sluneční soustavě, kde by byl radarový průzkum výhodný. V úvahu samozřejmě připadá především Jupiterův ledový měsíc Europa.

Zařízení typu MARSIS na oběžné dráze kolem měsíce Europa může studovat strukturu jeho ledové kůry a pomoci tak porozumět záhadným útvarům, které vidíme na jeho povrchu. Může dokonce „uvidět“ rozhraní mezi spodní vrstvou ledu a kapalnou vodou, jejíž existence se zde předpokládá a určit tak tloušťku ledové pokrývky.

Na Saturnově měsíci Titan může být radarová sondáž využita k měření hloubky jezer, tvořených kapalnými uhlovodíky, která zde již objevila sonda Cassini. Radar může rovněž studovat strukturu pod záhadnými gejzíry, které sonda Cassini zaregistrovala na dalším Saturnově měsíci Enceladus. „Sondážní radary jsou velmi vhodné k výzkumu ledových těles,“ říká Roberto Orosei.

Avšak nejen ledových měsíců. Zrovna tak asteroidy a komety mohou být důkladně „prohlédnuty“ jako rentgenovými paprsky pomocí radaru, čímž mohou být získány trojrozměrné mapy jejich vnitřní struktury – možná takto přesná data budeme potřebovat, pokud jednou bude hrozit srážka Země s takovýmto nebezpečným tělesem.

Výsledky radarového průzkumu polární čepičky Marsu.
Výsledky radarového průzkumu polární čepičky Marsu.

MARSIS slouží jako příklad prvotřídní mezinárodní spolupráce mezi Evropou a Amerikou. Na připojeném obrázku je znázorněn „řez“ oblastí polární čepičky, získaný pomocí radaru MARSIS na palubě sondy Mars Express (prostřední obrázek). Z obrázku vyplývá, že vrstva ledu je silná místy až 3,7 km. Spodní obrázek vznikl na základě měření radaru SHARAD (Shallow Subsurface Radar), který je instalován na palubě americké kosmické sondy MRO (Mars Reconnaissance Orbiter). Tento radar je schopen pořizovat data s vyšším rozlišením, avšak pouze do hloubky 1 km pod povrchem. Proto tento přístroj nemohl zaregistrovat „dno“ vrstvy ledu v oblasti polární čepičky. Avšak lépe prozkoumal strukturu této vrstvy.

Zdroj: www.esa.int
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »