Vzpomínka na Luboše Kohoutka

Jednou po skončení výuky si mě zavolal na stupínek pan učitel Kohoutek a zeptal se mne, zda je pravda, že chci studovat astronomii. Řekl jsem mu, že to je pravda, to rozhodnutí jsem učinil ve svých 9 letech v Opavě, kde jsem tehdy chodil do obecné školy a potkal jsem se se stejně postiženým studentem. Pan učitel mi řekl, že do stejné střední školy, ale o rok výš chodí jeho syn, které chce být také astronom. A navrhl mi, abych se s ním seznámil.

Samozřejmě jsem souhlasil, a navíc mi došlo, že v časopise Říše hvězd každý měsíc publikuje relativní číslo slunečních skvrn nějaký L. Kohoutek. Předtím jsem se domníval, že to publikuje  dospělý člověk. Tím víc mi imponovalo, že budeme na přípravu ke studiu dva. Podobně jako jsem těžil z debat s kamarádem v Opavě, potkalo mě štěstí i v Brně. Luboš mi ukázal, jak se ta měření dělají. V okně jejich bytu měl černou roletu a v ní vyříznutou kruhovou díru, kterou prostrčil tubus dalekohledu, aby měl dobrý kontrast.

Pozorování meteorů

Tím, že jsme byli dva, nás napadlo, že kromě těch skvrn na Slunci bychom mohli přispívat do noční astronomie pozorováním meteorických rojů. Na to stačily dobré oči a aspoň dva pozorovatelé a jeden zapisovatel. Kohoutkovi bydleli docela blízko nás, takže když byla příznivá konstelace daného meteorického roje bez Měsíce, došel jsem ke Kohoutkům a prolezli jsme na rovnou střechu jejich paneláku. Podařilo se nám přesvědčit jednu dívčinu, aby nám zapisovala hlášení o letech meteorů, protože my pozorovatelé jsme museli pozorovat nočním viděním, které je velmi citlivé a nedá se přepínat. Přechod z denního světla na noční trvá 20 minut.

Mezitím v Brně na Kraví hoře začala výstavba dvou kopulí a přednáškového sálu. Získávali jsme další pozorovatele a zapisovatele, s jedním našim pozorovatelem s ním chodila maminka. Kraví hora měla lepší tmu, a tak jsme se přestěhovali se svými slunečními lehátky do boudy na nářadí na Kraví hoře. Brzy jsme měli pět pozorovatelů a někdy i dva zapisovatele nebo zapisovatelky, kteří byli pod pokrývkou. Pak přišlo další kolo, hledali jsme v Beskydech pozorovací stanoviště a pozorovali jsme na vrcholu Radhoště při teplotě -20 °C a za dvě jasné noci jsme napozorovali skoro dva tisíce meteorů. Tento výsledek se zúročil v publikaci už fungující brněnské hvězdárny.

V r. 1955 jsme pozorovali nejbohatší meteorický roj Geminidy a výsledky jsme publikovali v mezinárodním vědeckém časopise. A tak to už zůstalo. Každý rok jsme organizovali velké meteorické expedice a optimální se ukázala stanice na úbočí hory Bezovec poblíž Piešťan. V nejúspěšnějších letech to byly čtrnáctidenní akce a kolem 50–60 účastníků, většinou ve věku od 14 do 20 let.

Za odměnu do SSSR

V r. 1957 jsme se přihlásili na radu doc. Luboše Perka do soutěže vědeckých prací vysokoškolských studentů a tuto soutěž jsme vyhráli. Odměnou nám byla účast na VI. Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě. Jeli jsme tzv. vlakem Družby a byli jsme v tom vlaku v naprosté menšině. Jeli tam hlavně činovníci ČSM a nejlepší mladiství úderníci a údernice. Nedovedli jsme s těmi pasažéry mluvit a oni nestáli o to mluvit s námi. Přesto to byl Lubošův i můj první výjezd za hranice Československa.

Cesta vlaku vedla přes Lvov (dříve Polsko), Kyjev a do Moskvy. Ve Lvově jsme hovořili s tamějšími obyvateli a když jsme odjížděli, tak nám jedna starší paní řekla, že nevěděla, jak je čeština blízká ruštině, protože nám rozumí každé druhé slovo. V Kyjevě jsme měli den pauzu. Věděli jsme, že v Kyjevě je planetárium, navštívili jsme představení a když byl konec a v sále rozsvítili, tak nás obklopili všichni diváci a chtěli se s námi bavit a velmi si nás považovali.

Další den jsme dojeli do Moskvy. Byli jsme ubytováni v hotelu Peking a večer v našem pokoji pobíhali švábi. Pobíhali každou noc. Měli jsme nápad zajet na Lomonosovu univerzitu a katedru astronomie. Tam tehdy mimo jiné působil velmi vážený astronom  prof. Pavel Petrovič Parenago (1906–1960). Požádali jsme ho o svolení přeložit do češtiny jeho učebnici Hvězdná astronomie. Přeložili jsme to v pěti lidech docela svižně (Grygar, Kohoutek, Mayer, Ruprecht, Sekanina) Českou předmluvu napsal šéf katedry astronomie UK prof. Josef Mikuláš Mohr. Prof. Parenago byl evidentně stará škola, velmi přátelský a vzdělaný člověk.

Narostl nám hřebínek, protože v Moskvě nebyly na poště telefonní seznamy, to bylo tajné. Nicméně jsme se dozvěděli, že pro studenty astronomie se pojede autobusem za Moskvu, tak jsme do toho autobusu vlezli a nikdo nás nevyhodil. V cíli nás čekalo překvapení, sady identických binokulárních dalekohledů připomínající naše binary. Dozvěděli jsme se, že SSSR připravuje vypuštění první umělé družice Země a tyto dalekohledy budou na kontrolu rozmístěny na stanicích od Lvova do Vostoku. Mě nejvíc oslovilo, že mezi přítomnými sovětskými astronomy se pohyboval geniální astronom Josif Samuilovič Šklovskij (1916–1985), tak jsem ho požádal o autogram. Jelikož byl židovské národnosti, musel podbíjet kolejnice pro vlaky do Vladivostoku, ale pak se mu podařilo dostat na Lomonosovu univerzitu.

Využívali jsme s Lubošem naprosté volnosti, obíhali sochy slavných osobností, strávili jsme den v Treťjakovské galérii, nikde jsme nic neplatili.

V posledních dnech festivalu nás vlak Družby dovezl do Leningradu (Petrohradu). Tam jsme byli opět celý den v Ermitáži, ale ještě jsme stihli navštívit observatoř Akademie věd v Pulkovu. Během obležení Petrohradu byla observatoř srovnána se zemí, ale po válce byla znovu obnovena. Až po konci komunismu jsem se dozvěděl, že během stalinských čistek byl popraven ředitel observatoře Boris Petrovič Gerasimovič, (1889–1937) a téměř všichni pulkovští astronomové se dostali do gulagů, kde prožili dlouhá léta.

Zpáteční cesta byl docela únavná, v nocích jsem spával v síti pro zavazadla. Luboš vzápětí končil studia a složil státnice. Měl červený diplom, takže mohl ihned vstoupit do aspirantury. Doc. Perek si ho vybral jako svého prvního aspiranta a spolu pracovali na epochálním katalogu planetárních mlhovin, nejvíce citovaným dílem české astronomie XX. století. Patrně doc. Perek vyjednal pro Luboše stipendijní pobyt na německé hvězdárně v Bergedorfu, kde hlavním přístrojem byla širokoúhlá Schmidtova komora vyloženě vhodná pro snímky planetárních mlhovin.

Život v emigraci

Lubošovo stipendium se krylo s Pražským jarem a bylo dvouleté. Luboš se však nevrátil a stal se uprchlíkem. To znamenalo zákaz návratu, propadnutí majetku aj. Mezi českými astronomy to bylo ovšem poměrně standardní rozhodnutí. 17 % českých astronomů se v těch letech chovalo stejně. Jenže v případě Luboše se stalo něco neuvěřitelného. I když to nebyla jeho hlavní pozorovací činnost, tak Luboš na každém snímku hledal nové planetky a podle pravidel Mezinárodní astronomické unie tím získával možnosti navrhovat jejich jména. Tak se na oblohu dostávala česká jména většinou významných osobností českých dějin.

Luboš také pátral po kometách, které se přibližovaly ke Slunci, a tam pravidlo Unie pojmenovává až první tři nezávislé objevitele. Jenže 9. 2. 1973 byl Luboš jediný objevitel. Výpočet dráhy komety do přísluní ukázal, že kometa projde přísluním kolem Vánoc a bude tedy právě na Vánoce snadno viditelná pouhým okem. U nás byla sice cenzura a utečenci vymazáni, ale kometu nevymažete. Jediné Rudé právo zaspalo dobu a tvrdilo, že japonský astronom Kohoutek objevil jasnou kometu.

V té době jsme neměli vyslanectví v Německé spolkové republice, ale suplování ve vojenské misi v Berlíně jako součást vítězů II. světové války. Luboš dostal od mise dopis, že pokud si zažádá o legalizaci svého pobytu, bude mu vyhověno. Luboš si zažádal a měl tu výsadu, že mohl navštěvovat rodiče i rodinu svého staršího bratra, ale nesměl vystupovat veřejně. To Lubošovi nevadilo; on je docela plachý. Pro nás astronomy to byla úžasná spojka se svobodným světem a podivovali jsme se, že kometa o průměru 2 km má takovou moc.

Mezitím se Luboš stal celebritou. NASA objednala velkou výletní loď, která v době přísluní komety brázdila Atlantik, a slavný astronom Kohoutek v noci lidem na palubě kometu ukazoval a komentoval svůj objev. Jak Luboše znám, tak se musel hodně trápit.

Luboš Kohoutek vynikal pečlivostí, psal téměř kaligrafickým písmem a nepropustil žádnou chybu. Někdy, když jsme publikovali spolu, tak mně ta jeho pečlivost trochu vadila, ale pokaždé jsem mu ustoupil, když na své výhradě trval. Představuji si, jak Luboše přijali v astronomickém nebi a on při odemykání nebeské brány upozornil sv. Petra, že jeho petrklíč se trochu viklá.