Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Zprávy z Kiwilandu (1): Útok na jižní nebe

Zprávy z Kiwilandu (1): Útok na jižní nebe

Velké Magellanovo mračno. Autor: Petr Horálek.
Velké Magellanovo mračno.
Autor: Petr Horálek.
A co jsi čekal, je to farmářská země,“ to mi pořád hlučí v hlavě po tolika dnech strávených v čistém, ale marihuanou zahuleném světě u protinožců. Už ani nevím, jestli ten hlas jde ze mě, nebo si přehrávám něčí slova při každém podivu nad tím, co ten Zéland vyvádí za koniny. Skoro po třetím měsíci doufám, že bude ještě jednou přesídlen, protože co tu James Cook zasadil za sémě, to by se i Alžbětka na stará kolena mohla stydět. Samozřejmě, je to mladá země, sami „místňáci“ to s oblibou říkají. Ale něčeho je přeci jen trošku moc. No dobře ale, chtělo by to trošku popořadě. Rozhodl jsem se trošku neotřelým a patřičně kritickým způsobem mně vlastním vynést na světlo pár poznatků, ale i zážitků ze světa nejjižnějších britských protinožců. Snad nebudete jen kroutit hlavou, ale taky se trošku bavit, ačkoliv ne vždy zabřednu jen do nebeského světa jižních hvězd.

Čili ještě jednou, vezmu to i s trochou toho osvětového úvodu. Nový Zéland už nikdo pomalu nezná pro nic jiného než filmovou Středozem, kde se pár vyvolených se špičatýma ušima snaží roztavit takový ten nezničitelný svatebák. Ale je to taky nejsnáze dostupná země nejblíže k jižnímu pólu, hornatá, s čistým vzduchem (teda když se nebrodíte mezi sirnými výpary). Takže pokud najdete pár vhodných cestiček, jste ochotni se k hodně věcem snížit a s patřičnou rozhodností našetříte za poslední léta nějakou tu „zlatku“, otevřou se vám vrata od obřího Mordoru přímo do ráje jižních hvězd. A kdo s trochou náklonnosti k astronomii by nechtěl strávit třebas i rok pod jižním nebem, že? Chce to nervy a fakt, fakt obrovský sen.

Jižní kříž a Uhelný pytel. Autor: Petr Horálek.
Jižní kříž a Uhelný pytel.
Autor: Petr Horálek.
Dopředu upozorňuji, že pokud v mém psaní cítíte přehnanou ironii a kritickou satiru, chyba není na vašem přijímači. Ne, že bych tu něco začal nenávidět (co bych tu taky pak dělal, že?), ale je to jak posadit Vlastu Buriana mezi nejzatvrzelejší akademiky a čekat, že z toho vzejde něco dobrého. Jestli je britský humor a způsob komunikace přinejmenším suchý a ikonická ironie vyplývá spíš ze situací než z lahodných slovních obratů, je novozélandský humor doslova vyprahlou pouští. Takže člověka fakt potěší, když potká vysmátého a uvolněného Čecha nebo ještě lépe roztomilou Slovenku. Zkrátka musím upustit páru, aspoň textově. Nebojte, v dalších dílech už to bude (i) klidnější.

Na nápad si udělat pracovní prázdniny na Novém Zélandu mě přivedla myšlenka, že je to (bohužel zatím) jediná jižní země, kam nám naše mezinárodní politika umožňuje povyrazit na roční vízum. Jsou to již 4 roky, kdy jsem dobyl ráj (ne, nespletl jsem se, s rokem 1492 to nemá nic společného) a už mi v hlavě duněl na stěny malý červík s paličkou, že se tam musím vrátit. Ale jak? Našetřit v Čechách poctivou prací na plnohodnotný výlet do Tichomoří je za naší opovážlivě kritizované české situace jako na počátku minulého století touha dobýt Měsíc. „Ale já to dokážu,“ řekl jsem si. Bouchl jsem do stolu a hurá do světa. Teda samozřejmě takhle úplně to nebylo, ale lze to brát jako jádro pudla. Pak už to chtělo jen trpělivě čekat na adrenalinový výprodej 1200 víz na Nový Zéland a držet se plánu našetřit na zemi zaslíbené co nejvíc, i kdybych měl třeba 4 měsíce hrabat žížaly v bahně, vše pro pár dní s foťákem v červíkem pořád vyvolávané dovolené na ostrůvku(cích) v Tichomoří. Navíc rok 2014 je pro Česko za poslední léta nejchudší na opravdu výrazné oblohové zážitky (žádné zatmění, žádná jasná kometa – zatím, nejvýraznější meteorické roje roku rušeny Měsícem…), zatímco právě Oceánie, Austrálie a Nový Zéland jsou jak na ráně hned dvěma úplným měsíčním zatměním. Takže ani načasování nemohlo být lepší…

V plánu jsem měl jet už 30. března, ale vydání víz se opozdilo a rovněž se opozdila i možnost zajistit si letenky. Takže první relativně levný let se nabízel až 8. dubna, tedy jen týden před dubnovým úplným zatměním Měsíce. Až těsně před odletem jsem ještě prošel průběh úkazu na Zélandu a teprve tehdy jsem si uvědomil, co za naprostý unikát se mi v případě jasného nebe naskytne. Ztemnělý Měsíc měl ležet jen kousek od hvězdy Spica v Panně a načervenalé planety Mars, jen týden po opozici rudé planety se Sluncem (mimochodem – podobná, ale ještě robustnější a vzácnější podívaná se odehraje za 4 roky v České republice; 27. července 2018 bude pozorovatelné nejdelší úplné zatmění Měsíce v tomto století a shodou okolností zrovna v ten samý den bude Mars po 15 letech v nejvýraznější opozici se Sluncem). Ovšem to není vše. Pro širokoúhlý pohled na tmavé obloze se nabízela jižní Mléčná dráha a Magellanova oblaka na opačné straně od tyčícího se „mléčného pilíře“. A pochopitelně – Měsíc samotný by měl ležet v zodiakálním protisvitu. Prostě něco, co lze vidět snad jen na úchvatných oblohových portrétech astrofotografa Yuriho Beletskyho v Chile. Poslední dny před odletem jsem tak vášnivě v České republice fotil Měsíc samotný a uvnitř mě tikaly hodiny do úplňku. Zase jsem prožíval ten „filmový“ pocit, že jsem pozorovatelem sám sebe někde z vesmíru a vidím se, jak se ženu do správných míst ve správný čas, zatímco prostorem se řítí i zvrásněný Měsíc, zčásti osvětlen Zemí, z části Sluncem a někde před ním se táhne neviditelný zemský stín. A pak se ten záběr z vesmíru od Měsíce přesune za mě a kamera se otočí k nebi na obzoru s mou siluetou. A na nebi proběhne očekávané nebeské divadlo (ostatně ten záběr jsem si pak vyfotil).

Západ Slunce nad Waiheke island. Autor: Petr Horálek.
Západ Slunce nad Waiheke island.
Autor: Petr Horálek.
Dalo se pochopitelně čekat, že přílet na Zéland bude doprovázen přítomností „rubáče účtozlehčujícího“, který v podobě předraženého… čehokoliv… dal zabrat už v prvních dnech. Pobyt v Aucklandu jsme tedy (se sestrou, s níž cestuji) omezili na pár dní nutných pro zařízení všeho toho nezbytného – založení účtu, podání IRD daňového formuláře a vyzvednutí auta zakoupeného od jednoho skvělého Čecha Lukáše, který nám jej v podstatě za hubičku nechal stát na okraji Aucklandu. Pánvička, stan, karimatka a pár těstovin „included“. Vyšlo to tak akorát před víkendem, čili nezbývalo, než si čas mimo úřední hodiny úřadujících ouřadů zkrátit něčím příjemným. A tím se úplně náhodou stal výlet na poměrně nedaleký ostrov Waiheke. Náhodou proto, že v našem hostelovém pokoji se ubytoval i pohodář Austin, Američan na prázdninách po dokončení střední. Typický baťůžkář s necelými osmi kily na zádech, dvěma tričky, skládacím závěsným spacím pytlem a knižním průvodcem. Tak trochu sám, tak trochu s námi, vyrazil v sobotu 12. dubna ráno na trajekt, ani nečekal a měl docela jasno, kam ho nohy zatáhnou. Do malého hostelu uprostřed ostrova připomínajícího spíše kemp v džungli, nedaleko malebné pláže u vísky Oneroa. Vládnul mu mladý vyhublý rastaman trošku připomínající typického Australana z buše. „To by mohl být trošku problém,“ povídal ironicky (a pro mě naposledy v této sarkasmus postrádající zemi) na zjištění, že máme jen spacáky a karimatky, žádný stan, a že i tak nechceme spát v drahém dormu. Ale ochotu měl jak Australan z buše (fakt bych za to dal ruku do ohně, i když tvrdil, že je pravý Kiwák), takže nám půjčil obří stan postavený hned za nevábným ústím splašek a s několika neúčelnými okny ve střeše, což se ukázalo jako důvod pro otestování chladné hlavy v druhé, dosti deštivé noci. V tu chvíli ale člověk nadšeně bral cokoliv. Zatímco Austin si vyrazil rovnou za prací a na ostrově si našel brigádu na místní vinici, my jsme to brali jako výlet a první kontakt s přírodním Zélandem po stresujícím Aucklandu a před vysněným jižním zatměním.

