Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Meziplanetární sonda Juno je v půlce cesty k Jupiteru
Vít Straka Vytisknout článek

Meziplanetární sonda Juno je v půlce cesty k Jupiteru

Animace zážehu hlavního motoru sondy ve vesmíru Autor: NASA
Animace zážehu hlavního motoru sondy ve vesmíru
Autor: NASA
S půldruhou miliardou uražených kilometrů na svém tachometru se americká sonda Juno, vypuštěná před dvěma lety k největší planetě sluneční soustavy, ocitla v polovině (co se uražené – či ještě neuražené – vzdálenosti vesmírem týče) své pouti k cíli. V říjnu ji ještě čeká urychlovací průlet kolem Země ve smyslu gravitačního praku a pak je příští zastávkou již Jupiter. Sonda zde má nahlédnout pod roušku jeho rekordní atmosféry.

Zaznamenání hodného milníku – přesné půlky své cesty vesmírem – Juno dosáhla 12. srpna 2013 ve 14:25 SELČ, kdy její „tachometr“ ukazoval uraženou vzdálenost přesně 9,464 astronomických jednotek. Když vezmeme v úvahu, že délka astronomické jednotky (vzdálenost Země – Slunce, používaná k vyjádření ohromných vzdáleností v solárním systému) je 149 milionů 597 tisíc a 870,7 kilometrů, vyjde nám, že Juno v okamžiku, kdy se ocitl v půlce cesty, měl za sebou a před sebou cestu dlouhou jednu miliardu 415 milionů 794 tisíc a 248 kilometrů.

Pozice Juno ve sluneční soustavě k 8. srpnu 2013 Autor: NASA
Pozice Juno ve sluneční soustavě k 8. srpnu 2013
Autor: NASA
V okamžiku překročení půlky cesty byla Juno 55,46 milionů kilometrů od Země. Kosmická sonda však nemusela potlačovat pomyslnou slzu stesku po domovu (postavena byla ve firmě Lockheed Martin Space Systems v Denveru), protože ještě letos v říjnu se vrátí na krátkou návštěvu. Konkrétně 9. října 2013 má proletět kolem Země ve vzdálenosti 559 kilometrů. Smyslem průletu bude proslulý efekt gravitačního praku, udělující spoustě meziplanetárních družic většinu jejich rychlosti, kterou si sonda „ukradne“ z gravitačního pole planety, kterou míjí. Země v říjnu poskytne Junu zrychlení o asi 7,3 km/s. Další zastávka: Jupiter!

K největšímu z největších má Juno dorazit 5. července 2016. Když vezmeme v úvahu, že Juno byla vypuštěna 5. srpna 2011 (raketou Atlas 5 z mysu Canaveral; jde o misi NASA), cesta k cíli jí vezme bez jednoho měsíce pět let. Až sonda dosáhne oběžné dráhy kolem Jupiteru, je v plánu v rámci primární mise 33 obletů plynného obra po jeho polární oběžné dráze a s pomocí osmi vědeckých aparatur na palubě sondy Juno nahlédnutí pod pokličku jeho masivní atmosféry. Vědecký tým mise (mise je řízena z Jet Propulsion Laboratory, proslulého centra meziplanetárního výzkumu NASA v kalifornské Pasadeně; vedoucím vědeckého týmu mise je jistý Scott Bolton ze Southwest Research Institute v San Antoniu) se těší na nové informace o Jupiterově vzniku, struktuře, atmosféře a magnetosféře a v neposlední řadě na pátrání po možném malém kamenném jádru plynného obra.

A proč se sonda jmenuje Juno? Není to náhoda, původ jména je tak, jako i u samotné cílové planety, v mytologii. Bůh Jupiter údajně sám sebe zahalil do závoje mraků ale jeho manželka, bohyně Juno, dokázala prohlédnout oblačný závoj a odhalit Jupiterovu pravou povahu. Podobnost s úkolem sondy Juno je veliká.

Start sondy Juno raketou Atlas V 5. srpna 2011 Autor: NASA
Start sondy Juno raketou Atlas V 5. srpna 2011
Autor: NASA
Co se týče celkového průběhu mise, NASA uvádí, že kosmická sonda je ve výborném technickém stavu, sedm z osmi vědeckých přístrojů na palubě je momentálně vypnutých, pouze experimentální magnetometr, připravený mapovat magnetosféru Jupiteru, pracuje na „půl úvazku“. Sedmého srpna Juno úspěšně provedla korekční manévr, upravující její letovou trajektorii v rámci příprav na říjnový průlet kolem Země.

Rádiový signál ze Země dostihne sondu v současné době asi za 3,2 minuty a Juno letí rychlostí 37 km/s vzhledem ke Slunci a 11 km/s vzhledem k Zemi. Perihélia, tedy bodu nejblíže Slunci na své současné oběžné dráze, dosáhne 31. srpna.

Zdroje:




O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.



25. vesmírný týden 2025

25. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 6. do 22. 6. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Velmi nízko na večerní obloze je Merkur a výše ve Lvu Mars. Ráno se zlepšuje viditelnost Saturnu a nejjasnějším objektem je Venuše nízko nad obzorem. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a vidíme i řadu skvrn. Mohou se objevit oblaka NLC. Solar Orbiter nahlédl poprvé na póly Slunce. Mise Axiom-4 k ISS musela být odložena.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

NGC3718

Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2025 obdržel snímek „NGC 3718“, jehož autorem je astrofotograf Zdenek Vojč   12. dubna 1789 namířil astronom William Herschel svůj dalekohled směrem k souhvězdí Velké medvědice a objevil zde mimo jiné mlhavý obláček galaxie NGC 3718. Téměř přesně 236

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Orlia hmlovina M16

Orlia hmlovina (iné názvy: Messier 16, M 16, NGC 6611) je mladá otvorená hviezdokopa v súhvezdí Had. Súvisí s difúznou hmlovinou alebo oblasťou H II známou pod názvom IC 4703. Táto oblasť vzniku hviezd je vzdialená asi 7000 svetelných rokov. Hviezdokopa M16 je veľká otvorená hviezdokopa, ktorá obsahuje asi 55 hviezd medzi 8. až 12. magnitúdou, na jej pozorovanie sa odporúča ďalekohľad s objektívom vyše 6 cm. Leží vo vzdialenosti asi 8 000 svetelných rokov. Obklopuje ju hmlovina s rovnakým označením M16. V slovenčine sa hmlovina M16 nazýva Orlia hmlovina, v češtine Orlí hnízdo. Oba názvy sa vzťahujú na jej tvar. Táto hmlovina, len ťažko rozoznateľná v amatérskom ďalekohľade, však na snímkach z Hubblovho vesmírneho teleskopu odkrýva úchvatný pohľad. Jasná oblasť je v skutočnosti okno do stredu väčšej tmavej obálky prachu. Pri podrobnejšom preskúmaní aspoň 20-centimetrovým ďalekohľadom v nej nájdeme oblasť tmavých hmlovín nazývané podľa svojho tvaru aj „slonie choboty“. V jasnej hmlovine objavíme aj ojedinelé tmavé škvrny – globuly, ktoré sú tvorené tmavým prachom a studeným molekulárnym plynom. Vidíme tu aj niekoľko mladých modrých hviezd, ktorých svetlo a nabité častice vypaľujú a odtláčajú preč zostatkové vlákna a steny plynu a prachu. Zhustené mračná sa považujú za zárodok hviezd alebo celých hviezdnych systémov - otvorených hviezdokôp. Orlia hmlovina sa rozprestiera sa na ploche s priemerom 60 svetelných rokov. Dá sa pozorovať už triédrom. Charakteristické stĺpy medzihviezdnej hmoty sa nazývajú Stĺpy stvorenia. Najvyšší stĺp dosahuje dĺžku jeden svetelný rok, čo je 9 460 000 000 000 km – štvrtina vzdialenosti nášho Slnka od najbližšej hviezdy. Vo vnútri stĺpov sa najhustejšie oblasti vodíka a hélia spolu s prachovými časticami uhlíka a kremíka zhlukujú a zohrievajú, až vytvoria nové hviezdy. Napriek tomu mnohé z nich nie sú vo svetle viditeľné, lebo sú dosiaľ zahalené do prachových mrakov. Tieto hviezdy sa dajú ale pozorovať v infračervenom svetle. Zaoblené konce výbežkov na najvyššom stĺpe nazývame globuly – „hviezdne vajcia“ Stĺpy ožarujú mladé hviezdy, ktoré vznikli z hmloviny pred niekoľko stotisíc rokmi. Ultrafialové žiarenie hviezd zahrieva riedky plyn medzi hustými prachovými globulami vajcovitého tvaru. Nastáva fotónová erózia – vyparovanie a ionizácia plynovo prachovej materskej hmloviny. Objekt je tiež zdrojom rádiových vĺn. Podľa najnovších pozorovaní zo Spitzerovho vesmírneho teleskopu Stĺpy stvorenia už pravdepodobne celých 6000 rokov neexistujú. Deštrukciu pilierov spôsobila supernova, ktorá vybuchla v ich blízkosti. Kvôli konečnej rýchlosti svetla obyvatelia Zeme uvidia deštrukciu stĺpov až približne za 1000 rokov. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 120x120 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 270x60sec. L, master bias, 400 flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4 Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 45x60 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 75x30sec. L, 108x360sec. Ha, master bias, množstvo flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »