Sluneční soustava
Spektrum meteoru je často jediným zdrojem informací o složení tělesa, které vstupuje do zemské atmosféry. Chemické složení je pak z pozorovaného záření odvozováno na základě fyzikálního modelu. Práce, kterou vedla Adriana Pisarčíková z ASU, proto využívá laboratorní „umělé meteory“ a podrobný model přenosu záření, aby posoudila, jak moc je používaná metodika interpretace spekter meteorů úspěšná v popisu původního materiálu. Výsledky ukazují, že při odpařování se jednotlivé prvky neuvolňují rovnoměrně: těkavý sodík a draslík se do plazmové stopy dostávají velmi snadno, zatímco hořčík je oproti železu výrazně potlačen a žáruvzdorné prvky, jako je hliník, vápník nebo titan, se za daných laboratorních podmínek prakticky neuvolňují.
Meteorický roj Orionidy patrí medzi najznámejšie a pravidelne pozorované meteorické roje jesennej oblohy. Každoročne v druhej polovici októbra ponúka pozorovateľom možnosť sledovať rýchle meteory, ktoré vznikajú pri vstupe drobných prachových častíc z legendárnej Halleyho kométy do zemskej atmosféry.
Meteorický roj Drakonidy patrí medzi menšie meteorické roje, napriek tomu však ide o jeden z najzaujímavejších a zároveň najnevyspytateľnejších rojov jesennej oblohy. Jeho aktivita sa môže z roka na rok výrazne meniť a v minulosti Drakonidy niekoľkokrát prekvapili výskytom mimoriadne silných meteorických dažďov.
Ve středu 23. září se rozloučíme s létem. Stane se tak pět minut po druhé hodině ranní středoevropského letního času (SELČ). V tento okamžik se totiž Slunce zdánlivě ocitne v tzv. podzimním bodě, což je jeden ze dvou myšlených průsečíků ekliptiky a nebeského rovníku. Zároveň se k tomuto datu váže i objevení planety Neptun v roce 1846. Vzdálený ledový obr se však v teleskopech nic netušících astronomů objevoval už mnohem dříve…
Sluneční soustava kromě osmi planet zahrnuje celou řadu mnohem menších těles. O nich máme v drtivé většině případů pouze informace ze vzdálených pozorování, jen v několika málo případech byla tato tělesa navštívena sondami vyrobenými lidskou rukou. Proto například tvar je odvozován ze světelných křivek nebo radarových měření. Průlety sond umožňují mimo jiné verifikovat tvary odvozené na dálku a testovat tak spolehlivost rekonstrukčních metod. Takovým případem je i model blízkozemní planetky Torifune, kolem níž v červenci 2026 prolétla sonda Hayabusa2 v rámci své rozšířené mise. Autoři představovaného článku nejen zpřesnili její rotační parametry před příletem sondy, ale především vyvinuli novou metodiku, která umožňuje lépe pracovat s nestejně kvalitními pozorováními a spolehlivěji odhadnout nejistoty výsledného modelu.
Japonská sonda Hayabusa2 se nesmazatelně zapsala do historie, když dopravila na Zemi vzorky z planetky (162173) Ryugu. Tím však její mise neskončila. Díky dostatečné zásobě paliva pokračuje v cestě Sluneční soustavou a 5. července 2026 se přiblížila k další planetce s názvem (98943) Torifune. Její průlet byl velmi těsný, snad několik stovek metrů od povrchu rychlostí 5 km/s. Přesto již máme první snímek a na něm záběr dvou hroud suti spojených do jedné protáhlé planetky.
V časných ranních hodinách 2. prosince 2025 ozářil oblohu nad chilskými Andami velmi jasný bolid. Úkaz dosáhl jasnosti srovnatelné s Měsícem krátce po první čtvrti a během několika sekund proletěl desítky kilometrů nad vysokohorskou krajinou chilských And. Tento neobvyklý jev zachytily kamery české sítě SSO VMO (Southern Spectroscopic Observatory of the Valašské Meziříčí Observatory), která zde provozuje automatické stanice pro sledování meteorů. Díky záznamům z několika kamer se podařilo určit nejen dráhu tělesa v atmosféře a jeho původ ve Sluneční soustavě, ale také oblast dopadu drobného meteoritu, který mohl přežít průlet atmosférou Země.
Meteory obvykle vnímáme jako jednotlivé světelné stopy na obloze. Víme, že v některých fázích roku jich je více, přičemž tyto tzv. meteorické roje jsou reprezentovány tělísky, která mají společný původ v jednom mateřském tělese. Ve výjimečných případech se však zdá, že meteory někdy přicházejí ve „shlucích“ – skupinách fragmentů jednoho tělesa, které se rozpadlo krátce před vstupem do atmosféry. Analýza těchto vzácných jevů umožňuje nahlédnout do procesů rozpadu meteoroidů v blízkosti Země a odhaluje, jaké fyzikální mechanismy za nimi stojí.
Vědeckému týmu vedenému Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd ČR se jako prvnímu na světě podařilo zaznamenat ultrafialové spektrum meteoru ze stratosféry a provést jeho prvkovou analýzu pomocí unikátního výpočetního softwaru. Tento technologický milník představuje významný krok ve vývoji českých hyperspektrálních kamer pro satelitní sítě CubeSatů určených ke sledování meteorů, návratů kosmických lodí, blesků a dalších světelných jevů v atmosféře Země. Standardní astronomické sítě pro sledování meteorů jsou pevně ukotveny na Zemi. Na světě jich funguje celá řada a čeští astronomové z Hvězdárny Valašské Meziříčí, kteří poskytují misím vedeným Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského pozemní podporu, dokonce nedávno instalovali své kamery na Evropské jižní observatoři.
Srážka sondy DART s měsíčkem Dimorphos byla historickým experimentem planetární obrany. Cílem bylo otestovat, jak se změní oběžná doba tohoto tělesa. Nová studie, na níž se podílel i Petr Pravec z ASU ukazuje, že její dopady sahají ještě dál, než se čekalo – neovlivnila totiž jen oběžnou dráhu měsíčku, ale dokonce i rotaci samotného mateřského tělesa Didymos. Jak je to možné?
Astronomové mají k dispozici detailní snímky planety Saturn pořízené ve viditelném i blízkém infračerveném oboru elektromagnetického spektra. Pořídily je kosmické teleskopy HST a JWST. Jsou na nich vidět pásy i bouře a samozřejmě nádherné prstence a měsíčky této planety.
Unikátní mise Proba-3 Evropské vesmírné agentury ESA je tvořena dvojicí družic na hodně výstředné eliptické dráze kolem Země. Díky tomu, že obě družice jsou schopny letět v bezprecedentně přesně udržované formaci, vytváří první z nich stín, a druhá se chová jako dalekohled sledující sluneční koronu. Nyní byla díky týmu koronografu ASPIICS a nadšenců do zpracování snímků publikována fantastická animace zachycující 5 hodin vývoje koróny v těsném okolí Slunce, včetně výronů plazmatu do kosmického prostoru. Čeští vědci a inženýři z optoelektronického centra TOPTEC AV ČR v Turnově na tom mají významný podíl, neboť jsou konstruktéry objektivu tohoto koronografu.
Kometa C/2025 K1 (ATLAS) právě minula bod svého nejbližšího přiblížení ke Slunci a směřovala ven ze Sluneční soustavy. V tu chvíli se na ni zaměřil největší optický kosmický teleskop HST. Ačkoli byla ještě před několika dny celistvá, kometa K1 se před zraky Hubbleova vesmírného dalekohledu provozovaném NASA a ESA rozpadla nejméně na čtyři části. Šance, že se toto stane zrovna když se na ni zaměří Hubble, byla opravdu mimořádně mizivá.
Pavel Spurný a Jiří Borovička z Oddělení meziplanetární hmoty ASU detailně studovali výjimečný případ meteoru ze známého roje Geminid. Tento konkrétní bolid vstoupil do zemské atmosféry rychlostí přes 35 km/s, pronikl výrazně hlouběji než jakýkoli jiný dosud dobře zdokumentovaný meteor patřící k tomuto meteorickému roji a částečně přežil až k dopadu na zemský povrch. Srovnání s jinými exempláři ukazuje, že jde o skutečně výjimečnou událost zaznamenanou objektivními pozorováními.
V loňském roce upoutal pozornost celého světa objekt o velikosti přibližně 60 metrů, který se přiblížil k Zemi. Na krátkou dobu se asteroid 2024 YR4 stal nejnebezpečnějším asteroidem objeveným za posledních 20 let. Ačkoli bylo brzy vyloučeno, že by mohl dopadnout na Zemi, opustil nás v temnotách vesmíru s výhledem, že by mohl se 4% pravděpodobností 22. prosince 2032 zasáhnout Měsíc.
Geminidy patří mezi ty nejlépe sledovatelné meteorické roje, každoročně slibující stabilní hodinové frekvence. Přesto jsou tato tělíska do jisté míry mezi jinými meteorickými roji unikátní. Autorský tým z Oddělení meziplanetární hmoty ASU se věnoval zevrubné studii několika exemplářů Geminid pozorovaných vlastními silami, pokrývajících rozsáhlý interval hmotností těles. Autoři studovali jak a proč se tyto objekty rozpadají, jaké mechanické a tepelně-mechanické síly je ovlivňují a co jejich chování říká o vnitřní struktuře a původu těchto těles. Studie přináší ucelený pohled na dynamiku fragmentace meteoroidů různých velikostí a nabízí důkazy, že jejich počáteční praskání je způsobeno tepelným namáháním při nástupu do atmosféry.
Data ze sondy Cassini původně vedla vědce k domněnce, že na Titanu existuje velký podzemní oceán složený z kapalné vody. Když však tým pod vedením Baptiste Journaux z Washingtonské univerzity vytvořil model měsíce s oceánem, výsledky nesouhlasily s fyzikálními vlastnostmi podle dat ze sondy. Místo oceánu, jaký známe na Zemi, se pravděpodobně jedná o něco podobnějšího arktickému mořskému ledu.
Meteory nejsou jen efektní podívanou na noční obloze, ale nesou v sobě informace o chemickém složení malých těles Sluneční soustavy. Nová studie využívající spektra jasných bolidů odhalila souvislost mezi množstvím vodíku v kometárních meteoroidech a jejich velikostí: větší tělesa si dokážou uchovat více těkavých látek. Tento výsledek přispívá do diskuse o původu vody na Zemi a o rozdílech mezi materiálem komet a asteroidů.
Máte představu, jaká je pravděpodobnost, že zachytíte novou kometu pomocí svého fotoaparátu s teleobjektivem? Nejlépe někdy za soumraku a třeba budete i první, kdo ji takto objeví? Zkusme se na to podívat statistikou komet, které byly při objevu jasnější než 15 mag za posledních 10 let (nepočítaje komety z koronografů sond SOHO a STEREO).
Astronomové z Univerzity Aix-Marseille a Univerzity Karlovy zjistili, odkud pochází nejprimitivnější materiál ve sluneční soustavě. Podle jejich studie, kterou publikoval časopis Nature Astronomy, pocházejí obě hlavní skupiny uhlíkatých meteoritů – označované jako CM a CI – z uhlíkatých planetek, jež byly do vnitřní části sluneční soustavy transportovány z oblasti za Saturnem, Uranem a Neptunem, a to v rozdílných časech tři až čtyři, resp. čtyři až pět milionů let po vzniku Slunce.
