Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Vnitřní teplo způsobuje bouře na Jupiteru

Vnitřní teplo způsobuje bouře na Jupiteru

hubble-jupiter.jpg
Astronomové v Jupiterově atmosféře pozorovali dvě obrovské bouřkové erupce. Mohutné oblačné víry, které se při bouři vytvořily, se pohybovaly rychleji než kterékoliv další úkazy v atmosféře Jupiteru. A v mracích za sebou zanechávaly červené brázdy.

Rozbory nečekaných projevů bouřlivého počasí na Jupiteru v březnu 2007 provádí mezinárodní tým planetologů a meteorologů, který vede Agustín Sánchez-Lavega (Universidad del País Vasco, Španělsko). Zkoumají, zda Jupiterovy bouře jsou projevem vnitřního tepla planety nebo slunečního záření, popř. obojího. Výsledky, které by měly objasnit zdroj Jupiterova bouřlivého počasí, publikovali 24. ledna v Nature.

Podobné úkazy jako v březnu 2007 se vyskytovaly na Jupiteru i v roce 1975 a 1990, ale nikdy dříve nebyly pozorovány s tak vysokým rozlišením, které umožňují současné nejmodernější přístroje. Astronomové pozorovali od samého počátku vznik a vývoj bouřková „erupce“ kosmickými dalekohledy Hubble Space Telescope, Infrared Telescope (NASA) a pozemními velkými dalekohledy na Havaji a Kanárských ostrovech. Navíc tato pozorování podporovala i síť menších teleskopů na celém světě.

Příčina červeného zbarvení u těchto bouří není zcela vyjasněna přesto, že „v Jupiterově atmosféře již známe Velkou rudou skvrnu a další menší víry,“ řekl Agustín Sánchez-Lavega. Velká rudá skvrna, 2krát větší než Země (25.000 km nebo také 1/6 průměru samotného Jupiteru), známá téměř 400 let, je považována za nejmohutnější bouři nejen na Jupiteru ale možná i v celé Sluneční soustavě. Dlouhá životnost této anticyklóny je zřejmě zapříčiněna tím, že Jupiter jako plynná planeta nemá pevný povrch. Proto zde nemůže nastat stejná situace jako na Zemi, kdy hurikán při příchodu nad pevninu ztrácí energii (disipace).

Bouřková jádra, která se v březnu 2007 nacházela ve střední šířce severní polokoule, byla od sebe vzdálena 63.000 km a pohybovala se napříč Jupiterovou oblačností rychlosti asi 600 km/h. Průměr oblačných vírů se za jediný den zvětšil ze 400 až na 2000 km.

Vědci používali vlastní pozorovaní i počítačové modely a nalezli jasná jádra obřích bouří, která se vytvořila hluboko v Jupiterových mracích a teprve potom „vystřelila“ gejzír ledových krystalů amoniaku a vody do značných výšek (asi 30 km) a to až nad námi viditelnou oblačnost.

„Viděli jsme rychlý nárůst bouře od samého počátku – z velikosti asi 400 km na více než 2000 km za méně než jeden den,“ řekl Sánchez-Lavega. Začátek bouře zachytili astronomové náhodou. Hubble totiž monitoroval planetu, aby podpořil misi New Horizonts, která při nízkém přeletu pozorovala Jupiter. New Horizonts je na cestě k Plutu, kam by měl doletět v červenci 2015.

„Infračervené snímky výrazně odlišují oblačný vír bouří od níže ležících mraků a ukázaly, že vrcholky výtrysků jsou nejvyššími body na planetě,“ řekl Glenn Orton (JPL, Pasadena, Kalifornie).

Vědci také zjistili, že sice prvotní podnět k bouři dal mohutný oblačný vír následovaný výtryskem (jetem), ale ten postupně slábnul, zatímco planetární tryskové proudění (jet stream) zůstávalo téměř neměnné. Tato pozorování spolu s počítačovými modely naznačují, že tryskové proudění se prodloužilo na více než 100 km a nachází se pod horní oblačností, která pohltí většinu slunečního záření.

Nedostatek slunečního záření podporuje teorii, že Jupiterovy výtrysky (jety) jsou poháněny vnitřním teplem. Tato hypotéza byla poprvé navržena již v roce 1995, když sonda Galileo uskutečnila výzkum Jupiterovy atmosféry (profil teploty a tlaku) pomocí radiových signálů sondy.

Atmosféra plynného obřího Jupiteru je trvale dynamická a turbulentní. Rychlá rotace (necelých 10 hodin), vítr a tryskové proudění (jet stream) způsobují „řazení“ oblačnosti do horizontálních pásů. Jednotlivé skvrny jsou víry (cyklony nebo anticyklony). Změny ve skupinách mraků jsou někdy tak prudké, že dojde k poruše proudění a k výtryskům – nejdříve lokálním, které se potupně přenášejí na stále větší plochu planety.

Povaha těchto poruch a zdroj energie pro tyto výtrysky (jety) zůstává i nadále kontroverzním tématem mezi planetology a meteorology – zda by Jupiterovy bouře mohly být poháněny Sluncem jako na Zemi nebo mohutným vnitřním zdrojem tepla nebo kombinací obojího.

Není to jako na Zemi, kde sluneční záření přímo ovlivňuje počasí. K vnějším planetám dojde velmi málo slunečního záření, proto i vliv Slunce na planetární počasí bude pravděpodobně malý. Zatímco u vnitřních planet hraje Slunce značnou roli. Např. vzdálený Neptun uvolňuje dvakrát víc tepla, než ho přijímá od Slunce, přičemž se honosí větry, které dosahují rychlostí až 2400 km/h. Toto uvolňované teplo je součástí chladnutí planety – procesu, který započal při zrození žhavé planety.

Astronomové překvapivě našli společné rysy mezi březnovou bouří a oběma předchozími bouřemi v roce 1975 a 1990. Dosud nebyl ani jeden zcela uspokojivě vysvětlen. Všechny tři nastaly v přibližně stejném intervalu (15 a 17 let), vždy se objevil vrcholek po mohutném výtrysku („chocholka“), který se pohyboval stejnou rychlostí, a navíc tyto mohutné oblačné víry byly vždy dva. Pochopení těchto mohutných bouří by mohlo být klíčem k odhalení tajemství, které je ukryto hluboko v atmosféře Jupiteru.

Podle vědců by objevy na Jupiteru mohly mít vliv na pochopení počasí na Zemi, kde se také vyskytují mohutné bouře i tryskové proudění ovlivňující zákonitosti proudění větrů. Jupiter v určitém směru představuje přírodní laboratoř, která umožňuje atmosférickým vědcům studovat „přírodu“ a ničivé atmosférické úkazy.

Zdroj: www.jpl.nasa.gov




O autorovi



18. vesmírný týden 2024

18. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 29. 4. do 5. 5. 2024. Měsíc bude v poslední čtvrti a je vidět hlavně ráno a dopoledne. Slunce je poměrně hodně aktivní. Večer je velmi nízko Jupiter a ráno extrémně nízko Saturn. Pozorovat můžeme několik slabších komet. Český tým studentů uspěl se svým projektem v Houstonu. Čína chystá start rakety CZ-5 s návratovou misí Chang’e 6 pro vzorky z odvrácené strany Měsíce. Sonda Voyager 1 po pěti měsících opět komunikuje normálně a brzy by měla posílat i vědecká data. Před 70 lety objevil Kuiper měsíc Neptunu Nereida a před 30 lety se k Venuši vydala sonda Magellan.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

ic2087

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2024 obdržel snímek „IC 2087“, jehož autorem je Zdeněk Vojč     Souhvězdí Býka je plné zajímavých astronomických objektů. Tedy fakticky ne toto souhvězdí, ale oblast vesmíru, kterou nám na naší obloze souhvězdí Býka vymezuje. Najdeme

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Messier 106

Messier 106 (tiež známa ako NGC 4258) je prechodná špirálová galaxia v súhvezdí Poľovné psy. Objavil ju Pierre Méchain v roku 1781. M106 je od Zeme vzdialená asi 22 až 25 miliónov svetelných rokov. M106 obsahuje aktívne jadro klasifikované ako Seyfert typu 2 a prítomnosť centrálnej supermasívnej čiernej diery bola preukázaná z rádiových vlnových pozorovaní rotácie disku molekulárneho plynu obiehajúceho vo vnútornej oblasti s priemerom svetelného roku okolo čiernej diery. NGC 4217 je možná spoločná galaxia Messier 106. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, GSO 2" komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, FocusDream focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Siril, Adobe photoshop 169x180 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 94x360 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, master bias, 180 flats, master darks, master darkflats 20.4. až 30.4.2024

Další informace »