Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Baptistina může za vyhynutí dinosaurů

Baptistina může za vyhynutí dinosaurů

kt_impact.jpg
Velký úspěch českých astronomů. Čeští a američtí vědci vystopovali v hlavním pásu planetek těleso, které způsobilo na Zemi vyhynutí dinosaurů před asi 65 milióny let – úlomek planetky Baptistina.

Českoamerický tým působí na Southwest Research Institute (Boulder, Colorado): William F. Bottke (SwRI), David Vokrouhlický (Astronomický ústav UK, Praha) a David Nesvorný (SwRI). Podle nich vše nasvědčuje tomu, že planetka (298) Baptistina byla po srážce s další planetkou rozbita na velký počet fragmentů, z nichž později jeden vytvořil kráter Chicxulub na poloostrově Yucatán (Mexický záliv), další pak velmi nápadný kráter Tycho na Měsíci. Aby prozkoumali planetku Baptistina a následky srážky, zkombinovali astronomická pozorování s několika různými počítačovými modely. Ve středu jejich zájmu byl vliv fragmentů Baptistiny na Zem a na Měsíc.

Ke srážce došlo asi před 160 milióny lety v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Jedno těleso mělo průměr asi 170 km a složení mělo podobné jako uhlíkaté chondrity některých meteoritů. Průměr mateřského tělesa Baptistiny se před srážkou odhaduje asi na 60 km.

Tato katastrofická srážka „vyprodukovala“ tělesa, která nyní známe jako „Baptistina rodina planetek“ – skupina planetkových fragmentů s podobnými oběžnými dráhami. Původní „rodina“ zahrnovala asi 300 těles větších než 10 km a 140.000 těles větších než 1 km.

Vytvořené fragmenty absorbovaly sluneční záření, měnily ho v teplo a to vedlo ke změnám oběžných drah a většímu rozptylu těles. „Pečlivým modelováním těchto efektů, velikostí fragmentů, vzdáleností od místa srážky jsme určili, že k rozbití Baptistiny došlo před 160 milióny let,“ řekl Bottke.

Postupně se mnoho fragmentů větších než 1 km (asi 20 %) začalo pohybovat po „dálnici“, která vede mimo hlavní pás planetek a kříží dráhu Země. A asi 2 % se skutečně se Zemí, popř. Měsícem srazilo. Tyto závěry podporuje i zvýšený počet kráterů v minulosti Země a Měsíce – zdvojnásobení počtu impaktních kráterů v posledních 100 až 150 miliónech letech.

chicxulub.jpg
Tým zkoumal 180km kráter Chicxulub, jehož vznik se spojuje s vyhynutím dinosaurů před 65 miliónem let. Studie vzorků sedimentů z kráteru Chicxulub a meteoritů z té doby ukazuje, že těleso, které kráter vytvořilo, musel být uhlíkatý chondrit. Stejné složení má i známý meteorit Murchison (dopadl 28. 11. 1969, Austrálie). Toto složení vyloučilo různé kandidáty, ale ty z Baptistiny rodiny ne. Když tuto informaci použili v počítačovém modelu, s 90 % pravděpodobností objevili objekt, který vytvořil kráter Chicxulub - uprchlíka z Baptistiny rodiny.

moon.jpg
Také se ukázalo, že existuje 70 % pravděpodobnost, že Baptistin fragment před 108 milióny let vytvořil i 85km měsíční kráter Tycho. Je významný nejen svou velikostí, ale zejména tím, že je mladý a jeho nápadné, světlé paprsky se od Tycha rozbíhají přes celou jižní polokouli do vzdálenosti až 1.500 km (interaktivní atlas). „Pravděpodobnost je menší než v případě kráteru Chicxulub, protože zatím ještě nevíme nic o povaze Tychova impaktoru,“ říká Okrouhlický.

Tato studie ukazuje, že srážky a dynamický vývoj v hlavním pásu planetek jsou důležité pro pochopení geologické a biologické minulosti Země. Bottke dodává: „Je pravděpodobné, že větší počet srážek v pásu planetek je spojeno s některými událostmi na Zemi, Měsíci ale i na dalších planetách. Lov je zahájen!"

Článek „An asteroid breakup 160 Myr ago as the probable source of the K/T impactor“ byl zveřejněn 6. září v Nature.

Zdroj: www.astronomy.com




O autorovi



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »