Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Země zřejmě ušetřena jedné z kosmických hrozeb

Země zřejmě ušetřena jedné z kosmických hrozeb

Na Zemi se už jedné věci nemusíme bát. Nové výpočty totiž ukázaly, že vzdálenost nezbytná k tomu, aby výbuch supernovy zničil ozónovou vrstvu a většinu života, musí být mnohem menší.

Vědci z NASA a Kansaské univerzity zjistili, že supernova musí být blíže než 26 světelných let od Země, aby její výbuch poškodil ozónovou vrstvu. Pokud by se tak stalo, na zemský povrch by proniklo ultrafialové záření Slunce, které by způsobilo rakovinné bujení.

Podle dr. Neila Gehrelse z Goddard Spaceflight Center v Greenbeltu (Maryland, USA) tak blízká supernova vybuchne v průměru každých 670 milionů let.

"Za dobu existence mnohobuněčného života byla Země bombardována rentgenovým a gama zářením pravděpodobně jednou," říká Gehrels. "Možnost masivního vyhynutí druhů je samozřejmě vysoká, ale riziko je nižší, než jsme si v minulosti mysleli."

Nové výpočty jsou založeny hlavně na dokonalejších modelech hvězdných atmosfér, studiu gama záření supernovy SN1987A ve Velkém Magellanově mračnu a lepším pochopení počtů supernov v Galaxii. Supernova je exploze hvězdy alespoň dvakrát těžší než Slunce.

Starší odhady ze sedmdesátých let říkaly, že supernova vybuchnuvší 55 světelných let daleko by na mnoho století zničila až 90% atmosféry Země. Poškození by způsobilo gama záření a kosmické paprsky vyzařované supernovami v ohromném množství. Gama záření je nejenergičtější forma elektromagnetického záření a kosmické záření je složeno z atomových částic pohybujících se téměř rychlostí světla, které vznikají, když rychle se rozpínající obálka supernovy narazí do klidné okolní hmoty. Zemi by nejprve zasáhly paprsky gama pohybující se rychlostí světla, které by vzápětí následovalo kosmické záření.

Takové záření by se sráželo s dusíkem (N2) a měnilo by ho na velice reaktivní osamocené atomy dusíku (N), které by okamžitě s kyslíkem vytvořily různé oxidy dusíku (nejdříve NO a pak i NOx). Oxidy dusíku katalyticky reagují s ozónem (O3) a přitom samy zůstanou nezměněny. To znamená, že jedna molekula NOx může zničit až několik set molekul ozónu.

Nové kalkulace založené na dvourozměrném fotochemickém transportním modelu ukazují, že supernova vzdálená 26 světelných let by zlikvidovala 47% ozónové vrstvy, což by přibližně zdvojnásobilo množství nebezpečného ultrafialového záření dopadajícího na Zem. Takové množství radiace by představovalo závažný problém pro existenci života.

Země by byla bombardována gama paprsky prvních 300-500 dnů po výbuchu supernovy. Ozónová vrstva by se posléze sama spravila, aby ji vzápětí opět poničilo kosmické záření trvající alespoň 10 let (částice kosmického záření jsou nabité a jejich trajektorie ovlivňuje dosud neznámým způsobem mezihvězdné magnetické pole).

Výpočty ukazují na odolnost, ale zároveň velkou křehkost naší ozónové vrstvy. Ačkoli se ozónová vrstva dokáže velice rychle (asi jeden až dva roky) vzpamatovat z přílivu částic, i tak krátká doba zanechá nesmazatelné stopy na biosféře naší planety.

Zdroj: NASA




O autorovi



29. vesmírný týden 2018

29. vesmírný týden 2018

Přehled událostí na obloze od 16. 7. do 22. 7. 2018. Měsíc bude v první čtvrti. Večer nám obloha nabízí postupně Venuši, Jupiter, Saturn a Mars. Ráno je vidět také Neptun a Uran. K vidění je také dvojice trochu jasnějších komet. Rušno bylo u ISS, kde se vystřídal Cygnus s Progressem. Čína je rekordmanem v počtu letošních startů. Z Floridy má startovat Falcon 9. Před 45 lety odstartovala k Marsu sovětská sonda Mars 4.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

NGC4725

Titul Česká astrofotografie měsíce za červen 2018 obdržel snímek „NGC 4725“, jehož autorem je Dušan Šulc   NGC 4725. Popravdě, co takový název komu z nezasvěcených řekne … Asi mnoho ne. Ovšem astronomové, zejména ti noční, si po vyslovení tohoto názvu začnou libovat. A možná

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Noc v Horách

Tahle fotka vznikala dost zajímavě. Nemohl jsem najít žádnou kompozici, a nebylo moc času kvůli měsící co vycházel relativně brzo. Nakonec mě napadlo tohle panorama. Začal jsem oblohou, (6 snímků na Star Adventurer montáži asi 3 metry pod vrcholem který blokoval poryvy větru). Po nafocení oblohy jsem vylezl na nejvyšší bod, sundal montáž, nasadil kulovou hlavu a začal hledat správně popředí. Našel jsem toto - viz. fotka - a začal snímat. Bohužel jsem úplně zapomněl na měsíc, a ten vylezl nad skalní útvary kus ode mě krásně akorát na předposlední fotku popředí (7 fotek) Nezbývalo nic jiného než začít znova s měsíčním světlem. Když se na to dívám s časovým odstupem, ani mi to měsíční světlo tak nevadí - alespoň se zvýraznila skála uprostřed fotky, na které se marně se svou čelovkou a bundou černou jak noc snažím vyniknout. Při focení popředí byla již mléčná dráha posunutá asi o vzdálenost osvětlené části prostředního kamene, nicméně oblohu jsem se spodkem srovnal podle siluet hor na panorama s montáží. Výšlap to byl docela těžký, i pár divokých prasat s krávami jsem potkal, takže jsem opravdu rád že něco vyšlo. Původně jsem myslel že tu i přespím, nicméně byla taková zima, že jsem se po hodině snahy usnout rozhodl vstát a jít zpátky dolů. (ne, neměl jsem spacák :) ).

Další informace »