Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Konec světa 2012 (1. díl): Roztrhá nás mimořádná konjunkce?

Konec světa 2012 (1. díl): Roztrhá nás mimořádná konjunkce?

Apokalypsa v malířově představě.
Apokalypsa v malířově představě.
21. prosince 2012 se zlověstnou temnotou končí mayský kalendář. Je to okamžik, kdy nastává závěr přes 5000 let dlouhého cyklu tohoto kalendáře a dále již nic nepokračuje. Mnozí lidé se proto s velkou fantazií domnívají (někteří ve svých oborech právem), že zimní slunovrat roku 2012 má být dnem apokalypsy. Vystrašení lidé se tak potýkají se zprávami ze všech stran. Jedni tvrdí, že Zemi roztrhá mimořádná gravitace při vzájemné konjunkci planet, Slunce a středu Galaxie. Jiní očekávají srážku se záhadnou planetou Nibiru. Třetí se pak obávají smrtelně nebezpečné sluneční aktivity. Jak je to ale doopravdy?

Mayové podle všeho předpověděli apokalypsu.
Mayové podle všeho předpověděli apokalypsu.
Rok 2012 je skutečně rokem, kdy v mayském kalendáři něco končí. Staří Mayové založili svůj kalendář při vzniku své civilizace, tedy před více než 5000 lety. Tento kalendář umožňoval mayským kněžím předpovídat nejbližší sluneční a měsíční zatmění, a to s neskutečně malou chybou nepřekračující 33 sekund. Důmyslnost tohoto kalendáře je obdivuhodná. Je založena na znalosti matematických početních soustav, základních denních a ročních cyklů a právě zmíněných zatměních.

Mayský kalendář vychází mimo jiné také znalosti tzv. Platónského roku, který podle výpočtů Mayů trvá přibližně 26000 let. Za tu dobu zemská osa vykoná jeden celý tzv. precesní pohyb. Mayové tento cyklus rozdělili na 5 období, která nazvali "věky Slunce" (nebo též "Velkými roky"). Každý věk Slunce měl být pro civilizaci něčím typický. Věky Slunce jsou pak ještě rozděleny na 13 menších období, tzv. baktunů. Třináctý (a poslední) baktun pátého věku Slunce začal v roce 1618 a končí právě 21. prosince 2012, kdy se na slunovratové denní obloze Slunce postaví do přímky se středem naší Galaxie. Podle Mayů v tomto baktunu bude lidstvo pomalu směřovat k materiálnímu myšlení a vzdalovat se od toho duchovního, a to až do slunovratu roku 2012. Toho dne má být celý cyklus uzavřen a zakončen "očištěním" civilizace.

Že má nastat konec světa, si lidé defacto okamžitě vydedukovali ve chvíli, kdy zjistili, že má přijít konec této periody. Hlouběji se pak tím nezabývali, což je základní problém mylného a zbytečně katastrofického pohledu na rok 2012. Navíc je třeba si uvědomit, že byť byli Mayové geniální matematici a pozorovatelé, jejich chápání vesmíru bylo od našeho současného velmi odlišné (velkou měrou kvůli absenci teleskopických a širokospekrálních astronomických pozorování) a spělo k duchovnímu či astrologickému charakteru. Přesto ale letopočet 2012 nedá mnoha lidem spát.

Roztrhá nás konjunkce?

Apokalyptické rozmetání Země očima umělce
Apokalyptické rozmetání Země očima umělce
První "na ránu" přichází vzájemná konjunkce všech planet Sluneční soustavy, jejíž postavení by mělo podle mýtu spolu se Sluncem a centrem Galaxie vytvořit nadměrné slapové síly a Zemi snad i roztrhat. Slapové síly takových rozměrů jsou však v této souvislosti jen laciné sci-fi. Největší vliv na Zemi má Měsíc a Slunce (nejvíce jsou-li se Zemí postaveny v přímce - tedy 2x měsíčně, za novu a za úplňku). Slapové síly jsou však znatelné pouze pro obyvatele přímořských oblastí, a to prostřednictvím přílivu a odlivu, při nichž součet slapových sil Slunce a Měsíce v novu mění úroveň hladiny oceánu o přibližně 30-40 cm (největší hodnota byla naměřena v kanadském zálivu Fundy, kde hladina stoupá až o 20 metrů - to je způsobeno hydrodynamickými procesy ovlivněnými reliéfem mořského dna pobřežního šelfu). Vliv samotného Slunce je oproti Měsíci v tomto ohledu přibližně o polovinu menší.

