Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Hříšná i exotická Pattaya (8): Opice a Lotoska

Hříšná i exotická Pattaya (8): Opice a Lotoska

Makak na Opičím ostrově. Autor: Martin Popek
Makak na Opičím ostrově.
Autor: Martin Popek
Den devátý, 13. prosince 2011 (úterý)

Naším dalším hostitelem byla opět výletní loď. Protentokrát jsme chtěli rozvášnit svou duši rybářů a okusit místní svět mořského rybolovu. Sáhli jsme opět po nabídce od Pim, což nás nutilo jednak časněji vstát a jednak důvěřovat předpovědi počasí, podle níž už měl vítr relativně ustávat. Součástí výletu byla návštěva Opičího ostrova, plného záludných a hladových makaků. Prvotní touhu po stejnak nenaplněném rybářském zážitku ovšem zcela zastínila komedie, o níž se patrně nevědomky postarala ruská účastnice zájezdu…

Celý výlet nezačal vpravdě moc valně, protože jako každý větší výlet vyžadoval čekání na všechny jeho účastníky. Takže realita byla taková, že i když jsme vstávali na sedmou, tukan nás dovezl k Velkému jižnímu molu o tři čtvrtě hodiny později. A po komplikované pletenici mezi hotely při nabírání dalších účastníků na jižním pattayském pobřeží a po vratkém přechodu přes prkno z mola na dvoupatrovou výletní loď se čas utáhl až k deváté. Mezitím, posilněni hotelovou snídaní, už jsme ve trojici na vrchním vyhlídkovém patře ležíce ve známých plátěných lehátkách diskutovali i snily o zlatých rybářských úlovcích našich životů, přičemž já si mezi Markem a Martinem připadal jak Lojza z Horní-Dolní. To, co už měli na kontě, by je dneska mohlo pasovat na krále rybářských dobrodruhů, navíc v nemalé konkurenci s Jakubem Vágnerem. Sedačky horních pater se mezitím zaplňovaly (opět) především ruskou populací a z vysokého věkového průměru se dalo už jednoznačně usoudit, že na ten pořádný rybolov můžeme vlastně zapomenout.

Výletní loď a italská loď s vrtulí na dlouhé hřídeli. Autor: Martin Popek
Výletní loď a italská loď s vrtulí na dlouhé hřídeli.
Autor: Martin Popek
Po deváté se konečně rozhučely motory, lodička vycouvala z doku a nabrala kolem pattayského majáku konkrétní směr. Víte, jaké to je ležet na dřevo-plátěném skládacím lehátku na horní plošině lodi a nechat se přitom unášet nejen silou motoru, ale též i vratkým klimbáním ve zvedajícím se bočním větru? No k popukání. Ale ne ironicky. Smějete se. Smějete se každé flašce, co se kutálí z levoboku na pravobok a zpátky. Smějete se pravidelnému hromadnému vrzání všech těch sedaček. Smějete se i tomu, že se nemůžete postavit, protože jakmile máte své těžiště pod kontrolou, jste ovládnuti mocí těžiště lodi, a tak vlastně pořád nic nemáte pod kontrolou. A pokud jste někdy jeli Transsibiřskou magistrálou ve vlaku mezi Rusy (natrefíte-li na ty správné), pak i tady musíte bez zdlouhavého vedení uhodnout, co bude následovat. Nevíte? Napovím: zásoby vodky.

Martin Popek a tintítka k rybolovu. Autor: Petr Horálek
Martin Popek a tintítka k rybolovu.
Autor: Petr Horálek
Ještě než jsme se nadáli, byli jsme při jízdě k nedalekému Opičímu ostrovu vyzváni k snídani. Drobounká thajská kuchařka zacházela s ingrediencemi jak malíř se štětci. Nebyl pochyb, že na čerstvě prostřeném stole (resp. bedně zakrývající páchnoucí vrčící motor) se do chvíle objeví skvělé pojedení. No ale právě výše zmíněný "vodkovitý" fakt celou tu snídani povýšil na druhou, neboť suverénní Rusáci vytáhli ze svých batožin své kapalné poklady a prolínali je s chutnou thajskou kuchyní. Do toho se bavili z plna hrdla, přičemž my jsme jen skromně přihlíželi; hlavně koumali, jakými že tintítky budeme vlastně rybolovit. A tady, v závěru kuřecí a párečkové snídaně, jsme si začali nezávisle - a vzápětí už závisle - všímat jedné pasažérky. V tváři Ruska jak Moskva, oblečená do ladných jarních šatiček, navlečená hned do dvojice záchranných vest přes sebe, nepřestávajíc klábosit aktivně na obě strany, zejména pak ke staršímu plešatému muži námi přezdívaném "profesor" a jeho sokovi - neoholenému štíhlému "vesťákovi" s okatě plnými kapsami u kraťasů. Nejvýraznějším rysem téhle ženy však nebyl její bezprostřední zájem o jakoukoliv konverzaci (který zjevně vycházel ze snahy popřít vytěsnit vědomí, že loď se houpe a všude je voda), ale spona v drdolu opatřená dvěma obřími umělými květy načervenalého odstínu. Ač květ zcela jistě nebyl míněn jako právě toho druhu, žena si od nás - překvapivě opět nezávisle - vysloužila přezdívku Lotoska.

Lotoska na cestě na Opičí ostrov. Autor: Petr Horálek
Lotoska na cestě na Opičí ostrov.
Autor: Petr Horálek
Jak čas plynul, zjistili jsme standardně dvě věci. Jednak fakt, že zdánlivě nejistým směrem se poprvé v chabé dohlednosti objevil cílový ostrov, a za druhé obsah kapes neoholeného "vesťáka", jenž Lotosku nespouštěl z očí a jemuž Lotoska začala bez výhrad důvěřivě říkat Serjoža. K prvnímu ze zjištění později, to druhé zasluhuje poodhalení už teď. Zatímco já si vychutnával klid na houpající se lodi s vysokým ruským kapitánem (asi proto ta tolerance k obřímu objemu vodky na palubě), Marek Serjožu a Lotosku sledoval dál. V jednom z méně střežených okamžiků se prý - už ani nevím jak - dozvěděl, že v každé kapse měl jednu flašku. Taky už se převracel ze strany na strany v asynchronním stavu vůči pohybu lodi, čímž musel být stvrzen důkaz, že už na loď přišel s tímhle cílem. O to větším překvapením ale bylo jeho vlastní zdůvodnění, že prý po čtyřech flaškách ve čtyřech kapsách to měl prosázené kvůli vlastní rovnováze. Při tom tvrzení obsah kapes ukázal Lotosce a záhy zjistil, že dvě už jsou prázdné. Rovnovážný stav okamžitě zajistil doplněním zásob po návštěvě svého stejně podezřele tvarovaného batohu.

Opuštěné pobřeží Opičího ostrova. Autor: Petr Horálek
Opuštěné pobřeží Opičího ostrova.
Autor: Petr Horálek
Opuštěné pobřeží Opičího ostrova. Autor: Martin Popek
Opuštěné pobřeží Opičího ostrova.
Autor: Martin Popek
Stále jsem se snažil zjistit, kdy vlastně půjdeme rybařit, protože už uplynuly tři hodiny od času, na který jsme museli vstávat. Věčně usměvavá kuchařka ovšem nenechala nikoho z nás ani na proutek sáhnout, pořád opakovala "opice". A pochopil jsem rychle, že Opičí ostrov bude asi jedním ze zásadních bodů výletu. Mezitím se asi třicetikilový Thajec pomalu připravoval na nalodění do dlouhého přívozního člunu s těžkým výkonným motorem. Vítr se držel poměrně na uzdě a loď konečně doplula mezi dvojici ostrovů, z nichž jeden se honosil krásnou a úplně opuštěnou špicí se dvěma přímořskými domky. Loď zakotvila přímo v úžině mezi ostrovy. Marně jsem doufal, že tady začne ten rybolov. Ne. Stačil pozornější pohled k severnímu ostrůvku, který na neprostorné a zjevně špinavé kamenité pláži okupovalo pár turistů, a bylo víc než jasné, co je Opičí ostrov. V porostech nad tou skupinkou se větve ohýbaly jak za chaotického větru a nebylo vesměs úniku. Na naší lodi bylo dost lidí na dvojitou cestu člunem, čili zatímco první skupinka už povyrazila, byli jsme proškoleni fakty o tom, co všechno si nechat na lodi. Ani brýle se nedoporučilo si k těm zlodějkám brát, ba i krytka foťáku mohla být zdrojem nebezpečného lidsko-opičího sporu. Víc než opice mě ale zajímala samotná konfrontace makaků s Lotoskou…

Makakové na Opičím ostrově. Autor: Martin Popek
Makakové na Opičím ostrově.
Autor: Martin Popek
Makak na rameni. Autor: Petr Horálek
Makak na rameni.
Autor: Petr Horálek
Marek vs. makak. Autor: Petr Horálek
Marek vs. makak.
Autor: Petr Horálek
Jakmile žena vystoupila z člunu, spustila hrůzy na všechny strany. Vlastně jsem si pořád přemítal, proč se na tuhle cestu vydala, když jí jednoznačně už od začátku vše vadí. Ani souše jí totiž neprospěla, hlavně v obležení všemi těmi opičáky vyváděla jak v doupěti hadů. Smála se těm, co opičáci vlezli na ramena či na hlavu, a pak ji smích rázem přešel. Bědovala těmi nejpestřejšími ruskými nadávkami, přičemž některé z nich si ještě někdy budu muset najít ve slovníku. Popravdě ani já ty makaky nemusel; mně stačila zkušenost z dobývání čínské posvátné hory Emei Shan, kde tihle opičáci kradli cokoliv jen slabě trčícího z krosny. Třicetikilový Thajec mezi ně hodil igeliťák plný malých banánů a to jste teprve měli vidět to čóro-móro. Z ramenních přepadů nebyl ušetřen ani Marek. Organizátoři to ale utnuli v nejvyšší čas, a tak po necelé půlhodince, krátce před reálným povstáním známým z Planety opic, už nás člun vezl zpátky na palubu. Celou Lotosko-opičí kratochvíli rázně zazdil Martin svou třineckým klidem podkreslenou hláškou: "No… nejradši mám svoji opici."

Lotoska vs. opice. Autor: Petr Horálek
Lotoska vs. opice.
Autor: Petr Horálek
Lotoska vs. opice. Autor: Petr Horálek
Lotoska vs. opice.
Autor: Petr Horálek
Lotoska vs. opice. Autor: Petr Horálek
Lotoska vs. opice.
Autor: Petr Horálek
Lotoska vs. opice. Autor: Petr Horálek
Lotoska vs. opice.
Autor: Petr Horálek

Bohatý oběd. Autor: Martin Popek
Bohatý oběd.
Autor: Martin Popek
Se závěrem této exhibice se ovšem čas konečně přívětivě naklonil k touženému rybolovu. Kapitán zavelel, loď zaburácela, objevil se signální šedý dým z motoru a hurá do moře. Třicetikilový Thajec mezitím po zábradlí lodi postupně posázel několik kupiček s návnadami z mořského masa. Už už jsme se hrnuli, už už si vybírali nejlepší proutky. Ale ještě asi půl hodiny trvalo, než jsme dopluli nedaleko jedné z moře trčící tyči, z čehož bylo patrné, že deep-sea fishing nebude víc deep jak pár všivých metrů. Tyrkysové moře doslova lákalo k domýšlení, co že je to tam pod námi za rej ryb a jak jsou velké. Z připravených proutků ale bylo jasné, že nic moc. A přesvědčili jsme se o tom. Loď zakotvila, mnozí obsadili pravobok a začali jak pahýly ze suchého lesa pendlovat špičkami prutu. Na každém byly dva návazce a asi 60g závaží, co stačilo lehce pohodit a nechat putovat ke dnu. Ovšem i do ukotvené lodi se opíral silný proud a vítr, takže člověk postával na houpající se ploše a doufal, že pár dravých rybek se chytne na háček. Velký rybolov to určitě nebyl, kapitán rozsázel malé kbelíky po několika místech lodi a Rusáci+my jim tam ty kbelíky plnili malými okounovitými rybkami charakteristického bílo-oranžového zbarvení. Já jim to nedaroval, ryby z mého háčku dostávaly automaticky zelenou zpátky do vody. Navíc jich moc nebylo. Ale když už se na ten tupý háček po radostném pocukání podařilo nějakou tu rybku zaseknout, byla radost ji z té hloubky postupně tahat. Proutky to byly slabé, takže přeci jen aspoň trošku boje člověk ucítil. Ale co říct - ani po přibližně druhé hodině jsem nebyl rybářským zážitkem nijak naplněn a bohužel to tím i končilo. Proud nás za tu dobu odnesl dost daleko, navíc ani po náhozu návnada neklesla ke dnu a už byl vlasec natažený kamsi do dáli. Jediným mimořádným úspěchem se mohl chlubit Martin, který ulovil cosi zvláštního a odlišného. Nevědomky měl v ruce prudce jedovatého nafukovacího čtverzubce, se kterým se ještě klidně vyfotil.Do toho už ale lidi končili a podezřele se hromadili u desky nad motorem, byl oběd. Tak jsme taky skončili, ke konci už nám to stejně skoro nebralo a šli jsme doplnit patřičné zásoby. Lodní menu čítalo rybí pochoutky, skvělé smažené rizoto a i zbylé kuřecí s párečky. Po obědě kapitán znovu zavelel, rybolov se definitivně ukončil, loď opět zaburácela, zvedl se mrak charakteristického šedého dýmu z motoru a…

Záchrana lodi. Autor: Martin Popek
Záchrana lodi.
Autor: Martin Popek
Záchrana lodi. Autor: Martin Popek
Záchrana lodi.
Autor: Martin Popek
…a jak tak kormidelník otočil kolosem, dlouhá přídavná loďka zjevně nebyla dostatečně přivázaná a při nešťastném manévru ji proti jejímu přirozenému pohybu tah lodi zatlačil těžkým motorem pod vodu. Dodneška nevím, co mělo následovat v běžném programu, ale z nudného rybolovu se vyklubalo efektní rodeo. Pozdě kapitán i s výletníky upozornil kormidelníka, že má zpomalit; z dlouhé lodi zbyl jen kus špičaté přídě houpající se jak korek na hladině. Po poradě se kapitán, kuchařka, kormidelník, třicetikilový Thajec a jeho o něco silnější kamarád rozhodli k záchranné misi. Ta spočívala k rozjetí lodě naplno krátce po tom, co Thajci naskákali do vody a natočili loďku pod vodou tak, aby byla orientovaná svým hřbetem k jízdě lodi. Jakmile se loď rozjela, loďka se v náporu tlaku moře zvedla a kluci šikovní do ní naskákali, aby na její nebývale vratké palubě co nejrychleji vylili všechnu vodu, co by ji jinak zas potopila. Těžiště loďky chtě nechtě silně držel výkonný (ale teď zcela bezcenný) motor na zádi, takže dostat se tam by znamenalo jednoznačně vrátit situaci do stavu, jaký byl na začátku. A taky že k tomu došlo. Kormidelník totiž zastavil na povel v zátoce u Opičího ostrova, aby se mohl vklidu otočit. Loďka to ale s kluky vzala za své a hurá celá pod vodu. Záchranná akce v čele s kapitánem házejícím po laně klukům další volné kyblíky na vylévání vody se musela znovu zopakovat. Na ploše záchranného aktu se mezitím kupily odhozené naříznuté pet lahve, nesebrané kýble, dvoje pantofle… Až po hodině snažení se konečně loďka stala opět součástí nadmořského života a celou lodí krom motoru zaburácel i zasloužený aplaus.

Touhle neplánovanou chybkou kapitán jednoznačně odsoudil původní plány výletu a začal kamsi volat. Mysleli jsme, že tím končí výlet předčasným návratem na pattayské molo, ale ne. Loď nabrala vesměs severní směr a k trávícímu odpočinku jsme se odebrali na naše vrzající lehátka do patra lodi. Teprve tímhle ovšem pro mě začal výlet nabývat krásy. Následující více jak hodinka nebyla o ničem jiném jak o poklidném a nadmíru exotickém monotónním plavení se směrem do neznáma, kde se až po půli cesty slabě na obzoru ve špatné dohlednosti rozkryl cíl. Tím nebylo nic jiného, než náš osudový ostrov Ko Lan. Poklidnou jízdu doprovázel jen občasný výbuch smíchu vlastní vodkou nadopovaných Rusů, bdělé houpání lodi s občasným chrstnutím mořské vody při nárazu do vyšší vlny a nepopsatelně příjemný pohled do nekonečného moře odrážejícího třpytící se zlatavou barvu slunečního svitu. Občas se na obzoru objevila rychle se třepetající hejna skákajících rybek, občas přeletěl pták. Člověk dýchal svobodu, viděl tolik prostoru kolem sebe, připadal si malý a vůbec mu to nevadilo. Byl malý ve velkém světě ohraničeném nekončícím obzorem a vodou, co vypadala jako třesoucí se modravé plátno se zlatými šupinami.

Skaliska na jižní straně ostrova Ko Lan. Autor: Martin Popek
Skaliska na jižní straně ostrova Ko Lan.
Autor: Martin Popek
Kapitán přesně věděl, jak potěšit zákazníky. Výsledkem jeho telefonátu byl příjezd na jednu ze dvou nejkrásnějších pláží ostrova Ko Lan - pláž Samae. Martin i Marek nejdřív bláhově plánovali, že se v nostalgii podíváme na naší sobotní pozorovací lokalitu, která nebyla dál než asi půl kilometru. Už když ale pro nás dojela jiná dlouhá loďka s vrtulí na dlouhé hřídeli a převezla nás po laguně plné drnčících skútrů a člunů, viděl jsem v pláži Samae tolik zalíbení, že se mi nikam nechtělo. Slunce pomalu klesalo v řídké vysoké oblačnosti a nijak ostře nepražilo.

Ray Building na pláži Samae. Autor: Martin Popek
Ray Building na pláži Samae.
Autor: Martin Popek
Lodník na převozu z páže Samae. Autor: Martin Popek
Lodník na převozu z páže Samae.
Autor: Martin Popek
Lodník na převozu z páže Samae. Autor: Martin Popek
Lodník na převozu z páže Samae.
Autor: Martin Popek
Pláž Samae je ze severozápadního okraje zakončená proslulou budovou "Ray Building" se střechou pokrytou solárními panely. Oproti Tien, kde jsme koukali na zatmění, je o něco prostornější, ale o to víc nahuštěná několika řadami lehátek. Směrem do vnitrozemí se člověk dívá do hlubší krajiny ostrova, neboť z této strany je ostrov jen pozvolna kopcovitý. Člověk tu má proto pocit většího prostranství i volnosti; zásluhu na tom mají údržbáři především nedalekých hotelů. Pláž je ovšem soukromá - dostanete se na ni jedině, jste-li ubytováni v jednom z hotelů, nebo když dorazíte s nějakým tím zájezdem jako my. A zatímco Lotoska už ji má jak z praku, za asistence Serjoži i kapitána se sotva sápá na loďku, Martin s Markem kráčí do pod palmami skryté vkusné restaurace na oblíbenou Singu. Já se ovšem odebírám na tu hodinu, co tu máme možnost být, přímo k plazícím se vlnám. Vlastně poprvé za celou cestu - i včetně pobytu na pláži Tien - si nějak věnuju čas na procházku bosýma nohama na hraně pláže a moře. Je podvečer, takže pláž obývá už asi jen asi sedmina lidí k počtu lehátek. Je tu klid. Sbírám lastury a poněkud smutně odpočítávám čas té krátké hodiny. Přesto právě to časové omezení činí okamžik na pláži Samae tak výjimečným. Kolem se opět obrací krásné opálené Rusky, písek je pestrobarevný a tvarovaný každou další vyplazenou vlnou. Mnoho mušlí a lastur je poničeno, ale přesto některé stojí za připomínku kouzla tohoto okamžiku. Říkám si, že kdybych se do téhle oblasti n chtěl ěkdy vrátit, tak určitě s pobytem u tohoto vrcholně nostalgického koutu ostrova Ko Lan. Teprve teď jsem nadmíru docenil hodnotu dnešního kostrbatého výletu…

Zátiší při cestě do Pattaye. Autor: Martin Popek
Zátiší při cestě do Pattaye.
Autor: Martin Popek
Lotoska opouští palubu. Autor: Petr Horálek
Lotoska opouští palubu.
Autor: Petr Horálek
Hodinka utekla jak vlna z pobřeží a my už se definitivně plavili zpátky k Pattaye. Ovšem i objížďka Ko Lan přibarvená zátiším zapadajícího Slunce v zádi a následným extra-dynamickým soumrakem dokázala zbytek zážitku udržet na vysoké laťce. Hodinka cesty na pattayské jižní molo pak znamenala i čekání na završení epizodky jménem Lotoska. Ta zjevně po celém výletu konečně jemně vystřízlivěla, skončila při smůle "profesora" u jeho soka - Serjoži, vodkami v kraťasech si udržujícího rovnováhu. Serjoža naopak nabyl patřičného stavu, aby už udržel v tváři jen blažený výraz a v hrdle jakž-takž sucho k decentní konverzaci. Následoval dramatický přechod Lotosky po lávce z lodi na pevninu. Až v minibuse, jehož odjezd Lotoska ještě potřebou vykouření cigarety nutně zdržela, jsme měli možnost tuto svéráznou dámu poznat osobněji. Se svým postojem generála, absolutní kontrolou nad Serjožou a smyslem pro vytříbený postřehový humor se stala po boku podnapilého "dneska přítele" absolutní top k neutuchajícímu smíchu zbytku posádky v busu. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že její skutečné jméno bylo Anna, zatímco u Serjoži se naopak vyrojila záhada. Když jsem se už ne moc vnímavého Serjoži zeptal, či se tak jmenuje, pohotová Lotoska si vydobila pozornost hláškou: "Cevodnja Serjoža… Zavtra? Zavtra Boris… i patom ja uvižu…" Hádám, že netřeba nijak výrazně překládat. Svérázem maskota této dnešní cesty, naší Lotosky, se vámi loučím. Zítra se posadíme na slona… a (pro některé konečně) nahlédneme do proslulého divokého nočního světa Pattaye.


Západ Slunce ze zádi lodě při cestě do Pattaye. Autor: Martin Popek
Západ Slunce ze zádi lodě při cestě do Pattaye.
Autor: Martin Popek
Krásný soumrak. Autor: Petr Horálek
Krásný soumrak.
Autor: Petr Horálek
Krásný soumrak. Autor: Petr Horálek
Krásný soumrak.
Autor: Petr Horálek

Všechny díly seriálu:




Seriál

  1. Hříšná i exotická Pattaya (1): Musíte si zvyknout
  2. Hříšná i exotická Pattaya (2): Obří Buddha a proklaté taxíky
  3. Hříšná i exotická Pattaya (3): Pod rybami a za hotely
  4. Hříšná i exotická Pattaya (4): Jak se krotí krokodýli
  5. Hříšná i exotická Pattaya (5): Rudý Měsíc nad Ko Lan
  6. Hříšná i exotická Pattaya (6): Zkuste to po větru
  7. Hříšná i exotická Pattaya (7): Z vysoké perspektivy
  8. Hříšná i exotická Pattaya (8): Opice a Lotoska
  9. Hříšná i exotická Pattaya (9): Slon v hodinách a pattayský noční svět
  10. Hříšná i exotická Pattaya (10): Dohánění restů
  11. Hříšná i exotická Pattaya (11): Nálezy, ztráty... a zase nashledanou


O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008, jejím vedoucím redaktorem se stal na jaře roku 2009. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.



49. vesmírný týden 2016

49. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 5. 12. do 11. 12. 2016. Měsíc bude v první čvrti, uvidíme Lunar X? Večer je krásně vidět Venuše na jihozápadě. Mars je výše a skoro nad jihem. Ráno je pěkně viditelný Jupiter. Slunce se po krátkém zvýšení aktivity opět uklidnilo. Poté, co došlo k selhání horního stupně rakety Sojuz, zřítila se nad Ruskem nákladní loď Progress, původně určená k zásobování ISS. Pokud se v tomto týdnu povede start japonské zásobovací lodi HTV, bude to pro osazenstvo stanice úplně v pohodě. Kromě tohoto startu se očekávají ještě další čtyři.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Planety

Hvězdy bloudivé, oběžnice, planety. Několik pojmenování téhož. Ostatně i řecké πλανήτης, neboli planétés, znamená vlastně „tulák“. Pro mnoho z nás obíhá kolem Slunce planet devět. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Ovšem od roku 2006, od valného shromáždění

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Za súmraku

Vrch Ostrá 1247mnm. Počas astronomického súmraku ešte posledné slnečné svetlo osvetľovalo horizont. Na fotke je vidieť Mesiac, Mars, Venušu a Mliečnu cestu.

Další informace »