Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Nové těleso na okraji Sluneční soustavy

Nové těleso na okraji Sluneční soustavy

Dráhy nejvzdálenějších známých těles Sluneční soustavy Autor: Scott Sheppard a Chad Trujillo
Dráhy nejvzdálenějších známých těles Sluneční soustavy
Autor: Scott Sheppard a Chad Trujillo
Ve Sluneční soustavě bylo objeveno nové velmi vzdálené těleso, které posunulo její vnější hranice do středu pozornosti. Nová práce, kterou publikovali Scott Sheppard (Carnegie Institution for Science) a Chadwick Trujillo (Gemini Observatory), informuje o objevu vzdáleného tělesa, které dostalo označení 2012 VP113. Bylo objeveno za hranicí známého vnějšího okraje Sluneční soustavy. Jeho průměr se odhaduje na 450 km. Kolem Slunce obíhá v periodě 4274 roků.

Jedná se pravděpodobně o jedno z tisíců vzdálených těles, která vznikla v tzv. vnitřním Oortově oblaku. A co více, jeho objev naznačuje na potenciální přítomnost takto velkých planetek, snad až 10krát větších než Země. Přestože nejsou viditelná, je možné, že ovlivňují dráhu tělesa 2012 VP113, stejně tak i jiných těles ve vnitřní části Oortova oblaku. Na základě tohoto působení bude snad možné je vypátrat.

Sluneční soustavu můžeme rozdělit na tři části: kamenná tělesa podobná Zemi, která obíhají v blízkosti Slunce; obří plynné planety obíhající mnohem dále; a konečně zmrzlá tělesa Kuiperova pásu, který se rozkládá za drahou planety Neptun. A ještě dále, jak se zdá, na samém okraji Sluneční soustavy, byl doposud znám pouze jediný objekt – planetka Sedna, u které byla určena její dráha.

Sedna byla objevena v roce 2003 a hned bylo jasné, že se jedná o jedinečné těleso. Podobná situace byla v době objevu Pluta, když ještě nebyla známa existence Kuiperova pásu. Objevem tělesa 2012 VP113 je nyní zřejmé, že Sedna není jedinečná a že se pravděpodobně jedná o druhé těleso z hypotetického vnitřního Oortova oblaku, kde má zřejmě původ i většina komet.

Na obrázku v úvodu článku je schéma naší Sluneční soustavy. Tečka uprostřed představuje Slunce a všechny terestrické planety. Následují dráhy čtyř obřích plynných planet: Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Kuiperův pás (včetně Pluta) je znázorněn jako tečkovaný prstenec za drahami obřích planet. Části dvou protáhlých eliptických drah představují oběžné dráhy Sedny (oranžová barva) a tělesa 2012 VP113 (červená barva). Obě tělesa se v současnosti nacházejí na svých drahách zhruba nejblíže Slunci (v perihelu). A to je také důvod, proč byla objevena až nyní – ve vzdálenější části dráhy jsou to velmi slabě zářící objekty.

Známá struktura Sluneční soustavy Autor: NASA
Známá struktura Sluneční soustavy
Autor: NASA
Těleso 2012 VP113 se nejvíce přibližuje ke Slunci na vzdálenost 80 astronomických jednotek AU, což je 80 vzdáleností Země od Slunce. Nejvzdálenější bod její oběžné dráhy leží 446 AU od Slunce. Pro porovnání, kamenné planety a asteroidy se nacházejí ve vzdálenosti 0,39 až 4,2 AU. Obří planety obíhají ve vzdálenosti 5 až 30 AU a Kuiperův pás (který je tvořen tisíci ledových těles, včetně trpasličí planety Pluto) se rozprostírá ve vzdálenosti 30 až 50 AU. Výrazná hranice naší planetární soustavy leží ve vzdálenosti 50 AU od Slunce. Sedna se nachází za tuto hranici a celá její dráha leží ve vzdálenosti 76 až 937 AU. Doba jejího oběhu činí zhruba 11 400 roků.

„Pátrání po obdobných objektech jako Sedna a 2012 VP113 ve vnitřním Oortově oblaku bude pokračovat. Jejich výzkum může přispět k poznání vzniku a vývoje Sluneční soustavy,“ říká Scott Sheppard.

Na základě dosavadních pozorování Scott Sheppard a Chadwick Trujillo odvodili, že ve vnitřní oblasti Oortova oblaku může existovat více než 900 těles větších než 1000 km na podobných drahách, po jakých obíhají Sedna a 2012 VP113. Celková populace těles ve vnitřním Oortově oblaku je zřejmě větší než v Kuiperově pásu a v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem.

„Některé z objektů ve vnitřním Oortově oblaku mohou co do velikosti konkurovat Marsu či Zemi, poněvadž většina těchto těles se nachází tak daleko, že i při velkých rozměrech jsou příliš slabá na to, abychom je při současných technologiích mohli pozorovat,“ dodává Scott Sheppard.

Existují tři protichůdné teorie vysvětlující vznik vnitřního Oortova oblaku. Pokud se podaří objevit další tělesa, bude snazší rozhodnout, která z teorií je ta správná. První z nich předpokládá, že jedna planeta byla vymrštěna z oblasti obřích planet a mohla způsobit vymetení části těles z Kuiperova pásu do vnitřního Oortova oblaku. Tato planeta zřejmě unikla ze Sluneční soustavy. Druhá teorie předpokládá těsné přiblížení hvězd, které mohly nasměrovat tělesa do oblasti vnitřního Oortova oblaku. A podle třetí teorie tělesa vnitřního Oortova oblaku jsou zachycené planety, které k nám doputovaly z mezihvězdného prostředí – z jiných planetárních soustav, které se zrodily v okolí hvězd společně vytvořených se Sluncem v rodné hvězdokupě.

Vnější Oortův oblak se odlišuje od jeho vnitřní části. Ve vzdálenosti asi 1500 AU ovlivňuje gravitace blízkých okolních hvězd tato tělesa, čímž způsobuje, že se jejich dráhy dramaticky mění s časem. Mnoho pozorovaných komet „obývalo“ vnější Oortův oblak, odkud byly nasměrovány buď do mezihvězdného prostoru nebo do vnitřních oblastí Sluneční soustavy. Objekty ve vnitřním Oortově oblaku nejsou tak zasaženy gravitací okolo procházejících hvězd a obíhají kolem Slunce po mnohem stabilnějších drahách.

Zdroj: phys.org.news a www.universetoday.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



19. vesmírný týden 2025

19. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Simeis 147

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech     „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M13

Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »