Deset let po objevení prvního trojána Země byl nalezen druhý – 2020 XL5. Zachytily jej snímky pořízené 12. 12. 2020 dalekohledem Pan-STARRS 1 na Havajských ostrovech a k potvrzení jeho oběžné dráhy byly použity předobjevové fotografie z let 2012 až 2019. Podle studie publikované v časopise Nature Communications bude sdílet oběžnou dráhu se Zemí nejméně dalších 4000 let.
Jupiter dosáhl opozice se Sluncem v pondělí 26. září 2022 a média přinášela zprávy o tom, jak výjimečná příležitost pro pozorování planety se naskýtá. Kdo planetu tu noc neviděl, mohl nabýt mylného dojmu, že o něco přišel. Ano, Jupiter byl nejblíže, ale pro běžné návštěvníky hvězdáren období pěkné pozorovatelnosti Jupiteru teprve nastává. A bude dlouhé.
Tato mise NASA vedená ústavem Southwest Research Institute (SwRI) neboli Jihozápadním institutem pro výzkum dosáhla významného milníku tím, že absolvovala revizi systémové integrace a tím umožnila konečné sestavení výzkumné družice. Tato mise NASA z programu třídy Discovery bude první, která prozkoumá asteroidy z oblasti obězné dráhy Jupiteru, tzv. Trojany, což jsou malá tělesa nepravidelných tvarů pocházející z raných vývojových fází Sluneční soustavy. To je také dobrý důvod k jejich výzkumu, tedy porozumění procesům v našem planetárním systému odehrávajících se v raných fázích jeho existence.
Na obrázku vlevo je fotografie planety Jupiter pořízená ve viditelném světle Hubbleovým vesmírným teleskopem HST, vpravo snímek pořízený létající observatoří SOFIA popisující změny teploty Jupitera v různých planetárních šířkách. Oba snímky zachycují planetu Jupiter přibližně ve stejné orientaci.
Planeta UranAutor: Keck ObservatoryPlaneta Uran má „zakázaného“ průvodce. Jedná se o planetku o velikosti 60 km, která se nachází ve vzdálenosti 3 miliardy kilometrů před planetou – na její oběžné dráze – v oblasti označované jako Lagrangeův librační bod L4. Jedná se o první asteroid sdílející stejnou oběžnou dráhu s planetou Uran, který byl doposud objeven navzdory tvrzení, že planeta Jupiter by měla díky své mohutné gravitaci takového průvodce „uloupit“.
První dva snímky pořízené 7. června 2021 sondou NASA s názvem Juno při průletu kolem obřího měsíce planety Jupiter – kolem Ganymedu – byly úspěšně přijaty na Zemi. Pořízené fotografie – jedna pomocí kamery JunoCam na palubě sondy a druhá pomocí navigační kamery Stellar Reference Unit (SRU) – ukazují povrch měsíce v pozoruhodných detailech včetně kráterů, zřetelně odlišného tmavého a světlého terénu a dlouhých strukturálních útvarů pravděpodobně spojených s tektonickými zlomy.
Tento kompozitní snímek ukazuje horkou skvrnu v atmosféře planety Jupiter. Na fotografii v levé části připojeného obrázku, pořízené 16. září 2020 pozemním dalekohledem Gemini North Telescope, Mauna Kea, Havajské ostrovy, se horká skvrna jeví velmi jasná v oboru infračerveného záření na vlnové délce 5 mikronů. Vložený obrázek vpravo pořídila kamera JunoCam na palubě sondy NASA s názvem Juno v oboru viditelného světla rovněž 16. září 2020 v průběhu 29. těsného průletu kolem Jupitera. Zde se horká skvrna jeví naopak docela tmavá.
Dvě nové fotografie, které pořídil Hubbleův vesmírný teleskop HST, ukazují planetu Jupiter s jeho turbulentní atmosférou a obrovskými bouřemi. Na jednom snímku je rovněž zachycena Europa, jeden z tzv. galileovských měsíců Jupitera. Jasná, bílá, roztažená bouře pohybující se rychlostí 560 kilometrů za hodinu se objevila 18. 8. 2020 v oblasti středních severních šířek (na snímku vlevo nahoře v místě bílého pruhu). Snímek planety Jupiter pořídil HST dne 25. 8. 2020 v době, kdy byla planeta vzdálena od Země 653 milióny kilometrů.
Kolosální čelní srážka mezi planetou Jupiter a zárodkem vznikající planety (tzv. protoplanetou) v době utvářející se Sluneční soustavy – zhruba před 4,5 miliardami roků – by mohla vysvětlit překvapivé informace z kosmické sondy Juno, kterou k Jupiteru vyslala americká NASA. Vyplývá to z nové studie nedávno publikované v časopise Nature. Tuto událost znázorňuje připojené umělecké ztvárnění.
Hubbleův vesmírný teleskop (HST) odhalil detailní krásu spletitých oblaků planety Jupiter na novém snímku pořízeném 27. 6. 2019 pomocí kamery WFC-3 na palubě HST. V okamžiku pořízení fotografie planetu dělilo od Země 644 miliónů kilometrů. Nápadným rysem planety je především Velká rudá skvrna (Great Red Spot) a intenzivnější paleta barev v oblacích vířících v turbulentní atmosféře planety, než jsme mohli pozorovat v uplynulých letech.
Jupiterův ledový měsíc Europa má na svém povrchu chaotický terén, který je rozlámaný a popraskaný, z čehož vyplývá, že má za sebou dlouhou geologickou aktivitu. Nová série čtyř snímků měsíce Europa pořízených soustavou radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) pomohla astronomům vytvořit první globální teplotní mapu tohoto studeného satelitu obří plynné planety. Nové snímky mají rozlišení zhruba 200 kilometrů, což je dostačující ke studiu vztahů mezi variacemi teploty na povrchu a pozorovanými hlavními geologickými útvary.
Pozoruhodné struktury pohybujícího se vzduchu v atmosféře planety Jupiter, které vypadají podobně jako vlny, byly poprvé detekovány sondami NASA s názvem Voyager během jejich průletů kolem obří plynné planety v roce 1979. Kamera JunoCam na palubě sondy Juno kroužící v současné době kolem Jupitera rovněž pořizovala snímky atmosféry této obří planety. Na základě pořízených snímků astronomové odhalili sled atmosférických vln – vysoko čnících atmosférických struktur – které následují jedna za druhou a putují napříč planetou s největší koncentrací poblíž rovníku obří plynné planety Jupiter.
Více než 200 roků astronomové pozorují Velkou rudou skvrnu (Great Red Spot, GRS) v atmosféře planety Jupiter a žasnou nad jejím vzhledem. Díky sondě NASA s názvem Juno získáváme stále lepší a lepší informace o její struktuře. Nové fotografie pořízené kamerou JunoCam na palubě sondy umožnily odhalit některé velmi podrobné detaily o nejdéle existující bouři ve Sluneční soustavě. Kamera JunoCam pracuje v oboru viditelného světla. Není součástí vědeckých přístrojů. Byla zahrnuta do vybavení sondy pouze k tomu, aby nás její snímky okouzlily a uchvátily – a nutno říci, že nezklamala. Avšak jak se ukázalo, fotografie s vysokým rozlišením, které kamera JunoCam pořizuje, poskytují i vědecké využití.
S rovníkovým průměrem zhruba 143 000 kilometrů je Jupiter největší planetou ve Sluneční soustavě, jeho hmotnost 300× převyšuje hmotnost Země. Mechanismus vzniku obřích planet podobných Jupiteru byl tématem odborných diskusí po několik desetiletí. Nyní astrofyzikové ze Swiss National Centre of Competence in Research (NCCR) PlanetS of the Universities of Bern a Zürich a ETH Zürich spojili své úsilí k vyřešení dosavadní záhady, jak se Jupiter zformoval. Závěry astronomů byly publikovány v časopise Nature Astronomy.
Tým astronomů z Carnegie Institution for Science vedený Scottem S. Sheppardem ohlásil zajímavý objev: nalezl 12 nových měsíců kroužících kolem obří plynné planety Jupiter. Jedná se o 11 „normálních“ vnějších měsíců a jeden označený jako „podivín“. Tím se zvýšil celkový počet známých Jupiterových satelitů na úctyhodných 79 – což je nejvíce ze všech planet Sluneční soustavy. Vědecký tým vypátral tyto souputníky již na jaře 2017, kdy byly pozorovány jako velmi vzdálená tělesa Sluneční soustavy v rámci projektu hledání možné planety za drahou Pluta.
Už od doby, kdy sonda NASA s názvem Voyager 1 prolétla v březnu 1979 kolem obří planety Sluneční soustavy, astronomové uvažovali nad původem blesků na Jupiteru. Toto setkání potvrdilo přítomnost blesků na Jupiteru, o jejichž existenci uvažovali astronomové po staletí. Avšak když dnes již letitý průzkumník prosvištěl kolem obří planety, získaná data ukázala, že s bleskovými výboji spřažené rádiové signály detailně neodpovídají rádiovým signálům vznikajícím při výbojích blesků na naší planetě.
Z nové studie vyplývá, že cyklóny kroužící kolem pólů planety Jupiter jsou záhadně uspořádány do skupin v podobě pětiúhelníku či dalších geometrických obrazců. Od doby, co Galileo Galilei na počátku 17. století poprvé pozoroval planetu Jupiter dalekohledem, astronomové obdivovali některé dramatické útvary na největší planetě Sluneční soustavy, jako například jeho barevné pásy a Velkou rudou skvrnu (Great Red Spot, GRS). Avšak mnoho z nich v okolí pólů planety zůstalo nepoznaných, protože ze Země nejsou pozorovatelné.
Data získaná kosmickou sondou NASA s názvem Juno během jejího prvního průletu nad Velkou rudou skvrnou v atmosféře planety Jupiter v červenci 2017 naznačují, že tento ikonický útvar proniká hodně hluboko pod vrstvu viditelné oblačnosti. Další odhalení spočívá v tom, že Jupiter má dosud nezmapovanou radiační zónu. Objev byl oznámen 11. 12. 2017 na výroční schůzi Americké geofyzikální společnosti v New Orleans.
Nová pozorování rentgenového záření ukázala, že polární záře – na severní a jižní polokouli planety Jupiter – reagují rozdílně na obou pólech. To je nepochopitelné v porovnání se Saturnem nebo Zemí, kde jsou polární záře na severní a jižní polokouli vzájemným zrcadlovým obrazem. Poslední pozorování rentgenového záření jsou podnětná pro současné teoretické modely, které vysvětlují podstatu polárních září na Jupiteru. Vědci doufají, že na základě kombinace nových pozorování z rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton společně s daty ze sondy Juno se dozvědí více o zdrojích vzniku aurory na obří planetě.
Publikovaná fotografie planety Jupiter byla pořízena v době, kdy se obří plynná planeta nacházela ve vzdálenosti 670 miliónů kilometrů od Země. Hubbleův kosmický teleskop HST odhalil spletité detaily nádherné oblačnosti Jupiteru uspořádané do pásů v rozdílných šířkách planety. Tyto pásy jsou vytvářeny vzdušnými proudy, které vanou odlišným směrem v jednotlivých planetárních šířkách. Světle zbarvené oblasti – tzv. zóny – jsou oblasti vysokého tlaku, kde atmosféra vystupuje výše. Tmavší oblasti nízkého tlaku, kde vzduch naopak klesá dolů, jsou označovány jako pásy.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 20. 5. do 26. 5. 2024. Měsíc ve fázi kolem úplňku silně září na noční obloze a vlastně tím začíná období světlejších nocí, protože se blíží slunovrat. Planety večer vidět nejsou a na ranní obloze je pouze velmi nízko Saturn a snaží se vylézt i Mars. V koronografu SOHO budou v konjunkci Jupiter a Venuše. Aktivita Slunce je pořád docela velká, i když ve světle uplynulého týdne výrazně nižší. Pozorovatelé deep-sky objektů a komet jistě znají online web CzSkY.cz, který doznal dalšího vylepšení. New Shepard je zpět ve službě. Starliner na svůj let s posádkou stále čeká. Falcon 9 zaznamenal již 21. znovupoužití prvního stupně.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2024 obdržel snímek „V zajetí barev“, jehož autorem je Pavel Váňa Kdo by neměl rád jaro, kdy po studených zamračených dnech, skrovně prosvětlených hřejivými slunečními paprsky se příroda začíná probouzet. Zelenající se stromy jsou
Galaxie Veľryba a Hokejka NGC 4631 (tiež známa ako Galaxia Veľryba alebo Caldwell 32) je špirálovitá galaxia s priečkou v súhvezdí Poľovné psy vzdialená od Zeme asi 30 miliónov svetelných rokov. Mierne zdeformovaný klinovitý tvar tejto galaxie jej dáva vzhľad sleďa alebo veľryby, preto má takú prezývku. Pretože táto blízka galaxia je videná zboku zo Zeme, profesionálni astronómovia pozorujú túto galaxiu, aby lepšie pochopili plyn a hviezdy nachádzajúce sa mimo roviny galaxie. NGC 4631 obsahuje centrálné vzplanutie hviezd, čo je oblasť intenzívnej tvorby hviezd. Silná tvorba hviezd je zrejmá z emisie ionizovaného vodíka a medzihviezdneho prachu zohrievaného hviezdami vytvorenými pri výbuchu hviezd. Najhmotnejšie hviezdy, ktoré vznikajú v oblastiach tvorby hviezd, spaľujú plynný vodík fúziou iba na krátky čas, po ktorom explodujú ako supernovy. V strede NGC 4631 explodovalo toľko supernov, že vyfukujú plyn z roviny galaxie. Tento supervietor je možné vidieť v röntgenových lúčoch a pri emisii spektrálnych čiar. Plyn z tohto supervetra vytvoril obrovskú difúznu korónu horúceho plynu emitujúceho röntgenové žiarenie okolo celej galaxie. NGC 4631 má blízku sprievodnú trpasličiu eliptickú galaxiu NGC 4627. NGC 4627 a NGC 4631 boli spolu uvedené v Atlase zvláštnych galaxií ako príklad „dvojitej galaxie“ alebo páru galaxií. NGC 4631 a NGC 4627 sú súčasťou skupiny NGC 4631, skupiny galaxií, ktorá zahŕňa aj interagujúce galaxie NGC 4656 a NGC 4657. Presná identifikácia skupín je však problematická, pretože táto galaxia a ďalšie ležia v časti oblohy, ktorá je pomerne preplnená. Odhady počtu galaxií v tejto skupine sa pohybujú od 5 do 27 a všetky štúdie identifikujú veľmi odlišné členské galaxie pre túto skupinu. NGC 4656/57 je veľmi zdeformovaná špirálovitá galaxia s priečkou nachádzajúca sa v lokálnom vesmíre vzdialenom 30 miliónov svetelných rokov od Zeme v súhvezdí Poľovné psy. Táto galaxia sa niekedy nazýva galaxia Hokejky alebo Galaxia Páčidlo. Predpokladá sa, že jeho neobvyklý tvar je spôsobený interakciou medzi NGC 4656, NGC 4631 a NGC 4627. Galaxia je členom skupiny NGC 4631. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, GSO 2" komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, myFP2Pro focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Siril, Adobe photoshop 164x180 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 62x360 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, master bias, 210 flats, master darks, master darkflats 27.4. až 16.5.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
