Astronomové pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu a observatoře Gaia zjistili, že magnetar SGR 0501+4516 pravděpodobně nevznikl při výbuchu nedaleké supernovy, jak se dosud předpokládalo. Původ tohoto objektu s extrémně silným magnetickým polem je tak nyní neznámý.
Dvě různé skupiny astronomů objevily kyslík v nejvzdálenější známé galaxii JADES-GS-z14-0. Objev, o němž informovaly dvě samostatné studie, byl učiněn díky observatoři ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array), jejímž partnerem je Evropská jižní observatoř (ESO). Tento rekordní objev nutí astronomy přehodnotit jak rychle se galaxie v raném vesmíru formovaly.
Cirkumjaderný disk představuje hlavní zdroj látky pro akreci na supermasivní černou díru v centru naší Galaxie. I když je v současnosti tato akrece pomalá, existují důkazy, že v minulosti se opakovaně epizodicky zvýšila. Představovaná práce vyhodnocuje, jakou úlohu by v tomto mohly hrát exploze supernov v blízkém okolí jádra Galaxie.
Vedci z kolaborácie XRISM analýzou röntgenového spektra z centra kopy galaxií v Kentuarovi ako prví precíznymi meraniami potvrdili, že centrálna galaxia NGC 4696 je vystavená vetru o rýchlosti 130 – 310 km/s. Na výskume publikovanom v časopise Nature sa podieľali aj astrofyzici Masarykovej univerzity, Tomáš Plšek a Norbert Werner.
Astrofyzikální proGResy z Opavy: O tom, že polární záře mohou vznikat hned na několika planetách ve Sluneční soustavě i jinde ve vesmíru, vědci už několik desítek let vědí. Nová studie opavských fyziků však ukazuje, že polární záře mohou vznikat i nad pozůstatky hmotných hvězd, nad tzv. neutronovými hvězdami. Zároveň tak potvrzují dřívější pozorování, která učinila NASA pomocí rentgenové observatoře Chandra.
Borůvkové galaxie jsou relativně blízké galaxie, ale protože jsou drobné, jejich světlo dokáží pořádně zachytit až nejmodernější astronomické přístroje. Celkově v sobě tyto galaxie ukrývají desítky až stovky milionů hvězd, což je ale pořád tisíckrát méně, než má naše Mléčná dráha. Řadí se tak mezi takzvané trpasličí galaxie. Tím, že jsou kompaktní a mají namodralou barvu, vypadají v optických dalekohledech jako malé modré kuličky. Z toho dostaly také svůj název "borůvkové". Podobně jako se jejich vzdálenějším příbuzným, které jsou nazelenalé, říká hráškové galaxie. Nápadná svítivost v jedné barvě je právě to, co je na těchto galaxiích zajímavé.
Mezinárodní skupina vědců objevila dvojhvězdu obíhající v blízkosti Sagittarius A*, supermasivní černé díry v centru naší Galaxie. Je to vůbec poprvé, co byl v blízkosti supermasivní černé díry nalezen hvězdný pár. Objev založený na datech získaných pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) na Evropské jižní observatoři (ESO) nám pomáhá pochopit, jak hvězdy přežívají v prostředí s extrémní gravitací. A co víc, mohl by otevřít cestu k detekci planet v blízkosti Sagittarius A*. Na objevu dvojhvězdy, který byl právě publikován v časopise Nature Communications, se významně podílel i Michal Zajaček z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.
Český tým astrofyziků z Akademie věd dosáhl významného průlomu v porozumění chování černých děr. Vědci v mezinárodní spolupráci publikovali dvě studie, které poskytují nové pohledy na chování rentgenových dvojhvězdných systémů s černou dírou. Černá díra o hvězdné hmotnosti v takové soustavě přitahuje hmotu ze svého hvězdného souputníka a vzniká kolem ní tzv. akreční disk. Na pólech černé díry pak může hmota ze systému unikat směrem ven v podobě vysokoenergetických výtrysků.
Kupy galaxií představují ideální laboratoře pro studium vývoje galaxií. ESO137-001 je jednou z nejlépe studovaných galaxií, kterým se mezi odborníky říká medúzové galaxie (Jellyfish galaxies). Pavel Jáchym z ASU byl součástí týmu, který s pomocí sítě zjednodušených modelů vyšetřoval nejrůznější fyzikální podmínky, které přispěly k charakteristickému tvaru tohoto hvězdného ostrova.
Nic jiného než uvádí nadpis vlastně této galaxii nezbylo. Infračervené detektory vesmírného dalekohledu JWST jsou totiž schopné pohlédnout na svět galaxií tak, jak jsme dosud neznali. Umí prohlédnout oblaka prachu a navíc v dosud největším detailu. A galaxie Messier 104 Sombrero v souhvězdí Panny, která obvykle připomíná onen mexický klobouk, jej nyní pomyslně smekla a odhalila nové struktury uvnitř.
Výskyt černých děr středních hmotností je pro současnou astrofyziku stále výzvou. Slibný kandidát na tento neobvyklý objekt se měl podle některých studií nacházet v centru hvězdokupy IRS13, která se nachází v širším jádru naší Galaxie. V. Pavlík z ASU vedl studii, která existenci tohoto typu objektu ve zmíněné hvězdokupě zpochybňuje.
