Úvodní strana  >  Články  >  Exoplanety  >  Exotická exoplaneta CoRoT-7b

Exotická exoplaneta CoRoT-7b

Jak by mohl vypadat pohled z exoplanety na místní slunce
Jak by mohl vypadat pohled z exoplanety na místní slunce
V únoru 2009 oznámili vědci, že našli v souhvězdí Jednorožce, u hvězdy s označením TYC 4799-1733-1 (případně CoRoT-7) malou exoplanetu. Objev uskutečnila družice Corot (COnvection, ROtation & planetary Transits), která je přímo určena pro hledání planet mimo naši sluneční soustavu a provozuje ji několik evropských států ve vzájemné spolupráci. Hvězda, kolem které planeta obíhá, je vzdálená asi 490 světelných let, má jasnost 11,7 mag a její stáří se odhaduje na 1,5 miliardy let. Je o něco menší a chladnější než naše Slunce, spektrální třídy G9V.

Nalezená exoplaneta je unikátní hned v několika ohledech. Předně obíhá extrémně blízko mateřské hvězdy, ve vzdálenosti pouze 0,0172 AU, tj. 2,6 miliónu kilometrů. Pro srovnání - Merkur, který v naší sluneční soustavě obíhá nejblíže Slunci, je od něj průměrně vzdálen více něž 22x dále, kolem 58 miliónů kilometrů. Pokud by na této exoplanetě byl nějaký pozorovatel, viděl by místní slunce na obloze jako kotouč o průměru 28 stupňů! Otázkou je, jak by se vyrovnal s obrovskou teplotou, která zde panuje. Planeta má vázanou rotaci, což znamená, že je ke své hvězdě natočena stále stejnou stranou, podobně jako Měsíc k Zemi. To, spolu s těsnou oběžnou dráhou, způsobuje, že na přivrácené straně panují těžko představitelné teploty, které zřejmě překonávají 2 000°C. Na opačné straně, která je trvale odvrácená, jsou naopak teploty stále velmi nízké, kolem -200°C.

Rychlost oběhu exoplanety je také extrémní. Za jednu jedinou sekundu urazí 208 kilometrů, což je v přepočtu téměř 750 000 km/h. K tomu, aby urazila kompletně celou svou oběžnou dráhu, jí tak stačí pouhých 20,4 hodiny. Pokud budeme opět srovnávat, Merkur na jeden oběh potřebuje 88 dnů.

Největší překvapení na astronomy čekalo, když zjistili, že dráha planety při pohledu ze Země přechází přes disk mateřské hvězdy a přitom jej sice nepatrně, ale přesto měřitelně zakrývá. Na pozorování tohoto jevu se zaměřila družice Corot. Trochu problematická se ukázala aktivita samotné hvězdy, na které se vyskytovaly, stejně jako na Slunci, tmavé skvrny. Nakonec se však podařilo oba dva jevy rozlišit. Hvězda totiž rotuje kolem osy jednou za 23 dny, tudíž podstatně pomaleji, než je oběžná doba planety. Díky tomuto pozorování byla určena velikost planety a to přibližně na 1,7 průměru Země.

Exoplaneta v představě malíře
Exoplaneta v představě malíře
Astronomové si na bližší prozkoumání vyžádali pozorovací čas na spektrografu HARPS (High Accuracy Radial velocity Planet Searcher), který je umístěn na Evropské jižní observatoři v Chile. Ten následně sledoval soustavu po celkovou dobu 70 hodin. Z náročného pozorování bylo nakonec možné určit hmotnost exoplanety. Ta byla stanovena na pětinásobek hmotnosti Země a tím se zařadila do skupiny těles, kterým se říká "super-Země". Tyto exoplanety jsou vzácné, většina dosud objevených má hmotnosti výrazně větší. Je to způsobeno hlavně tím, že velká a hmotná tělesa se pochopitelně dají nalézt mnohem lépe než malá.

Protože nyní byla známa jak velikost, tak hmotnost tělesa, bylo možné z těchto údajů vypočítat hustotu. Ta vyšla podobná střední hustotě Země a je proto pravděpodobné, že se jedná o kamenné těleso. Podle jedné hypotézy by se mohlo jednat o zárodek obří planety, který se dostal do přílišné blízkosti hvězdy. Tím přišel o svou atmosféru a zbylo z něj jen samotné jádro.

Jak vypadá povrch takové planety můžeme jen spekulovat. Uvažuje se, že po přivrácené části teče láva, možná se zde nalézá celý lávový oceán a planeta by mohla být zahalena hustou mlhou. Tu by tvořily vypařující se roztavené křemičitany. Profesor Bruce Fegley, studující atmosféru exoplanety, dokonce nevylučuje možnost, že kdyby se dostala studená fronta z odvrácené polokoule na přivrácenou, vytvořila by se oblaka, ze kterých by na povrch "pršely" místo vodních kapek drobné kamínky.

Při podrobném zkoumání byla u hvězdy TYC 4799-1733-1 objevena ještě jedna exoplaneta, později označená jako CoRoT-7c. Její hmotnost je odhadována mezi 8 až 9 násobky hmotnosti Země a je to tedy druhá "super-Země" v tomto systému. Kolem hvězdy krouží ve vzdálenosti 0,04 AU (cca 6 miliónů kilometrů) a jeden oběh jí trvá 3,7 dne. Na rozdíl od své menší "sestry" však nepřechází přes hvězdný disk a proto se nedá určit její průměr ani hustota.

Zdroje:     První přesvědčivý důkaz kamenné exoplanety
Exoplaneta CoRoT-7b: co že to astronomové vlastně objevili?
Exoplanéta COROT-7b
Exoplaneta podobná Zemi
OBJEV nové planety podobné Zemi
Na pekelné planetě 490 světelných let od Země prší kamení

Převzato: Hvězdárna a planetárium Plzeň




O autorovi

Václav Kalaš

Narodil se v Plzni a o astronomii se začal zajímat už od dětství. Asi prvním impulzem byl článek "Objevování sluneční soustavy", který vyšel jako příloha časopisu Mladý svět. Když o něco později zjistil, že Hvězdárna a planetárium Plzeň pořádá astronomický kroužek, přihlásil se do něj. Této organizaci zůstal věrný až do jejího sloučení s Hvězdárnou v Rokycanech. Nejprve jako zaměstnanec, nyní jako externí spolupracovník. Nejprve se věnoval jen astronomii, po havárii raketoplánu Columbia začal pomalu pronikat i do tajů kosmonautiky. Pozoruje meteory, píše články hlavně o nich, ale nevyhýbá se ani jiným tématům. V kosmonautice se zaměřuje zejména na raketoplány. Kontakt: Vaclav.Kalas@seznam.cz.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »