Jaký bude osud Sluneční soustavy?
Tato situace nemůže vydržet donekonečna. Něco nepříjemného je "ve vzduchu", co směřuje k narušení tohoto pohodového stavu.
Naše Slunce samozřejmě jednou zanikne, to je všeobecně známo - zhruba za 6 miliard roků. Tento okamžik je ještě daleko. Současný rovnoměrný oběh těles Sluneční soustavy však v sobě může ukrývat zárodek chaosu. Dokonce i ty nejmenší nepravidelnosti se mohou časem zvětšovat a postupně měnit dráhy planet. Mezi současným a posledním západem Slunce, jak bylo vypočítáno, je dokonce přibližně 2% pravděpodobnost, že dojde ke katastrofě. Planeta Mars by se mohla postupně přiblížit do těsné blízkosti Jupiteru, která ji "vyhodí" ven ze Sluneční soustavy. A pokud budeme mít velkou smůlu, pak by mohla velmi rozžhavená planeta Merkur prudce narazit do Země.
Mezitím bude Slunce pomalu zvyšovat svoji svítivost. Zhruba za 2 miliardy roků pravděpodobně svým žárem zničí veškerý život na zemském povrchu. Naopak planeta Mars - pokud zde ještě bude existovat - na tom vydělá a vzniknou na ní příhodnější podmínky. I když je dnes s největší pravděpodobností mrtvou planetou, jednou se na ní může život objevit.
Avšak jen na krátkou dobu, nikoliv navždy. Když v jádru Slunce vyhoří poslední zbytky paliva - vodíku, celková struktura naší hvězdy se radikálně změní. Bude pomalu zvětšovat svoji velikost na více než miliónkrát větší objem, než má v současné době a změní se v tzv. rudého obra. Tento obr postupně pohltí planety Merkur a Venuši, a podle posledních počítačových simulací zřejmě i naši Zemi.
Upečená Sluncem, zakrývajícím značnou část oblohy a zbarveným více doruda než kdy jindy, stane se nakonec i Mars definitivně mrtvou planetou. Jinak tomu však bude v okrajových částech Sluneční soustavy. Ledové měsíce planet Jupiter a Saturn by se mohly naopak stát obyvatelnými. Saturnův největší měsíc Titan je v tomto směru obzvláště nadějný, protože již uchovává na svém povrchu zmrzlou "polévku", bohatou na organické molekuly. Slunce v podobě rudého obra může svým teplem roztopit veškeré zásoby ledu na Titanu a vytvořit zde globální oceán kapalné vody s rozpuštěným čpavkem, v němž se tyto organické molekuly mohou proměnit v život.
Pokud by se skutečně objevil život v těchto vzdálených oblastech Sluneční soustavy, pak živočichové, poskakující po povrchu měsíců planet Jupiter a Saturn by vzhlíželi na poněkud jinou oblohu. V té době se naše Galaxie (Mléčná dráha) pravděpodobně srazí s nejbližší velkou galaxií M 31 v souhvězdí Andromedy, přičemž vznikne jedna velká galaxie, což bude doprovázeno intenzivní tvorbou nových hvězd. Vzniknou doslova "mateřské školky" nových generací planetárních soustav, které budou zářit na budoucí obloze.
Jakýkoliv pozdější život, vykvetlý v naší Sluneční soustavě - pokud se tak vůbec stane - však nebude mít dlouhého trvání. Po krátké epizodě v životě Slunce, označované jako rudý obr, vnitřní oblasti sluneční pece nakonec vychladnou, Slunce odhodí své vnější vrstvy a smrští se do podoby malého bílého trpaslíka. Krátce "obživlý" Titan znovu zamrzne. Jeho mateřská planeta Saturn společně s dalšími "obyvateli" vnějších oblastí Sluneční soustavy zde bude obíhat další desítky miliard roků. Jupiter nebo Saturn by mohly za určitých okolností katapultovat své lehčí kolegy - planety Uran a Neptun - do jiných oblastí Sluneční soustavy. Nelze rovněž vyloučit, že přiblížení okolních hvězd může připravit Slunce o některá tělesa včetně nejhmotnější planety Jupiter.
Budoucnost Sluneční soustavy v žádném případě není přesně známa, nicméně určité alternativní závěry mohou být vysloveny. Existuje dokonce velmi malá šance, že celá Sluneční soustava (tj. Slunce a všechna ostatní tělesa kolem něj obíhající) by mohla být při vzájemné srážce obou velkých galaxií vyhozena neporušená do mezigalaktického prostoru. V prázdnotě mezigalaktického prostoru mohou být planety v bezpečí před vnějšími vetřelci. Zde by mohly pokračovat v oběhu kolem dohasínajícího Slunce, dokud jeho energie zcela nezeslábne a planety po spirále nespadnou na Slunce. Jedna po druhé dopadnou na umírající hvězdu, z níž se nakonec stane "mrtvý" černý trpaslík.
Zdroj: newscientist
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
O autorovi
František Martinek
Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.