Mléčná dráha nad Waiheke island. Autor: Petr Horálek.
Mléčná dráha nad Waiheke island.
Autor: Petr Horálek.
A právě na ostrově Waiheke, který je asi 27 kilometrů na východ od přesvíceného Aucklandu, jsem si v časných ranních hodinách v neděli 13. dubna 2014 poprvé po 4 letech vychutnal doslova vysněné centrum Mléčné dráhy nad hlavou (fakt jsem myslel, že jde o mraky… prostě neskutečné!). Od obzoru za stromy se tyčil nepřehlédnutelný svit zodiakálního světla jdoucí daleko k nadhlavníku a nad špičkami stromů Venuše tak jasná, že jsem chvíli pomyslel na novou vzplanuvší supernovu. I když jsem byl ospalý a vlastně jsem vyběhl ven jen kvůli potřebě odložit část své osobnosti, pohled vzhůru mě natolik zkameněl, že jsem málem zapomněl na to, že trošku umím i fotit a měl bych to rychle zachytit, než se rozední. No, stalo se, foťák jsem vytáhl. Ale byl to boj se k tomu donutit, protože pouhý pohled na Velký Magellanův mrak zprostřed ostrovního pralesa mi okamžitě přirostl k srdci a koutek úsměvu se mi zvlnil při vědomí, že támhle za těmi stany spí Austin ve své plátěné houpačce a že vůbec nikdo tady v těch stanech netuší, co jim tak na dosah visí nad hlavami. A škoda, že si toho vůbec necení. Velká škoda.

V pondělí 14. dubna časně ráno jsme si sbalili saky-faky a upalovali zpátky na trajekt do Aucklandu. Ten už na nás čekal pěkně opršelý nočním lijákem a my páchnoucí kvůli nefunkční sprše v kempu noc před odjezdem jsme si to kráčeli pěkně k bance, kde na nás čekali pro otevření účtu. Zařízeno o jedenácté, do dvanácté oběd a internet, vyzvednout zbytek zavazadel v centrálním hostelu (kousek od té kýčovité vysoké věže, která na vás vybafne jako první, když si „auckland“ zadáte do libovolného internetového vyhledávače), zajet si pro auto na kraji města (to nás stálo 60 dolarů taxíkem, ale se skvělým filipínským řidičem, co nám ještě auto zrevidoval a poradil, na co si dát při kontrolách a servisu pozor) no a hurá za zatměním. Zbýval den, ale s dosti neochotným vývojem počasí. Jak na potvoru se totiž zrovna od jihozápadní Austrálie na severní ostrov Zélandu začala nasouvat nepříjemná ramena cyklóny Ita, což znamenalo nejen naprostou katastrofu pro pozorování, ale dokonce přicházející nepříjemnosti pro místní obyvatelé (cyklóna trhala celé stromy, střechy, působila záplavy a vyžádala si žel i několik obětí na životech). No skvěle ten working holiday začíná…

Cookovy ostrovy: T-4 měsíce

Všechny díly seriálu:
[1] Útok na jižní nebe - právě zobrazeno
[2] Jižní zatmění ve farmářské zemi
[3] Hon na chlupaté (ne)štěstí
[4] Z katedrály na Spícího obra
[5] Cena za ráj a záblesky u citrusů
[6] Dobytí ráje
[7] Quo Vadis?

Související a doporučujeme:
[1] Osobní stránky a galerie Petra Horálka
[2] Seriál na Astro.cz: Svědectví z ráje aneb Cookovy ostrovy 2010
[3] Rozhovor na Astro.cz: Petr Horálek - Hon za jižním zatměním Měsíce
[4] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Zatmění Slunce na Cookových ostrovech
[5] ČRo Pardubice, Máme hosty: Petr Horálek - Skvosty noční oblohy
[6] HaP Brno: Přednáška Petra Horálka Na lovech skvostů temné oblohy
[7] Týdeník 5plus2, rozhovor: Petr Horálek - Mám před sebou dlouhou cestu




Seriál

  1. Zprávy z Kiwilandu (1): Útok na jižní nebe
  2. Zprávy z Kiwilandu (2): Jižní zatmění ve farmářské zemi
  3. Zprávy z Kiwilandu (3): Hon na chlupaté (ne)štěstí
  4. Zprávy z Kiwilandu (4): Z katedrály na Spícího obra
  5. Zprávy z Kiwilandu (5): Cena za ráj a záblesky u citrusů
  6. Zprávy z Kiwilandu (6): Dobytí ráje
  7. Zprávy z Kiwilandu (7): Quo Vadis?


O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008, jejím vedoucím redaktorem se stal na jaře roku 2009. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.



49. vesmírný týden 2016

49. vesmírný týden 2016

Přehled událostí na obloze od 5. 12. do 11. 12. 2016. Měsíc bude v první čvrti, uvidíme Lunar X? Večer je krásně vidět Venuše na jihozápadě. Mars je výše a skoro nad jihem. Ráno je pěkně viditelný Jupiter. Slunce se po krátkém zvýšení aktivity opět uklidnilo. Poté, co došlo k selhání horního stupně rakety Sojuz, zřítila se nad Ruskem nákladní loď Progress, původně určená k zásobování ISS. Pokud se v tomto týdnu povede start japonské zásobovací lodi HTV, bude to pro osazenstvo stanice úplně v pohodě. Kromě tohoto startu se očekávají ještě další čtyři.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Planety

Hvězdy bloudivé, oběžnice, planety. Několik pojmenování téhož. Ostatně i řecké πλανήτης, neboli planétés, znamená vlastně „tulák“. Pro mnoho z nás obíhá kolem Slunce planet devět. Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Ovšem od roku 2006, od valného shromáždění

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Lunární X

Další informace »