Uvnitř milionů jasných hvězd v největších hvězdokupách, které známe, se skrývají monstra, která jsou hmotná jako všechny hvězdy dohromady v jejich okolí – supermasivní černé díry. Kupa hvězd a obří černá díra spolu koexistují miliardy let v centru galaxie, a pochopení jejich interakce je notoricky náročná záležitost. Přesto existuje jeden graf objasňující tento vztah, který na přelomu tisíciletí překvapil astrofyziky po celém světě.
Výzkum spirálních galaxií pozorovaných „z boku“ odhalil, že tzv. halo kosmického záření a magnetických polí nad a pod galaktickými disky jsou mnohem četnější, než se astronomové doposud domnívali.
Za poslední století se nám chápání vesmíru posunulo výrazně kupředu. Ještě roce 1920 se vedla debata, jestli hvězdný ostrov naší Galaxie (často nepřesně označovaný názvem Mléčná dráha) je celý náš vesmír, anebo existují další ostrovy hvězd. Neznali jsme žádné exoplanety, nechápali jsme tvorbu energie v centru našeho Slunce, neznali jsme ani stáří našeho Měsíce. Dnes je všemu jinak, a galaxií známe v moderních dobách opravdu hodně – místo jedné jsou jich napozorovány miliardy. Jejich počet se v našem okolí ale zmenšuje. Proč od nás utíkají?
Kvazary jsou bez nadsázky nejnebezpečnějšími objekty ve vesmíru. Skrývá se za nimi obrovská černá díra vážící bezmála milióny sluncí, která se dále krmí. Některé dosahují hmotností celých galaxií. Toto monstrum se překrmuje tempem, že nestíhá všechen požíraný materiál zpracovat, a tak ho díky své rotaci vystřeluje skrze póly rychlostmi blízkými rychlosti světla ve formě “jetů”. Spolu s materiálem o teplotách miliónů stupňů, který kolem ní rotuje ve tvaru obrovského disku, patří mezi nejjasnější objekty ve vesmíru. Můžeme je pozorovat miliardy světelných let vzdálené - doslova napříč celým pozorovatelným vesmírem.
Stejně jako se život člověka dá rozdělit do různých životních období, ukazuje se, že historie vesmíru má svůj vývoj také. Obdobím velkých změn je puberta, kdy se život obrátí takřka vzhůru nohama. Při přepočtu délky života člověka na stáří vesmíru došlo ve stejném období vesmírné “puberty” také k velkým změnám - vzhůru nohama se obrátila frekvence vzniku hvězd.
V 17. století nám pomohli Kepler, Galileo a Newton konečně porazit geocentrický model sluneční soustavy, kde v centru je naše Země a kolem ní obíhají všechny planety, a dokonce i Slunce. O 3 století později nám Shapley pomohl porazit další mylnou domněnku velké části astronomů - že nejsme ani v centru Galaxie. Byl to náraz pro naše ega, nicméně jsme tím zjistili, že se vesmír našimi představami o vlastní důležitosti neřídí.
V roce 1995 dostal ředitel operačního centra pro Hubbleův vesmírný dalekohled kontroverzní nápad. Přes očekávání svých kolegů se rozhodl pro druh pozorování, který dosud nikdo neprovedl: namířit velký zrcadlový dalekohled do nejtmavějšího místa na noční obloze. Výsledkem bylo maličké zorné pole prastarého vesmíru obsahující obrovské množství galaxií, způsobující revoluci v kosmologii dosud nevídaných rozměrů. Tento obrázek zároveň ozdobil na nějakou dobu pokoje mnoha astrofyziků.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 19. do 25. října 2026. Měsíc po první čtvrti přibývá k úplňku, který nastane až v pondělí 26. října. Mezitím bude ještě tmavé ráno 22. října, kdy nastává maximum meteorického roje Orionidy, tvořeného částicemi Hallyeovy komety. Večer je vidět Saturn, ráno Mars s Jupiterem. Venuše prochází na denní obloze zdánlivě pod slunečním kotoučem a 24. října bude v dolní konjunkci. V pondělí 19. října má z Tanegašimy odstartovat japonská sonda MMX určená k průzkumu Marsovských měsíců. Před 425 lety zemřel v Praze Tycho Brahe. V neděli 25. října ve 3:00 SELČ se čas mění na 2:00 SEČ.
Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče „LDN 1251“ Hluboko v souhvězdí Cefea, v oblasti oblohy bohaté na mezihvězdný prach a plyn, se nachází objekt označený jako LDN 1251. Na první pohled připomíná prázdnou, téměř černou skvrnu na pozadí vzdálených hvězd. Ve
Mars poblíž otevřené hvězdokupy M44 Jesličky v souhvězdí Raka.
