Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  EVA 23: Poznávání hranic
Vít Straka Vytisknout článek

EVA 23: Poznávání hranic

Luca při výstupu 16. 7. 2013, jen chvíli před ohlášením prvních potíží Autor: NASA
Luca při výstupu 16. 7. 2013, jen chvíli před ohlášením prvních potíží
Autor: NASA
Už je tomu více než měsíc, kdy italský astronaut Luca Parmitano, současný člen 36. dlouhodobé posádky stanice ISS, podnikl se svým kolegou z NASA Chrisem Cassidym kosmickou vycházku ze stanice, při níž se s trochou nadsázky málem utopil ve vlastním skafandru (došlo k tomu v úterý 16. července 2013, přečíst si můžete náš článek, jenž vyšel bezprostředně poté). Před několika dny si Luca konečně našel trochu času ve svojí nabité kosmické misi a celou tehdejší situaci shrnul z vlastního pohledu v článku na svém blogu. My vám nyní přinášíme český přepis tohoto jistě velmi zajímavého a dramatického čtení. A co se tehdy vůbec stalo?

Luca Parmitano si onen osudný den vybavuje takto:

Mám zavřené oči a poslouchám Chrise, jak odpočítává atmosférický tlak uvnitř přechodové komory – již je skoro na nule. Ale unavený nejsem – spíše přesně naopak! Cítím se plný energie, jakoby mými žilami neproudila krev ale elektřina. Chci se jen ujistit, že si užiju a zapamatuju úplně všechno. Psychicky se připravuji otevřít dveře, protože tentokrát to budu já, kdo jako první opustí stanici. Možná je i dobře, že zrovna letíme nad noční polokoulí Země: alespoň mě nebude nic rozptylovat.

Luca Parmitano během práce vně stanice 16. 7. 2013, ještě před příchodem potíží. Autor: ESA
Luca Parmitano během práce vně stanice 16. 7. 2013, ještě před příchodem potíží.
Autor: ESA
Když vidím hodnotu tlaku 0,5 psi (pounds per square inch – liber na čtvereční palec, ekvivalent k 3450 Pascalům; 0,034 hodnoty běžného tlaku vzduchu na povrchu Země - pozn. aut.), je čas otočit kliku a přitáhnout si poklop. Venku je naprostá tma, ne taková ta barevná tma, spíše naprostá absence světla. Zatímco na to koukám, napiju se a nakloním se ven, abych mohl připevnit bezpečnostní popruhy. Cítím se dokonale lehký, když se otáčím, abych nechal Chrise projít. Během několika sekund se vzájemně prohlídneme a rozdělíme se. Ačkoli oba míříme více méně k té stejné části stanice ISS, naše cesty jsou dost odlišné, stanovené choreografií výstupu, kterou jsme si až puntičkářsky prostudovali.

Má cesta je přímo k zadní části stanice, zatímco Chris musí jít nejdříve dopředu, aby mohl vinout jistý kabel okolo Z1, centrálního příhradového nosníku nad modulem Unity. V tomto okamžiku si nikdo na oběžné dráze ani na Zemi nedokázal představit, jak moc toto rozhodnutí ovlivní události toho dne. Věnuji pozornost každému pohybu během cesty vstříc ochrannému vaku, který jsme zde zanechali před týdnem. Nechci udělat chybu a cítit se zbytečně moc lehce a příliš se uvolnit. Uvnitř vaku nacházím kabely, které budou součástí mého asi nejobtížnějšího úkolu dneška. Musím je napojit do vnějších zdířek stanice, zatímco je budu ve stejné chvíli připevňovat k povrchu stanice malými kovovými drátky. Obojí vyžaduje pečlivou práci mých prstů a z předchozích zkušeností vím, že v natlakovaných rukavicích to bude skutečně únavné.

Luca
Luca "zaklíněný" mezi třemi moduly ISS
Autor: ESA
Chris částečně připojil první kabel minulý týden, takže jsem se zmocnil té stále nepřipojené části a opatrně jsem ji připojoval do zdířky. Zpočátku se sice vyskytly menší potíže ale posléze jsem mohl informovat Houston, že jsem úkol dokončil a jsem připravený na druhý kabel. Jakmile jsem jej popadl, přesunul jsem se do podle mě nejhorší pracovní pozice na celé stanici: jsem de facto zaklíněný mezi třemi různými moduly a mé hledí a „batoh“ jsou jen několik málo centimetrů od vnějších stěn modulů Tranquility, Unity a Destiny. Velmi trpělivě a s velkým úsilím zvládám připevnit jeden konec druhého kabelu do zdířky. Poté, pohybující se nevidno kam přesně dozadu, uvolňuji sám sebe konečně z té nepříjemné pozice, v níž jsem pracoval. Spojař Shane z řídícího střediska mi hlásí, že jsem ve skoro 40minutovém náskoku oproti plánu výstupu a že Chris je na tom podobně.

Přesně v téhle chvíli, kdy přemýšlím, jak ten kabel vzorně narovnat (kroutí se jako věc ovládaná beztíží), cítím, že něco je špatně. Nečekaný pocit vlhka vzadu na krku mě překvapuje – a já jsem v situaci, kdy bych se radši všem překvapením vyhnul. Kývu hlavou ze strany na stranu, potvrzuji si prvotní pocit a s nadlidskou silou se přinucuji informovat Houston o tom, co cítím s vědomím, že by mohlo jít o signál k ukončení dnešního výstupu. Spojař Shane ze Země mě informuje, že rozuměli mým potížím a nabádá mě, abych vyčkal na další instrukce. Chris, který právě skončil se svým úkolem, je nedaleko a míří ke mně, aby se pokusil identifikovat zdroj vody v mé helmě.

Letový ředitel David Korth sleduje spolu se spojaři, astronauty Megan McArthurovou a Shanem Kimbroughem v pozadí videopřenos z ISS během onoho výstupu 16. 7. 2013 Autor: NASA
Letový ředitel David Korth sleduje spolu se spojaři, astronauty Megan McArthurovou a Shanem Kimbroughem v pozadí videopřenos z ISS během onoho výstupu 16. 7. 2013
Autor: NASA
Nejprve jsme oba přesvědčeni, že to musí být voda z mé láhve na pití, která uniká přes brčko, popřípadě že je to pot. Ale mně se zdá, že je to příliš studené na pot a co je nejdůležitější, cítím, že té kapaliny přibývá. Ani nevidím, že by nějaká voda vytékala z ventilu pitné vody. Když jsem to řekl Chrisovi a Shaneovi, okamžitě jsme dostali povel ukončit výstup. Dostávám instrukce vrátit se do přechodové komory. Společně se ještě rozhodujeme, že Chris by měl zabezpečit všechny věci, s nimiž jsme venku pracovali, než se vrátí také, jinými slovy že nejdříve půjde k přední části stanice, a rozdělujeme se.

Během mé cesty k přechodové komoře nabývám čím dál větší jistoty, že vody v mém skafandru přibývá. Cítím, že již pokrývá mé sluchátka v uších a přemýšlím, zda ztratím radiové spojení s ostatními. Voda již také skoro úplně pokryla mé přední hledí, k němuž přilnula a zkomplikovala mi výhled. Uvědomuji si, že dostat se přes jednu anténu v mé cestě bude vyžadovat přehoupnout se do vertikální pozice, také kvůli tomu, aby se můj bezpečností popruh normálně převinul. V momentě, kdy jsem se otočil „vzhůru nohama“, došlo ke dvěma věcem: slunce zapadlo a moje možnosti vidět – už předtím zhoršené vodou – totálně pominuly a učinily moje oči v té chvíli zbytečnými orgány. Ale co bylo nejhorší, že voda už pokrývala i můj nos – skutečně hnusný pocit, který jsem ještě zhoršil zbytečnými pokusy o přemístění vody třepáním hlavou. V této chvíli horní část mojí přilby byla již plná vody a ani jsem si nemohl být jistý, že až se příště nadechnu, naplním plíce vzduchem a ne vodou. Aby toho nebylo příliš málo, uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, jakým směrem bych se měl vydat zpět k přechodové komoře. Neviděl jsem totiž dál, než pár centimetrů před sebe, což nebylo dost ani k rozeznání zábradlí, které používáme při pohybu vně stanice.

Voda v Lucově přilbě Autor: NASASpaceFlight.com
Voda v Lucově přilbě
Autor: NASASpaceFlight.com
Snažím se promluvit s Chrisem nebo Shanem: slyším, jak mluví mezi sebou ale jejich hlasy jsou mi sotva patrné. Slyším je jen stěží a oni mě neslyší vůbec. Jsem na to sám. Zoufale uvažuju, co teď? Přirozeně bych se měl dostat zpět dovnitř tak rychle, jak to jen půjde. Vím, že když zůstanu, kde jsem, Chris přijde za mnou. Jenže jak dlouho mu to bude trvat? Těžko říct. Pak jsem si vzpomněl na můj bezpečnostní popruh. Mechanismus, který jej navíjí zpět, má tah o síle přes jeden kilogram, který mě bude táhnout doleva. Není to nic moc ale je to v téhle situaci nejlepší nápad: držet se kabelu až do přechodové komory. Nutím se zůstat v klidu a trpělivě pohmatem popruh hledám, dávám se znova do pohybu a přemýšlím, co budu dělat, když mi voda dosáhne i do úst. Jediná věc, co mě napadá, je otevřít bezpečnostní ventil za mým levým uchem: když vytvořím kontrolovaný pokles tlaku, možná zvládnu vypustit něco vody, aspoň dokud nezmrzne, což by únik zastavilo. Ale udělat si „díru“ ve skafandru, to by skutečně byla až ta poslední možnost.

Pomalu se hýbu a přijde mi, že to trvá už věčnost (ale vím, že je to jen několik minut). Konečně, s velikánským pocitem úlevy, koukám skrze vodní závoj před očima a rozeznávám tepelný kryt přechodové komory, už jen chvilku a budu v bezpečí. Jedna z posledních instrukcí, které jsem ještě slyšel, říkala, že mám jít dovnitř okamžitě a nečekat na Chrise. Dle plánu jsem měl do přechodové komory na konci výstupu vstoupit jako poslední, protože jsem ji jako první opouštěl. Ale Chris ani já bychom neměli problémy toto změnit. Pohybujíce se se zavřenýma očima jsem se zvládnul dostat úspěšně zpět dovnitř přechodové komory a zaujmout pozici pro Chrisův návrat. Najednou za sebou cítím pohyb: Chris vstupuje do přechodové komory a soudě dle vibrací zavírá poklop ven. V tom okamžiku se do komunikace vmísila Karen (astronautka, která byla během výstupu uvnitř stanice) a z nějakého důvodu jsem ji slyšel docela dobře. Ale uvědomuji si, že ona mě neslyší, protože opakuje instrukce i přesto, že jsem jí odpověděl. Držel jsem se jejích pokynů jak to jen šlo ale když začalo opětovné tlakování a napouštění vzduchu do přechodové komory, ztratil jsem již veškerý radiový kontakt s okolím. Vodu jsem měl v uších a byl jsem prostě kompletně odříznutý.

Snažím se pohybovat co nejméně, abych nepohyboval i s vodou uvnitř helmy. Do mikrofonu diktuji informace o mém stavu, říkám, že jsem v pořádku a napouštění komory vzduchem může pokračovat. Teď, když už opět napouštíme vzduchem přechodovou komoru, vím, že kdyby mě voda začala již neúnosně zaplavovat, můžu kdykoli otevřít helmu. Zřejmě bych ztratil vědomí ale v každém případě by to bylo lepší, než se utopit ve vlastní přílbě. V jednom okamžiku mi Chris lehce zmáčknul ruku a já jsem mu vyslal univerzální signál mou rukou, že je všechno OK. Vždyť on mě slyšel naposledy mluvit ještě před návratem do přechodové komory!

Orbitální úsvit nad Zemí Autor: ESA
Orbitální úsvit nad Zemí
Autor: ESA
Minuty napouštění komory vzduchem konečně šnečím tempem uběhly a s nečekanou vlnou úlevy jsem uviděl otevřené dveře do stanice a ostatní shromážděné astronauty, připravené mi pomoci. Vytáhli mě z přechodové komory a Karen mi rychle začala sundávat helmu. Fjodor a Pavel (kolegové z ruského segmentu) mi hned podali ručník a já jsem jim poděkoval, aniž bych je slyšel, protože mé uši a nos byly ještě několik dalších minut plné vody.

Vesmír je zkrátka drsné, nehostinné místo a my jsme zatím ještě průzkumníci, ne kolonizátoři. Dovednosti našich vědců a technika, která nás zde obklopuje, budí dojem, že jsou věci snadné i když nejsou a na tohle bohužel občas zapomínáme.

Ale to bychom radši neměli.

Epilog: Ruští kosmonauté Fjodor Jurčichin a Alexandr Misurkin v nedávné době provedli na Mezinárodní vesmírné stanici dva výstupy do otevřeného kosmu. V pátek 16. srpna nainstalovali na exteriér ruské části komplexu novou kabeláž, kterou začne po svém příletu používat ruská laboratoř Nauka (start raketou Proton z Bajkonuru na jaře příštího roku) plus instalovali nový vědecký experiment na modul Pojsk. Výstup probíhal bez problémů a se stopáží 7 hodin a 29 minut trhnul rekord pro výstup provedený ruskými kosmonauty. Dvojice si celou show zopakovala o 6 dnů později, kdy ji čekaly zase jiné úkoly. Během 5 hodin a 58 minut práce vně stanice odinstalovali experimentální zařízení, které zkoumalo možnosti komunikace se Zemí pomocí laserových paprsků, a místo něj na dotyčné místo uchytili novou rotační platformu pro budoucí kamerový systém, dále instalovali nové pomůcky pro budoucí spacewalkery a provedli inspekci anténních krytů.

Šlo o jediné kosmické vycházky od osudného 16. července, které se mohly uskutečnit díky tomu, že Rusové nepoužívají americké skafandry EMU ale vlastní obleky Orlan. EMU i nadále po dotyčné příhodě zůstávají „uzemněny“.

Vyšetřování incidentu stále neskončilo, počátkem srpna dokonce začala na půdě NASA pracovat zvláštní komise. Za zmínku stojí také fakt, že zatím poslední loď Progress, která se se stanicí spojila 28. července, nesla na své palubě sadu diagnostických zařízení a náhradních součástek pro americké skafandry, aby si mohli na vyšetřovatele zahrát i astronauti.

Zatím nejnovější teorie techniků NASA se točí okolo úniku vody způsobeného zřejmě zablokovanou nebo ucpanou trubičkou separátoru vody, zablokovaným odpouštěcím ventilem vysrážené vody nebo blokádou samotné trubičky, vedoucí vysráženou vodu, což umožnilo nepříjemný jev: průchod většího množství vody z vodního separátoru do ventilačních cestiček kosmického obleku.

Luca i Chris i nadále pracují na stanici ISS jako členové 36. dlouhodobé Expedice. Chris spolu s velitelem stanice Pavlem Vinogradovem a Alexandrem Misurkinem se vrací na Zemi 11. září, Luca s Karen Nybergovou a Fjodorem Jurčichinem 11. listopadu.

Většina úkolů jejich výstupu zůstala přirozeně nesplněná ale NASA tvrdí, že tyto úkoly nespěchají.

Zdroje:




O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.



49. vesmírný týden 2016

49. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 5. 12. do 11. 12. 2016. Měsíc bude v první čvrti, uvidíme Lunar X? Večer je krásně vidět Venuše na jihozápadě. Mars je výše a skoro nad jihem. Ráno je pěkně viditelný Jupiter. Slunce se po krátkém zvýšení aktivity opět uklidnilo. Poté, co došlo k selhání horního stupně rakety Sojuz, zřítila se nad Ruskem nákladní loď Progress, původně určená k zásobování ISS. Pokud se v tomto týdnu povede start japonské zásobovací lodi HTV, bude to pro osazenstvo stanice úplně v pohodě. Kromě tohoto startu se očekávají ještě další čtyři.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Planety

Hvězdy bloudivé, oběžnice, planety. Několik pojmenování téhož. Ostatně i řecké πλανήτης, neboli planétés, znamená vlastně „tulák“. Pro mnoho z nás obíhá kolem Slunce planet devět. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Ovšem od roku 2006, od valného shromáždění

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Za súmraku

Vrch Ostrá 1247mnm. Počas astronomického súmraku ešte posledné slnečné svetlo osvetľovalo horizont. Na fotke je vidieť Mesiac, Mars, Venušu a Mliečnu cestu.

Další informace »