Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Drakonidy v sobotu slibují mimořádnou podívanou
Pavel Koten Vytisknout článek

Drakonidy v sobotu slibují mimořádnou podívanou

Drakonidy. Zdroj: NASA.
Drakonidy. Zdroj: NASA.
Běžně nenápadný meteorický roj Drakonid slibuje neobvyklou podívanou na sobotu 8. října 2011. Nejoptimističtější teoretické modely předpovídají meteorickou spršku, při které by kolem 22. hodiny večerní mohla četnost meteorů dosáhnout až deseti meteorů za minutu! Pozorování bude ovšem silně rušit Měsíc krátce před úplňkem.

Tiskové prohlášení České astronomické společnosti a Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i. číslo 160 ze 4. 10. 2011

Očekávaná sprška Drakonid je unikátní příležitostí pro pozorování tohoto meteorického roje, protože modely ukazují, že podobná podívaná se nebude minimálně do roku 2050 opakovat. Drakonidy jsou specifické tím, že se jedná o nejkřehčí částice, které mezi meteorickými roji pozorujeme. Studium jejich vlastností je proto velmi žádoucí.

Meteorický roj Drakonid je nazván podle souhvězdí Draka, ze kterého meteory zdánlivě vyletují. Obvykle se jedná o slabý roj s frekvencí maximálně několika meteorů za hodinu. V minulém století ovšem několikrát předvedl okázalý meteorický déšť, při kterém četnost meteorů činila několik tisíc za hodinu.

Mateřským tělesem Drakonid je kometa 21P/Giacobini-Zinner, která byla poprvé spatřena v roce 1900 Michelem Giacobinim. Kometa oběhne kolem Slunce jednou za 6,5 roku. Při dalším návratu v roce 1907 nebyla spatřena a v roce 1913 ji znovu nalezl Ernst Zinner. O dva roku později M. Davidson upozornil na možný meteorický roj s kometou související. Meteory vylétávající z daného místa v souhvězdí Draka byly skutečně v období mezi 6. a 9. říjnem spatřeny. Skutečnou podívanou ovšem přinesl až rok 1933, kdy podle očitých svědků bylo možné spatřit až 100 meteorů za minutu! V dalších letech se roj opět vytratil, aby se znovu připomněl v roce 1946. Pozorovatelé z různých míst - mj. z observatoře na Skalnatém Plese - hlásili vysoké počty meteorů, které se sice lišily, nicméně bylo zřejmé, že v maximu aktivity dosáhla frekvence opět několika tisíc meteorů za hodinu. V následujícím půlstoletí se Drakonidy sice několikrát připomenuly menší sprškou, při které frekvence přesáhla 100 meteorů za hodinu, nicméně deště z let 1933 a 1946 se již neopakovaly.

To se pravděpodobně nestane ani v letošním roce, nicméně teoretické modely ukazují, že aktivita meteorického roje by měla v krátkém období kolem 22. hodiny LSEČ (letního středoevropského času, tedy toho, který nyní používáme) v sobotu 8. října být neobvykle vysoká. Aktivita meteorických rojů se obvykle uvádí tzv. zenitovou hodinovou frekvencí (ZHR). Jedná se o teoretické číslo, které udává počet meteorů, jež by pozorovatel spatřil za ideálních podmínek, tedy za jasné, bezměsíčné noci s radiantem roje přímo nad hlavou. Pro srovnání můžeme uvést, že například známé letní Perseidy mívají ZHR kolem 60-80 meteorů. Pro letošní Drakonidy předpovídají různí astronomové různá čísla, nicméně většina se shoduje, že v maximu činnosti by ZHR měla dosáhnout několika stovek meteorů za hodinu. Nejoptimističtější předpovědi hovoří o 500-600 meteorech. Tyto meteory budou způsobeny částicemi uvolněnými z mateřské komety při jejích průchodech přísluním v letech 1900 a 1907. Nejistota v čase maxima je asi půl hodiny, interval vysoké aktivity bude trvat maximálně hodinu.

V letošním roce bohužel ideální podmínky nenastanou, protože pozorování bude silně rušit Měsíc. Bude pouhé tři dny před úplňkem a ještě navíc poměrně dost vysoko nad obzorem. Jeho záře - zvláště v případě zhoršených povětrnostních podmínek - přesvítí slabší meteory, které obvykle tvoří podstatnou část Drakonid. Zájemci o pozorování meteorů by tedy měli vyhledat místo s co nejtmavší oblohou, pokud možno daleko od městského osvětlení. Je rovněž vhodné postavit se tak, aby jasný Měsíc byl ukrytý za domem či nějakou terénní překážkou nebo přinejmenším jej mít při pozorování za zády. K pozorování meteorů není třeba žádného přístroje, nejlepší zážitek poskytne pozorování pouhým okem. Při pohledu do blízkosti radiantu v souhvězdí Draka spatří pozorovatel tzv. efekt radiantu, tedy bude mít pocit, že meteory vyletují z jediného bodu na obloze. Naopak při pohledu dále od radiantu uvidí dlouhé meteory. Ve srovnání s již zmíněnými Perseidami jsou Drakonidy velmi pomalé.

Na meteorickou spršku jsou připraveni i profesionální astronomové z Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Jako po celý rok budou samozřejmě v provozu automatické kamery bolidové sítě, které budou připraveny zachytit jasné meteory, tzv. bolidy. Na slabší meteory budou připraveny videokamery se zesilovači obrazu a fotografické kamery umístněné na observatořích v Ondřejově a v Kunžaku. V případě špatného počasí je plánován výjezd na místa s nadějnější předpovědí.

Nepříznivé počasí by nemělo být překážkou letecké expedice na sever Evropy. Podařilo se nám z evropských zdrojů zajistit financování letu německého výzkumného letadla DLR Falcon, které bude mít na palubě několik fotografických a video kamer mezinárodního týmu. Letadlo se vydá do švédské Kiruny, kde se připojí k podobné výpravě francouzských kolegů uskutečněné letadlem Safire Falcon. Obě letadla poletí ve formaci ve výšce asi 11 km nad zemským povrchem s cílem uskutečnit dvoustaniční pozorování Drakonid. Ondřejovský tým bude mít na palubě obou letadel videokamery, německý Falcon navíc poveze ještě spektrální kameru pro pořízení spekter meteorů.

Ke stažení:
[1] Tiskové prohlášení v DOC (56 kB)
[2] Tiskové prohlášení v PDF (211 kB)




O autorovi



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »