Úvodní  >  Související stránky k článku Výzkum Venuše – 3. díl

Související stránky k článku Výzkum Venuše – 3. díl

Martin GembecKosmonautika

Výzkum Venuše – 9. díl

Poslední díl seriálu nás přivádí od výzkumu Venuše prováděného v dávné i blízké minulosti až do žhavé současnosti. Program Veněra je už téměř zapomenutou minulostí a bude zajímavé, jestli se tento program ještě v budoucnu vzkřísí. Podíváme se alespoň na úvahy, jakým způsobem by to mohlo proběhnout. Americký výzkum Venuše přinášel vždy významná data, což vyvrcholilo misí Magellanu v letech devadesátých. Jediný průzkumník, kterého ještě máme čerstvě v paměti, tak zůstává evropský Venus Express, ovšem i ten už zanikl v atmosféře planety. A když už to vypadalo, že s touto misí výzkum Venuše prozatím končí, podařilo se uspět ještě Japoncům. Díky jejich schopnosti zachránit téměř ztracené sondy má nyní naše sesterská planeta další umělou družici a tak nás seriál končíme v době, kdy od planety proudí nová data a snímky. Jak už bylo naznačeno, podíváme se tedy nejen na tuto aktuálně probíhající misi, ale také na výhled do úvah o nápadech na budoucí průzkum Venuše.

Martin GembecKosmonautika

Výzkum Venuše – 8. díl

Náš seriál se překlopil do období po Magellanu. Povrch byl zmapován s do té doby nepředstavitelnou detailností (kolem 100 až 150 metrů). A v tu chvíli se ukázalo, jak geologicky zajímavý povrch Venuše má. Množství sopek, lávových tunelů a jiných sopečných útvarů se nachází po celé planetě. Co ovšem zásadně chybí, jsou jakékoli stopy deskové tektoniky nebo působení tekuté vody. Povrch je geologicky relativně mladý, přibližně v posledních 500 miliónech let byl celý přetvořen sopečnou činností. Tedy alespoň v něčem je Venuše trochu podobná Zemi. Velkým otazníkem ale zůstalo, zda tato geologická aktivita už skončila, nebo v určité míře pokračuje. Vzhledem k velikosti planety je zřejmé, že vnitřního tepla zde bude ještě dost, ale to nejdůležitější, totiž přímý důkaz sopečné činnosti chybí. A nebo ne? Pokusíme se nahlédnout na tuto hádanku podrobněji i díky jedné z posledních misí, která měla tu čest Venuši prozkoumat.

Martin GembecKosmonautika

Výzkum Venuše – 7. díl

V našem seriálu jsme prošli první čtvrtstoletí výzkumu Venuše kosmickými sondami. Během tohoto období jsme zažili prvenství i neúspěchy. Poznali jsme základní charakteristiku atmosféry a podívali se na povrch planety. Začala vznikat první mapa povrchu včetně detailních záběrů. Výzkum Venuše se však samozřejmě nezastavil. Naopak, k pochopení geologie planety bylo třeba povrch zmapovat mnohem detailněji. NASA kvůli tomu připravila ambiciózní misi Magellan, která je symbolem současného poznání povrchu planety. Sonda startovala poněkud nezvyklým způsobem, totiž na palubě raketoplánu, ale to, jak si ukážeme, bylo v té době celkem běžné. Koneckonců nacházíme se v období vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu, který byl také vynesen na palubě raketoplánu Discovery. A nejen Magellan se k Venuši vydal tímto způsobem.

Martin GembecKosmonautika

Výzkum Venuše – 6. díl

Jak jsme si ukázali v minulém dílu, konec sedmdesátých let byl ve výzkumu Venuše velice plodný a zásluhou orbiteru Pioneer Venus vznikla první mapa povrchu. Některé oblasti vypadají jako kdyby šlo o velké sopečné útvary, ale na detaily bylo třeba si ještě počkat. Zajímavé je pohoří Maxwell Montes, nejvyšší zaznamenaný útvar na Venuši. Jako jediný nenese ženské jméno, jak se na planetu pojmenovanou po bohyni lásky sluší. Ovšem pomineme-li Einsteina a Newtona, jde zřejmě o třetího nejvýznamnějšího fyzika, takže pojmenování po něm si jistě zasluhuje. Ale vraťme se zase k našemu přehledu kosmických misí. Přirozeným pokračováním jsou Veněra 13 až 16, což byla dvojice velmi úspěšných sond, které na Venuši přistály a dvojice mapovacích misí. Závěrem se podíváme i ke kometě díky sondám Vega.

Martin GembecKosmonautika

Výzkum Venuše – 5. díl

Ve čtvrtém dílu jsme konečně pohlédli na povrch Venuše prostřednictvím kamer Veněry 9 a Veněry 10. Čistě sovětský blok nyní opět naruší další americká mise, která byla nachystána na rok 1978. Tentokrát šlo o program Pioneer Venus a mise to byla ambiciózní. K planetě se vydal mapovací radarový orbiter a také čtyři přistávací pouzdra. Ovšem ve stejném roce se k Venuši vydaly také dvě Veněry s pořadovým číslem 11 a 12. Na rozdíl od předchozí dvojice neletěly orbitery, ale pouze průletové sondy, které vysadily dvě přistávací pouzdra. Úspěch předchozí dvojice ale zcela zopakovat nedokázaly.

Martin GembecKosmonautika

Výzkum Venuše – 4. díl

Minulý díl jsme věnovali úspěchu sovětského programu v rámci mise Veněra 7 a z analýzy signálu původně utopeného v šumu se ukázalo, že chvíli vysílala z povrchu jiné planety jako první sonda v historii vůbec. Tento úspěch ještě zopakovalo pouzdro Veněry 8. Další velký úspěch zaznamenal americký Mariner 10, který jako první přinesl nádherné fotografie Venušiny atmosféry. Ačkoli šlo jen o průlet směrem k Merkuru, byl to úžasný počin. Hlavní snahou a nakonec i úspěchem dalších výprav ale bylo dostat na povrch sondu, která by jej vyfotografovala. Sedmdesátá léta 20. století však byla i ve znamení nových výsledků studia atmosféry.

Martin GembecKosmonautika

Výzkum Venuše – 2. díl

První díl jsme věnovali úvodnímu seznámení s Venuší jako planetou a nahlédli na první, často nepříliš úspěšné pokusy o dosažení planety. V polovině šedesátých let tedy bylo zřejmé, že s Venuší, jako mírumilovnou, obyvatelnou planetou, je konec. Měření Marineru 2 jasně potvrdila, že povrch je rozžhaven na teplotu stovek stupňů a že planeta je zahalena do husté atmosféry. Zatímco první polovina let šedesátých přinesla první pokusy o průlety, v druhé polovině už jsme se dočkali přímého zásahu planety. Jak bylo patrné z častých sovětských neúspěchů, neváhali jít na průzkum hrubou silou a přes velký počet ztracených sond se jim postupně dařilo dostat se nejprve na dráhu průletovou a posléze i naměřit nějaká data. Ovšem nepoučeni z předchozích nezdarů, řada následovnic první a druhé Veněry byla nakonec odsouzena k roli pokusných králíků a jedna za druhou hynuly pod drtivým tlakem Venušiny atmosféry. Američané na to šli jinak. Kromě selhání nosné rakety u prvního Marineru, hned při druhém pokusu, přinesli vědecká data a také další mise byla velice úspěšná. Na rozdíl od Sovětů se ale nepokoušeli o přistání, což jim situaci možná trochu ulehčilo. Pojďme se tedy podívat podrobněji, jaké mise se vydaly k Venuši v druhé polovině let šedesátých a kdy se konečně i Veněrám začalo dařit.

Martin GembecKosmonautika

Výzkum Venuše – 1. díl

Jak jste se dostali k astronomii a kosmonautice? Nebylo to náhodou díky fascinujícímu svitu jasné hvězdy večer na západě, o kterém vám někdo pravil, že to je Večernice, planeta Zemi nejbližší? Nebo to bylo nad knihami, kde popisovali úžasná přistání sond Veněra i to, jak si s nimi drsné prostředí na Venuši pohrálo… Nebo vás přitáhl vzácný přechod Venuše přes Slunce? Planeta pojmenovaná po bohyni lásky určitě přitahovala lidi odpradávna. Ale to pravé zkoumání přišlo samozřejmě až s nástupem kosmonautiky a o tom hlavně bude náš seriál. Naší snahou bude přehled o výzkumu Venuše z pohledu astronomů, ale především pomocí kosmických sond.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »