Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Jakou barvu má Měsíc?

Jakou barvu má Měsíc?

Co je to za divnou otázku, řeknete si možná. Měsíc sice odráží jenom sedm procent dopadajícího světla, ale jinak má podobné zabarvení jako Slunce. Tedy klasická bílá, snad s trochou příměsi různých odstínů šedi; v podobě skvrnek temné lávy vyplňující prolákliny měsíčních moří. Poněkud ostřílenější pozorovatel však nebude výše uvedenou otázku považovat za zbytečnou. Naopak, stačí se "jenom" dívat.

Řada ostřílených lunatiků se shoduje v názoru, že při pohledu dalekohledem na Měsíci narazíme na celou řadu zajímavých barevných nuancí. Hovoří se například o načervenalé skvrně v okolí kráteru Aristarchus nebo skořicově hnědé oblasti v Moři jasu. Ovšem ruku na srdce, nejde o nijak výrazné barvy.

Těmito mdlými odstíny však barevný svět Luny rozhodně nekončí. Naopak, začíná. Měsíc v poslední čtvrti, jeho baculaté písmeno C, má na denní obloze na první pohled jiné zabarvení. Za pomoci rozptýleného slunečního světla se totiž součástí jeho pleťové masky stává i modrý odstín. Náš nebeský soused se proto přiblíží kousku blankytného ebenu a nebo mramoru na dokonalé hrobce Taj Mahal v indické Agře. Lehce modrý odstín je obzvlášť dobře patrný v okamžiku, kdy se poblíž něj ocitnou světle červené mraky obarvené vycházejícím Sluncem.

Zajímavě si s měsíčním světlem pohrává i zemská atmosféra. Určitě jste si už mnohokrát všimli krásně oranžové tváře úplňkového Měsíce, který vycházel zpoza vzdáleného večerního obzoru. Náhodné shluky molekul vzduchu se postaraly o jeho odmodrání, vrstvy různě teplé atmosféry, vzdušné proudy i oblačnost pak jeho téměř symetrický disk patřičně zdeformovaly. Jeho neobyčejná velikost, vykouzlená optickou iluzí, pak za jasného počasí upoutala nejen vaší pozornost ale i desítek tisíců dalších, náhodných pozorovatelů.

Ještě víc si s barvou Měsíce hraje zemský stín. Jakkoli se náš jediný přirozený satelit ocitne na spojnici Země-Slunce, z oblohy nikdy nezmizí. Právě v té době totiž na něj dopadá sluneční světlo rozptýlené v zemské atmosféře. V závislosti na zanoření Měsíce to kuželu zemského stínu, ruku v ruce s aktuálním stavem oblačnosti, zaprášení i dalších, nevypočitatelných faktorech, mývá úplňkový kotouč nejrůznější podobu. Někdy je cihlově červený a s nápadně světlým okrajem připomíná diamantový prsten. Tak tomu bylo například v listopadu 1993.

V extrémních případech však může být zatměný disk měděný či oranžový a nebo tak tmavý, že si ho na obloze ani nevšimnete. To se stalo například po impozantní explozi mexické sopky El Chichon v roce 1982. Ohromné množství prachu tenkrát zásadním způsobem snížilo průhlednost zemské atmosféry a Měsíc během úplného zatmění prakticky zmizel z oblohy. Kdo ho nesledoval během vstupu do plného stínu, měl dokonce nezvyklé potíže s jeho lokalizací. Vše se vrátilo do normálu až po několika rocích, kdy byl sopečný prach spláchnut zpět do moře.

Podobně netradiční odstíny získává disk věrného druha Země během rozsáhlých požárů a podobně dramatických událostí. Jemné částice skrz které sledujeme Měsíc, si se světlem dělají prakticky cokoli. Co je napadne. Barví ho do oranžova, nebo naopak do světle modra. To tehdy, když mají velikost kolem pěti až osmi set nanometrů, kdy velmi účinně rozptylují především červené světlo. Názorným příkladem může být exploze sopky Krakatoa v roce 1883. Tehdy jste se prý mohli setkat se zeleným zapadajícím Sluncem a modrým Měsícem. Stejnou barvu získal náš vesmírný soused také během rozsáhlých požárů v západní Kanadě v roce 1951.

Paradoxní je, že v anglicky mluvících zemích může Měsíc nabýt modré barvy dokonce ještě častěji. Existuje zde totiž jedno přirovnání -- once a blue moon -- v českém překladu -- jednou za uherský měsíc. Proč se této události říká "modrý Měsíc", nikdo pořádně neví. Každopádně se tak označuje druhý úplněk v jednom kalendářním měsíci. Sice nenastává příliš často, ale tak jednou za dva a půl roku se ho dočkat můžeme. Ten nejbližší přijde v červenci 2004, další pak v červnu 2007 a v prosinci 2009.

Analogicky existuje i tak zvaný "černý Měsíc", tedy druhý nov v jednom kalendářním měsíci. Někteří výrobci "kouzelných amuletů" přitom tvrdí, že právě za něj jsou jejich výtvory nejsilnější. Nejbližší takové události se však dočkáme až v prosinci 2005. Vaši osobní knihu kouzel tedy zatím hledat nemusíte.

(Inspirováno článkem F. Shafa v časopisu Sky and Telescope)

Zdroj: denik.hvezdarna.cz




O autorovi

Jiří Dušek

Jiří Dušek

Jiří Dušek (* 11. srpna 1971 Sušice) je český astronom a astrofyzik, ředitel brněnské hvězdárny. V Brně žije od svých tří let. O astronomii se zajímal od dětství, což vyústilo ve studium astrofyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Dlouhodobě působí na Hvězdárně a planetáriu Brno, jejímž ředitelem se stal v roce 2008. Je autorem populárně naučných programů, které jsou v planetáriu promítány veřejnosti, a také různých publikací z oblasti astronomie. Je po něm pojmenována planetka (14054) Dušek.



48. vesmírný týden 2016

48. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 28. 11. do 4. 12. 2016. Měsíc bude v novu, večer projde kolem Venuše, která je krásně vidět jako jasná hvězda na jihozápadě. Večer je vidět také Mars, ráno Jupiter. Na Slunci se objevila skvrnka. Čeká nás start nákladní lodi Progress k ISS.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

VdB149, VdB150, LDN1235 - prach v souhvězdí Cephea

Souhvězdí Cephea je cirkumpolárním souhvězdím naší severní oblohy. Podobně jako například Velká medvědice, jejíž část označujeme lidovým jménem Velký vůz. Ale přeci … Velký vůz pozná téměř každý, o Cepheovi mnoho z „neastronomů“ možná ani neví. A astronom? Ten nás většinou odbude větou typu:

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Airglow pod Malými Karpatami

Výrazný airglow so štruktúrou bol po celú noc pozorovateľný aj v nížinách juhozápadného Slovenska. Obzor je prežiarený mestom Trnava. Dosiaľ som tento jav pozoroval len v horách od nadmorskej výšky 1000 m. K ránu jeho intenzita klesala.

Další informace »