Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Identifikován zdroj zodiakálního světla

Identifikován zdroj zodiakálního světla

Kužel zodiakálního (zvířetníkového) světla
Kužel zodiakálního (zvířetníkového) světla
Tajuplná záře, která se rozprostírá na noční obloze podél zvěrokruhu, již není záhadou. Jako první vysvětlil její původ Joshua Childrey v roce 1661. Předpokládal, že se jedná o sluneční světlo rozptýlené směrem k nám na prachových částicích ve Sluneční soustavě, avšak o původu prachu se vedly dlouhé diskuse. V článku, který byl publikován 20. dubna 2010 v časopise The Astrophysical Journal, posuzují David Nesvorný a Peter Jenniskens vliv asteroidů. Text uzavírají tvrzením, že více než 85 % prachu pochází z Jupiterovy rodiny komet, nikoliv z asteroidů.

Text k následujícímu obrázku:

Prach v prostoru mezi planetami, který rozptyluje sluneční světlo směrem k nám, nepochází z hlavního pásu planetek (vyobrazen zelenou barvou), ale je periodicky uvolňován z komet, které tráví většinu svého času poblíž dráhy planety Jupiter. Vyplývá to z výpočtů, které provedli Nesvorný a Jenniskens (Southwest Research Institute).

Původ zodiakálního světla ve Sluneční soustavě
Původ zodiakálního světla ve Sluneční soustavě
"Toto je vůbec první dynamický model zodiakálního oblaku," říká planetolog David Nesvorný (Southwest Research Institute, Boulder, Colorado). "Zjistili jsme, že prach z asteroidů se nepohybuje dostatečně rychle v průběhu času, aby vytvořil zodiakální oblak o tloušťce, jakou pozorujeme. Pouze prach z krátkoperiodických komet je Jupiterem dostatečně rozptylován k vytvoření oblaku."

Tento závěr potvrzuje, co astronom Jenniskens, zabývající se meteory na SETI Institute (Mountain View, Kalifornie), již dlouho očekával. Jako expert na meteorické roje si všiml, že největší množství prachových částic se pohybuje na podobných drahách jako komety Jupiterovy rodiny.

Jenniskens objevil "spící" kometu v meteorickém roji Quadrantidy v roce 2003 a od té doby identifikoval několik dalších podobných mateřských těles. Zatímco většina z nich není na svých současných oběžných drahách kolem Slunce aktivní, všechny mají dohromady společné, že byly násilně rozbity na kousky v určitém časovém období před několika tisíci roky, přičemž došlo k vytvoření proudů prachu, které se postupně posouvaly ke dráze Země.

Nesvorný a Jenniskens, s nimiž spolupracovali Harold Levison a William Bottke (Southwest Research Institute), David Vokrouhlický (Astronomický ústav UK, Praha) a Matthieu Gounelle (Natural History Museum, Paříž) dokázali, že tyto kometární výbuchy mohou vysvětlit pozorované hustoty prachových vrstev v zodiakálním oblaku.

Tímto způsobem vyřešili také další záhadu. Dlouho bylo známo, že sníh v Antarktidě je promíchán s mikrometeority, z nichž 80 až 90 % má nezvykle jednoduché složení, které je velmi vzácné mezi velkými meteority, u nichž víme, že mají svůj původ v planetkách. Místo toho Nesvorný a Jenniskens navrhují, že většina mikrometeoritů z Antarktidy jsou drobná tělíska kometárního původu. V souladu s jejich výpočty kometární zrníčka vnikají do zemské atmosféry malou rychlostí, takže pád atmosférou přežijí a dopadnou na zemský povrch, aby byly později posbírány zvědavými lovci mikrometeoritů.

Související článek: Jarní rovnodennost přináší zodiakální světlo

Zdroj: www.swri.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



19. vesmírný týden 2025

19. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Simeis 147

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech     „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M13

Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »