Jak jsem dělal vědu ve Whippleově kometární dílně astrofyzikálního centra Harvard – Smithsonian

Hvězdárna v Sezimově Ústí vydala neobyčejně zajímavou publikaci, která v naší populárně-naučné literatuře snad ani nemá obdoby. Jde o dílo dr. Zdenka Sekaniny s výstižným titulem „Jak jsem dělal vědu ve Whippleově kometární dílně astrofyzikálního centra Harvard – Smithsonian“.

Dr. Sekanina se narodil v roce 1936 v Mladé Boleslavi, kde také vystudoval gymnázium. V letech 1954 – 1959 studoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, a svá studia korunoval sepsáním diplomové práce v angličtině (v roce 1959, kdy znalost angličtiny při hodnocení nějaké osoby byla spíše mínus). Uvedl tak do rozpaků asi nejednoho člena hodnotící komise, poněvadž používání angličtiny bylo tehdy nesamozřejmé.

Po dokončení vysoké školy nebyl dr. Sekanina z tzv. kádrových důvodů přijat na žádné vědecké pracoviště a proto pracoval až do roku 1967 na Lidové hvězdárně hl. m. Prahy na Petříně. Přesto, že zde neměl zdaleka ideální podmínky pro vědeckou práci, nebyl na druhé straně obtěžován požadavky na popularizační práci (která byla hlavní náplní činnosti zmíněné instituce) a vcelku se mu dařilo rozvíjet některé směry kometární astronomie natolik dobře, že jeho jméno začalo být známé i ve světovém měřítku.

Při pomocných pracích mu pomáhali i někteří zaměstnanci hvězdárny, např. při měření souřadnic na skleněných deskách (ano, tehdy se ještě fotografovalo na desky). Vedení hvězdárny k tomu účelu zakoupilo Zeissův měřič souřadnic a vzpomínám na každoroční snahy vymámit z pražského magistrátu peníze na tzv. strojový čas na jednom z prvních velkých počítačů ZUSE 22, na kterém dr. Sekanina pracoval.

Ve vědě je také velká soutěživost, jako konečně i v jiných oborech lidské činnosti, a astronomie není výjimkou. Jenomže je velmi nesnadné hodnotit a porovnávat výsledky – kromě jiného i proto, že zpracování nových dat anebo ověření teorií trvá velmi dlouho. Existují však i výjimky – např. při vizuálním pozorování zákrytů hvězd Měsícem býval „vítěz“ mezi několika pozorovateli znám okamžitě po pozorování. A také v oboru, kterému se dr. Sekanina celoživotně věnuje, je disciplína, kde je výsledek soutěže poměrně rychle známý – je to predikce poloh nově objevené komety. Samozřejmě, že tomu musí předcházet určení parametrů dráhy tělesa. A dr. Sekanina, přestože pracoval v nesrovnatelné skromnějších podmínkách než jeho zahraniční kolegové, mnohdy v nevyhlášeném souboji jak co do rychlosti, tak i přesnosti předpovědí vyhrával.

V roce 1967 přešel do Centra numerické matematiky Matematicko-fyzikální fakulty UK. A konečně v roce 1969 odjel do USA a byl přijat na Smithsonianskou astrofyzikální observatoř ve státě Massachusetts. O následujících 11 letech, které zde strávil, Sekanina píše, že byly nejlepším obdobím jeho odborné kariéry. Měl zde nejen plnou podporu instituce, ale i dvou snad nejvýznamnějších astronomů té doby, zabývajícími se kometami – tedy Freda Whipplea a Briana Marsdena. Sekanina se o nich zmiňuje velmi pochvalně, jakkoliv si lze představit, že všechny tři osobnosti nutně musely být i konkurenty.

Popis práce na Smithsonianské observatoři tvoří větší část díla dr. Sekaniny. Jde o velmi přitažlivé přiblížení toho, jak dr. Sekanina a další pracovníci řešili nejrůznější problémy kometární astronomie. Odborná úroveň textu je taková, že mu může dobře porozumět „zasvěcený laik“. Příjemné je také to, že autor nezachází do příliš velkých podrobností, popis je svižný a čtenář tak dokáže držet krok.

Hlavním úkolem dr. Sekaniny byla zpočátku redukce a interpretace údajů z Harvard-Smithsonianského projektu rádiových meteorů zachycených radarovým systémem ležícím poblíž městečka Havana ve státě Illinois. Mimo to, jakoby navíc, se zabýval v té době pramálo prozkoumanou oblastí, totiž problémem negravitačních vlivů na dráhy komet. A právě tato oblast se později stala hlavní náplní práce dr. Sekaniny i oborem jeho největších úspěchů.

Jak na Smithsonianu, tak později v Laboratoři tryskových pohonů Kalifornského technického ústavu NASA dr. Sekanina rozpracoval způsoby  zjišťování pohybů, složení a úniku hmoty z kometárních jader. A dokonce zasáhl i do sluneční fyziky. Ale to už je zčásti další etapa odborného života dr. Sekaniny. Ve zmiňované publikaci – jak už její název říká – je její největší část věnována práci na  Smithsonianské astrofyzikální observatoři v Cambridgi. Neznám žádnou jinou publikaci astronomického zaměření, kde by byly představeny výsledky, ale kde je výstižnou formou i popsáno, jak se k nim došlo. Celé je psáno  přitažlivým způsobem – tedy formou příběhu, což se dnes od autorů vyžaduje, ale málo kdo to dokáže.

Dr. Sekanina také velmi hezky hovoří o svých tehdejších spolupracovnících, zejména pak o již zmíněných Whipplovi a Marsdenovi, a ukazuje, jak vzájemná spolupráce prospívala při řešení problémů. V některých částech pak dr. Sekanina přechází až do úvah téměř filozofických o způsobech a možnostech vědecké práce. V době působení ve Whipplově dílně – tedy v uvedených 11 letech – uveřejnil  dr. Sekanina 209 prací s 1916 citacemi (do roku 2023 pak obě čísla narostla do téměř neuvěřitelných hodnot 504 publikací a 6712 citací).

V závěrečné části už nejde přímo o vědu, ale o „perličky“ ze života dr. Sekaniny. Jsou tam shromážděny zajímavosti, vtipné glosy, pozoruhodnosti a také uvedeny osobnosti, se kterými se Seknina setkal, příp. spolupracoval.

Úplně na závěr je pak uveden veliký soubor kometářské literatury se 151 položkami. Potěší, že první a nemalá část publikací autora vyšla v dnes již neexistujícím Bulletinu of Astronomical Institutes of Czechoslovakia (také dnes už neexistujícího státu).

Publikaci lze doporučit všem zájemcům o astronomii. Ale pozor – přestože je část psána lehkým perem, jádro je náročné a chce to nechat si na důkladné pochopení problematiky dost času.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Publikace Hvězdárny Františka Pešty v Sezimově Ústí