Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Prach z Halleovy komety bude nejvíce padat před víkendem

Prach z Halleovy komety bude nejvíce padat před víkendem

Radiant meteorického roje Eta-Aquaridy
Radiant meteorického roje Eta-Aquaridy
V pátek 6. května nastane maximum nepříliš známého meteorického roje Eta-Aquarid. Vrchol aktivity není nijak ostrý a aktivita potvá ještě několik dní poté, nicméně nejlepší bude rychlé meteory z tohoto roje pozorovat právě v pátek ráno v časných hodinách před rozbřeskem. Tehdy pozornému pozorovateli za dobrých podmínek neunikne přibližně 8 meteorů v hodině. Samotná frekvence meteorů sice není nijak valná, ale roj rozhodně stojí za letmý pohled na oblohu, neboť "padající hvězdy" z něj jsou ve skutečnosti prachem ze slavné Halleovy komety.

Název roje je poněkud zvláštní. Běžně jsme zvyklí mluvit o rojích, jejichž jména jsou odvozena z polohy radiantů (míst, odkud meteory daného roje zdánlivě na obloze vylétají). Pokud leží radiant v souhvězdí Lva, jde o Leonidy, z Persea vylétají letní Perseidy a tak dále. Nicméně je pochopitelné, že leží-li v nějakém souhvězdí hned několik radiantů různých rojů, je potřeba je odlišit. Souhvězdí Vodnáře (Aquarius) je právě jedním z nich a v průběhu roku se v něm sejde hned 6 radiantů. Proto bylo rozhodnuto, že jejich názvy budou odvozeny od ještě přesnější polohy, nežli v jakém souhvězdí leží, a to pomocí nejbližších hvězd k danému radiantu. Radiant Eta-Aquarid tedy leží velmi blízko hvězdy η-Aqr (hvězda 4. hvězdné velikosti). Záhodno dodat, že označení hvězd řeckými písmeny zavedl německý astronom Johann Bayer na sklonku 16. a 17. století.

Prach z nejslavnější komety

Halleyova kometa v roce 1986
Halleyova kometa v roce 1986
Jak už bylo naznačeno, pozornost si tento roj získává u širší veřejnosti především svým původem. Prach, který pozorujeme jako rychle padající meteory (díky poloze radiantu často létají na naší obloze "vzhůru"), vychází z částicové stopy, kterou za sebou zanechala snad nejslavnější kometa v historii 1P Halley. Ta byla u Slunce naposledy v únoru roku 1986 a znovu se k němu vrátí až v červenci 2061.

Snímek jádra Halleyovy komety pořízený sondou Giotto
Snímek jádra Halleyovy komety pořízený sondou Giotto
První záznamy o Halleyově kometě pochází už z třetího století před Kristem. Od té doby se z jejího mnohačetného pozorování zjistilo několik věcí. Její oběžná doba kolísá v rozmezí 74,4 - 79,2 let. Nejblíže ke Slunci byla roku 11 před Kristem a roku 66 po Kristu. Při příležitosti posledního návratu (v roce 1986) k ní bylo vysláno hned 5 sond. Naprosto monumentálním prvenstvím se pak mohla chlubit sonda Giotto (pojmenovaná na počest již zmíněného renesančního umělce), která minula jádro komety ve vzdálenosti pouhých 600 km. Během jejího průletu sonda pořídila dnes již světoznámé snímky "bramborovitého" jádra o rozměrech přibližně 6x6x18 km. Také bylo zjištěno, že samotné jádro odráží pouhé 3 % dopadajícího slunečního světla, což z ní dělá jedno z nejtemnějších těles Sluneční soustavy. To, že jsme kometu schopni pohodlně pozorovat, způsobuje až její prachoplynná obálka zvaná koma, která však jádro obalí až v určité blízkosti ke Slunci.

Češi si pořádnou podívanou úplně dopřát nemohou

Eta-Aquaridy mají pro Čechy tu nevýhodu, že jejich radiant vystupuje jen nízko nad obzor (asi 12°). Proto, ač se někde dočtete o frekvenci roje pohybující se kolem 40 meteorů v hodině, spatříme z našeho území jen malé procento všech padajících meteorů. Pomocí jednoduchého vztahu se dá spočítat, že při této výšce nad obzorem spatříme přibližně 8 meteorů za hodinu. Výška radiantu se však v průběhu noci mění a souhvězdí Vodnáře v květnu nejlépe zastihneme nad jihovýchodním obzorem v ranních hodinách před rozbřeskem. Díky vhodné fázi Měsíce, který zapadá ještě 5. května večer ve fázi úzkého srpku, jsou podmínky ke sledování prachu Halleovy komety letos ideální.

Nashledanou v říjnu

Prachová stopa z komety křižuje zemskou dráhu hned dvakrát. Výsledkem je šance rychlé meteory spatřit ještě jednou, a to každoročně kolem 22. října. Tehdy vrcholí pro středoevropany poněkud vhodněji položený meteorický roj Orionidy. Díky nestabilní struktuře proudu částic především gravitačním vlivem Jupiteru jsme mohli být v minulých letech svědky zvýšené aktivity obou rojů. Letos však Orionidy nejspíše nijak příjemně nepřekvapí, navíc budou rušeny Měsícem po poslední čtvrti poměrně vysoko nad obzorem. Sesterské Eta-Aquaridy jsou na tom tento rok lépe.

A jak vlastně meteory pozorovat?

Meteorické roje jsou i pro laika vděčnou příležitostí pro relaxaci. Není k tomu potřeba žádný dalekohled ani jiné speciální zařízení. Stačí si najít vhodné místo, pokud možno daleko od velkých měst a rušivého městského osvětlení. Ideální je nějaký vysoký kopec, odkud máte rozhled do všech stran. Pak si stačí lehnout do spacáku (i v květnových nocích však noční teploty klesají k bodu mrazu, proto oblečení nepodceňujte; vhodný je i teplý čaj v termosce) a koukat se do nebe. Souhvězdí Vodnáře vychází kolem 2. hodiny ranní na východě. Samotný radiant však ještě o půl hodiny později. Proto nejvýhodnější časové "okénko" se nabízí přibližně od 2:30 do 4 hodin. Po čtvrté hodině začne značně rušit rozbřesk. Koukat se můžete kamkoliv, nejlépe na oblast mezi východním obzorem a nadhlavníkem. Na obloze v té době najdete například planetu Saturn nízko nad jihozápadním obzorem v souhvězdí Panny. Vysoko nad hlavou se už bude klenout Mléčná dráha.

Video: Meteors from Halley's Comet (anglicky)
Zdroj: Science@NASA


Animace: Eta-Aquaridy
Autor: Roen Kelly, astronomy.com




O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008, jejím vedoucím redaktorem se stal na jaře roku 2009. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.



8. vesmírný týden 2017

8. vesmírný týden 2017

Přehled událostí na obloze od 20. 2. do 26. 2. 2017. Měsíc je mezi úplňkem a poslední čtvrtí. Planeta Venuše a nedaleký slabší Mars zůstávají na večerní jihozápadní obloze. V druhé polovině noci a ráno můžeme pozorovat Jupiter, za svítání také Saturn. Z komet je stále nejlepší večerní 2P/Encke, kometa 45P je příliš difúzní a tedy vizuálně ne tak pěkná. Z nabídky 100 pozorování máme tento týden výzvu zkusit dvě planetky, jeden zákryt hvězdy planetkou a konjunkci Marsu s Uranem. Na jižní polokouli navíc proběhne prstencové zatmění Slunce.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Od protisvitu k falešnému úsvitu

Je počátek února 2017. Soutěž „Česká astrofotografie měsíce“ vstoupila do svého 13. roku a my tu máme další nepřehlédnutelnou fotografii nebeských mysterií. Jejím autorem je východočeský astrofotograf Petr Horálek. I když, v případě Petra Horálka není žádná lokalizace přesná. Jeho putování

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Venuše z rozhledny Mařenky

Venuše na noční zimní obloze z rozhledny Mařenky

Další informace »