V Praze se od 11. do 15. listopadu 2024 koná za účasti předních světových kapacit oboru mezinárodní setkání odborníků zabývajících se rentgenovou astronomií – AXRO 2024. Cílem setkání je mj. diskutovat nejnovější technologie pro budoucí rentgenové družice.
Když nám dalekohled Jamese Webba představil fotografii několika tisíců, ne-li desetitisíců galaxií, mohli jsme vidět také galaxie které pochází z počátků vesmíru. Byl zde ovšem velký háček, přibližně miliardu let po Velkém třesku nemohly ve vesmíru existovat tak velké galaxie vzhledem k jejich stáří. Podle uznávaného modelu Lambda Cold Dark Matter (LCDM – model velkého třesku) první galaxie ve vesmíru neměly dostatek času, aby se staly takto masivními.
Jakým způsobem ovlivňuje přítomnost magnetického pole chování látky v akrečním disku v okolí černé díry? Přesně tuto otázku si položili autoři představované práce, mezi nimiž byl i Vladimír Karas z ASU. Studie, provedená s pomocí numerické simulace, poukazuje na nezanedbatelný vliv magnetismu v extrémních akrečních discích. Některé z popisovaných jevů by mohly vysvětlovat například proměnnost centra naší Galaxie.
Astrofyzikální PRogresy z Opavy: Opavští astrofyzikové při svém dlouhodobém výzkumu černých děr došli k zajímavému zjištění: gravitační vlny uvolňované z okolí černých děr nebo při slučování dvou hmotných těles ve vesmíru je doprovázeno vlněním, které se dá přirovnat k akordům hrajících hudebních nástrojů. Vlastnosti těchto „akordů“ umožní fyzikům nejen mnohem lépe určit parametry objektů, které tyto vlny generují, ale také předpovědět, zda lidstvu nehrozí nebezpečí z kosmu.
V literatuře přibývá studií prokazujících, že černé díry jsou ve vesmíru téměř všudypřítomné. Od těch hvězdných černých děr vyskytujících se například v kompaktních dvojhvězdách po černé veledíry v jádrech galaxií a kvazarů. Jejich detekce v drtivé většině případů spoléhá na přítomnost okolní látky, která kolem černé díry vytváří akreční disk. Parametry černých děr jsou pak z vlastností záření disku určovány. Ondřej Kopáček a Vladimír Karas z ASU publikovali teoretickou práci vyšetřující chování částic na orbitách v okolí černých děr.
Exoplaneta / hnědý trpaslík BD-14 3065b má na svůj věk nečekaně velký poloměr, který naznačuje, že v ní dochází ke spalování deuteria. Jde o proces, který dělá z exoplanet hnědé trpaslíky.
Supermasivní černé díry a způsob jejich vzniku poutají pozornost vědců po celém světě mnoho let. Tato vesmírná monstra s hmotností milion až 10 miliard hmotnosti našeho Slunce se nacházejí v centrech většiny velkých galaxií. Scénář jejich vzniku je však nejasný. Nové objevy naznačují, že tyto objekty vznikají jinak, než si astronomové dosud mysleli. Objevitelkou jednoho ze vzdálených „obrů“ a hlavní autorkou článku nedávno publikovaného v Astrophysical Journal Letters, který o objevu obří černé díry informoval, je Orsolya Kovács z Masarykovy univerzity.
Po svém „zrození“ ve Velkém třesku se vesmír skládal převážně z vodíku a několika atomů helia. Jedná se o nejlehčí prvky v periodické tabulce prvků. Během 13,8 miliardy let mezi velkým třeskem a současností vznikly všechny ostatní prvky. Mnoho z těchto těžších prvků vzniklo ve hvězdách procesem jaderné fúze. Tím však vznikly pouze prvky těžké maximálně jako železo. Jak vznikly těžší prvky?
Astronomové za pomoci rentgenové observatoře Chandra objevili „výdechový otvor“, který odvádí horký plyn ze Sagittaria A*, supermasivní černé díry ve středu naší Galaxie. Tento průduch se – stejně jako Sagittarius A* – nachází asi 26 000 světelných let od Země a je spojen s dříve objevenou strukturou podobnou komínu, která je kolmá k rovině Galaxie. Data z družice Chandra ukazují válcovitý tunel, který pomáhá odvádět plyn směrem k vnějším oblastem Mléčné dráhy. Tento výsledek odhaluje, jak může černá díra Mléčné dráhy pohlcovat a vyvrhovat materiál.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 28. 4. do 4. 5. 2025. Měsíc je v novu a bude dorůstat do první čtvrti, takže jej uvidíme na večerní obloze. Večer můžeme pozorovat Jupiter a Mars, ráno kromě jasné Venuše ještě slabý Saturn (bez prstence). Aktivita Slunce je střední. Sonda Lucy provedla průzkum a poslala fotografie planetky Donaldjohanson. Před 125 lety se narodil Jan Hendrik Oort, který předpověděl existenci sférického oblaku kometárních jader.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2025 obdržel snímek „Slunce očima i vodíkem“, jehož autory jsou astrofotografové Michal Šrejber a Marek Tušl Zatmění Slunce již od pradávna vzbuzovalo v našich předcích mnohdy i divoké představy o tom, co se vlastně na obloze děje.
Asi 1,5 hodiny jenom, dost rušila vysoká oblačnost, ale nakonec to vyšlo lépe než jsem očekával, ale část snímků musela do koše. 30.4.2025 z Říčan u Prahy (50 mm / 2.8 / ISO 800 / 1 min snímek)