Vzdálený vesmír

Občas je to neuvěřitelné, kolik mohou mít společného různé vědní obory. Odborníci ze skupiny Fyziky galaxií se zabývali obohacováním mezihvězdného okolí prachem vznikajícím při výbuších supernov. Překvapivě zjišťují, že v hustých hvězdokupách se tento prach chová podobně jako pyroklastické výtrysky při vulkanických explozích.

Pozorování hlubokého vesmíru pomocí spektrografu MUSE a dalekohledu ESO/VLT odhalila obrovské rezervoáry atomárního vodíku obklopující vzdálené galaxie. Mimořádná citlivost přístroje MUSE umožnila přímé pozorování oblaků vodíku v mladém vesmíru vyzařujících na vlnové délce spektrální čáry Lyman-alfa – a jak se ukázalo, takto svítí téměř celá noční obloha.

Velké Magellanovo mračno, trpasličí galaxie nacházející se ve vzdálenosti 160 000 světelných roků, má ve svém disku protiběžnou hvězdnou populaci (obíhající proti směru hlavního proudu). V článku publikovaném v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society: Letters, astronomové Benjamin Armstrong a Kenji Bekki z ICRAR (International Centre for Radio Astronomy Research) se sídlem na University of Western Australia navrhli scénář, podle kterého je původ této hvězdné populace důsledkem splynutí s další trpasličí galaxií před více než 3 miliardami roků.

Přístroj FORS2, který spolupracuje s dalekohledem ESO/VLT, zaznamenal spirální galaxii NGC 3981 v celé její kráse. Snímek vznikl v rámci programu ESO Cosmic Gems, který využívá nepočetných okamžiků, kdy podmínky na observatoři Paranal nejsou dostatečně vhodné pro vědecká pozorování, ale stále umožňují pořídit působivé snímky objektů jižní oblohy. Díky programu ESO Cosmic Gems dalekohledy ESO nikdy nezahálejí.

Před koncem prázdnin, v týdnu mezi 18. – 25. srpnem 2018, se na hvězdárně ve Valašském Meziříčí sešlo a sjelo celkem 16 účastníků praktika. Kromě několika zkušených pozorovatelů se objevili na této akci dvě novačky a osm nováčků. K tomu byl i přizpůsoben program praktika, kde prvotním úkolem bylo seznámit nové účastníky s technikou místní hvězdárny, kterou mohli využívat během pozorovacích nocí a zpracováním získaných dat. Kromě toho na praktikum přijelo několik účastníků se svou sestavou dalekohledů a digitálními zrcadlovkami, aby se naučili tuto techniku využívat pro fotometrii proměnných hvězd.

Již několikrát jsme v tomto seriálu referovali o výhodách analytických modelů pro popis některých astrofyzikálních situací. Analytické modely umožňují získat rychlý vhled na procesy, ke kterým v daném problému dochází bez nároku na detailní znalost. Detailní popisy jsou a budou doménou náročných numerických simulací.

Mlhovina Carina, jedna z největších a nejjasnějších mlhovin na nočním nebi, byla nově pozorována dalekohledem ESO VISTA na observatoři Paranal v Chile. Díky pozorování v infračerveném světle prokoukla VISTA skrz horký plyn a temný prach kolem mlhoviny a ukázala spousty hvězd, jak nově zrozených, tak na pokraji zániku.

Výpočty, které uskutečnil Masafumi Noguchi (Tohoku University), odhalily doposud neznámé detaily o Mléčné dráze. Jeho závěry byly publikovány 26. 7. 2018 v časopise Nature. Hvězdy se v naší Galaxii zformovaly ve dvou rozdílných obdobích v důsledku odlišných mechanismů. Mezi nimi existovala dlouhá latentní perioda, kdy byl vznik hvězd přerušen. Ukázalo se, že naše mateřská Galaxie zažila mnohem dramatičtější období, než se původně předpokládalo.

Tým astronomů, jehož vedoucím byl George Becker z University of California, Riverside, učinil překvapující objev: před 12,5 miliardami roků obsahovalo nejméně průhledné místo ve vesmíru relativně malé množství hmoty. Již dlouho je známo, že vesmír je vyplněn systémem podobným síti tvořené temnou hmotou a plynem. Tato „kosmická pavučina“ obsahuje většinu hmoty ve vesmíru, zatímco galaxie podobné naší Mléčné dráze představují pouze její malou část. V současné době je plyn mezi galaxiemi téměř zcela průhledný, protože je udržován v ionizovaném stavu – elektrony jsou vytržené z atomů v důsledku energetické „koupele“ v intenzivním ultrafialovém záření.

Mohutná pozorovací kampaň pomocí rentgenové kosmické observatoře NASA s názvem Chandra X-ray Observatory poskytla astronomům jasné důkazy existence černých děr střední velikosti – tzv. intermediate-mass black holes (IMBHs). Spojením s jinými výzkumy, které prováděla astronomická družice Chandra a další observatoře, mohou tyto výsledky umožnit astronomům lepší pochopení toho, jak se největší černé díry formovaly v mladém vesmíru.

Astronomové využili Hubbleův kosmický teleskop HST a evropskou astrometrickou družici Gaia k uskutečnění nejpřesnějších měření rychlosti rozpínání vesmíru od doby, kdy byla poprvé téměř před sto roky vypočítána hodnota Hubbleovy konstanty. Výsledky publikované v časopise Astrophysical Journal poskytly další důkazy o nesouladu mezi rychlostí rozpínání blízkého okolního vesmíru a vesmíru v počátcích jeho existence.

Pozorování pohybů hvězd v extrémním gravitačním poli superhmotné černé díry v centru naší Galaxie, která získal dalekohled ESO/VLT, poprvé odhalila efekty předpovězené Einsteinovou obecnou teorií relativity. Tento dlouho očekávaný výsledek představuje vyvrcholení pozorovací kampaně s teleskopy ESO v Chile trvající 26 let.

Nová pozorování pomocí dalekohledu ESO/VLT zachycují hvězdokupu s katalogovým označením RCW 38 v celé její kráse. Snímek byl pořízen během testovací noci přístroje HAWK-I ve spojení se systémem adaptivní optiky GRAAL. Obrázek v mimořádných detailech zachycuje nejen hvězdokupu RCW 38, ale také jasně zářící oblaky plynu v jejím nejbližším okolí a temné filamenty prachu táhnoucí se centrální částí tohoto mladého uskupení hvězd.

Astronomové dobře vědí o tom, že existují dva typy černých děr: malé hvězdné černé díry – což jsou objekty s hmotnostmi v rozmezí zhruba 10 až 100 hmotností Slunce. Jedná se o pozůstatky umírajících hvězd, jejichž hmota se smrštila do malého objemu. Druhou kategorii představují supermasivní černé díry. Jejich hmotnosti leží v rozmezí 100 000 až několik miliard hmotností Slunce a najdeme je v centrech většiny galaxií. Avšak podle názoru astronomů je napříč vesmírem rozptýleno několik domnělých černých děr mnohem tajuplnějšího typu.

Naše Galaxie je ve svém bezprostředním okolí obklopena několika desítkami malých satelitních průvodců. Některé vědecké práce poukazují na jejich neobvyklé prostorové uspořádání, jaké nelze jednoduše vysvětlit s pomocí standardního kosmologického modelu. Podobné uspořádání mají i satelity blízké galaxie M31 v Andromedě. Michal Bílek se svými spolupracovníky vysvětlují uspořádání satelitů Mléčné dráhy a M31 jejich dávnou slapovou interakcí. Tento vývojový scénář připouští pouze model postavený na alternativní teorii gravitace.

Astronomové využili přístroj MUSE pracující ve spojení s dalekohledem ESO/VLT v Chile a kosmický teleskop HST k provedení dosud nejpřesnějšího testu Einsteinovy obecné teorie relativity za hranicemi naší Galaxie. Blízká galaxie s označením ESO 325-G004 funguje jako silná gravitační čočka, svým působením zakřivuje paprsky přicházející ze vzdálenějších galaxií ležících v pozadí a kolem jejího středu vzniká útvar známý jako Einsteinův prsten. Porovnáním hmotnosti galaxie ESO 325-G004 se zakřivením prostoru v jejím okolí se astronomům podařilo ukázat, že se gravitace v těchto astronomických měřítcích chová tak, jak předpovídá obecná teorie relativity. Díky tomu je možné vyloučit z vědeckých úvah některé z alternativních teorií gravitace.

Dlouho se předpokládalo, že se kulové hvězdokupy zformovaly krátce po vzniku samotného vesmíru. Avšak nové výzkumy na univerzitách ve Warwicku a v Aucklandu vedou k závěru, že mohou být staré pouze 9 miliard roků. Objev vnesl pochybnosti do současných teorií, které se týkají vzniku galaxií včetně Mléčné dráhy. V naší Galaxii je v současné době známo 150 až 180 kulových hvězdokup.

Otázka chybějících galaktických satelitů je jedním z dosud nevyřešených problémů současné kosmologie. Jde o to, že modely vývoje vesmíru předpovídají, že by mělo existovat asi desetkrát více malých (satelitních, protože často obíhají kolem těch velkých) galaxií, než je pozorováno. Možným řešením je, že některé oblaky temné hmoty (tzv. temná hala) k sobě nepřitáhly dostatek baryonové hmoty (připomeňme, že mezi baryony patří protony a neutrony; baryonovou hmotou se rozumí především hvězdy, mezihvězdný a mezigalaktický plyn, obecně většina hmoty, která není temnou hmotou nebo temnou energií), aby mohly vzniknout hvězdy, a tím i viditelné galaxie. Pak by mělo existovat velké množství tzv. temných galaxií skládajících se téměř výhradně z temné hmoty a obsahujících jen nepatrné množství baryonové hmoty. Kandidáty na tyto temné galaxie jsou např. oblaky neutrálního vodíku pozorované v kupě galaxií v souhvězdí Panny. Jako vysvětlení původu těchto oblaků vodíku byly ale kromě temných galaxií navrženy ještě další dvě hypotézy a pracovníci Oddělení galaxií a planetárních systémů se zaměřili na testování jedné z nich.

Astronomové pracující s radioteleskopem ALMA a dalekohledem ESO/VLT objevili, že galaxie s intenzivní tvorbou hvězd v mladém vesmíru i jedna oblast s aktivní tvorbou hvězd v nedaleké galaxii obsahují mnohem větší podíl hmotných stálic, než je běžné v poklidnějších galaxiích. Tyto výsledky představují výzvu pro současné představy o vývoji galaxií a mění náš pohled na historii formování hvězd i tvorbu chemických prvků ve vesmíru.

Otázky, jestli mohou existovat i jiné vesmíry jako součást velkého multiversa (mnohovesmíru) a jestli v nich mohou být příznivé podmínky pro život, jsou palčivým problémem současné kosmologie. Nyní nové výzkumy – publikované ve dvou článcích v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society – ukázaly, že život by potenciálně mohl být přítomen v celém multiversu, pokud ovšem existuje. Klíčem k tomu je temná (skrytá) energie, která přirozeně prostupuje veškerý prostor a zvyšuje rychlost rozpínání vesmíru.