Ostatní tělesa Sluneční soustavy jsou natolik malá či natolik daleko, že jejich vliv nepociťujeme, ani když jsou ve vzájemné konjunkci (z pohledu ze Země v přímce za sebou). Měli jste snad dojem, že by vás na podzim roku 2000 nějak trhala konjunkce Jupiteru a Saturnu? Nejspíše jste o této jedinečné konjunkci největších planet Sluneční soustavy ani nevěděli. I když jsou hmotnosti největších těles ve Sluneční soustavě obrovské, snadno lze spočítat podle Newtonova gravitačního zákona, že síly mezi nimi klesají dokonce s kvadrátem jejich vzdáleností, což je pro nás s ohledem například na Jupiter či Saturn směrodatnější (i kdyby všechny obří planety byly v přímce). Pro ujasnění - aby byla Země roztrhána na kusy, musela by se nacházet spíše blízko jednoho velkého tělesa (Slunce, Jupiteru), a to ve vzdálenosti menší než je tzv. Rocheova mez. Tato vzdálenost je dána vztahem

d = R(2Ρ/ρ)1/3,

kde R je poloměr většího z těles, P je průměrná hustota většího tělesa a ρ hustota menšího tělesa.

Pokud do vztahu dosadíme například hodnoty Slunce a Země, tak zjistíme, že Země by musela ležet 770 tisíc km od Slunce (tedy téměř 200x blíže, než je tomu ve skutečnosti), aby ji naše hvězda rozmetala na kusy. Po dosazení hodnot pro Jupiter pak získáváme, že obří planeta by naší Zemi roztrhala až ve vzdálenosti menší než přibližně 73 tisíc km. Pro doplnění - tato vzdálenost je dokonce více jak 8 tisíckrát menší, než na jakou se Země při svém oběhu kolem Slunce může maximálně k Jupiteru přiblížit.

Konjunkce Slunce s centrem Galaxie 21. prosince 2012
Konjunkce Slunce s centrem Galaxie 21. prosince 2012
Celou škálu ne/možných vlivů takové konjunkce navíc není třeba ani dále rozebírat, neboť 21. prosince 2012 budou planety Sluneční soustavy prakticky "rozesety" po celé obloze a nenastane jediná konjunkce, která by vůbec stála za zmínku. Naopak - velmi pěkný pohled nabídne jen jasná planeta Jupiter, kterou najdeme ve fotogenické oblasti mezi otevřenými hvězdokupami Plejády a Hyády v souhvězdí Býka. Měsíc pak nalezneme v souhvězdí Ryb ve fázi dva dny po první čtvrti.

Pak je tu ještě zmínka o tom, že se má Země, Slunce a hmotný střed Galaxie postavit do přímky právě na slunovrat roku 2012. Ano, to má. Ovšem stejně tak tomu bylo třeba před deseti, dvaceti nebo i před dvěma tisíci lety (kdy k tomu ovšem nedocházelo na zimní slunovrat jako nyní). Slunce se díky pohybu Země promítá během roku do 13 zvířetníkových souhvězdí (12 známe dobře z pochybného horoskopu, tím 13. je Hadonoš). Mayové velmi dobře spočetli, že právě na konci jejich periody bude Slunce při zimním slunovratu procházet Střelcem, kde leží i střed naší Galaxie. Samotný střed (i s velmi hmotnou černou dírou) je ovšem od Slunce tak daleko, že pro nás je ten okamžik skutečně jen symbolický, nikoliv citelný.

Obyčejný rok 2012?

Přechod Venuše v roce 2004. Autor: Stefan Saip
Přechod Venuše v roce 2004.
Autor: Stefan Saip
Pokud však přeci jen chcete na roku 2012 najít něco jedinečného, máme pro vás tip. Ve středu 6. června totiž dojde k mimořádnému úkazu, který s velkou jistotou neuvidí znovu nikdo současně žijící. Půjde o přechod Venuše před slunečním kotoučem. Úkaz spatří v celém průběhu především z východní části asijského a australského kontinentu. V České republice budeme svědky až jeho závěrečné fáze krátce po východu Slunce. Další přechod Venuše spatří pozemšťané až 11. prosince 2117.

Po dlouhé přestávce (od ledna a července 2010) se dočkáme prstencového i úplného zatmění Slunce. Prstencové proběhne v Číně, Japonsku, v severním Tichomoří a na západě USA 20. května. Úplným zatměním se budou moci kochat 13. listopadu nadšenci nacházející se výhradně na severních poloostrovech Austrálie (či na lodích v Tichomoří).

Autory tohoto článku jsou Petr Horálek a Petr Scheirich.




O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008, jejím vedoucím redaktorem se stal na jaře roku 2009. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.



39. vesmírný týden 2016

39. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 26. 9. do 2. 10. 2016. Měsíc bude v novu. Venuše, Mars a Saturn najdeme večer stále jen nízko nad obzorem. Neptun a Uran můžeme pozorovat celou noc. Na ranní obloze můžeme před svítáním pozorovat kužel zvířetníkového světla do něhož před východem Slunce stoupá planeta Merkur a bude zde také srpek Měsíce.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Pradědovy Perseidy 2016

Píše se rok 258, 10. srpen. Na rošt nad horké uhlí je položen správce chrámové pokladny před několika dny popraveného papeže Sixta II a je opékán zaživa. Po chvíli volá: „Z jedné strany jsem již opečený, pokud mě chcete mít dobře udělaného, je čas mě otočit na druhou stranu.“ Toto utrpení podstoupil

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Mesic

Mesic

Další informace »