Sluneční soustava
Voda je nezbytná pro život člověka a kosmické mise, ty dlouhodobé včetně, nejsou žádnou výjimkou. Stavba základen na cizích tělesech by určitě těžila z místních zdrojů vody, které by mohly sloužit nejen jako pitná voda pro astronauty, ale také jako surovina pro výrobu kyslíku a vodíku – klíčových složek raketového paliva. Jaroslav Klokočník z ASU vedl práci, která s pomocí gravitačních aspektů odhalovala místa s větší pravděpodobností výskytu podpovrchové vody na Měsíci.
Rok 2024 byl po delší odmlce úspěšný pro českého astronoma Martina Maška z Liberce, který opět dokázal jako první znovunalézt dvě komety Jupiterovy rodiny komet, což poté vedlo k upřesnění jejich drah a definitivnímu označení. Nález takové komety je věc nejistá, protože dráha je známa pouze přibližně a kometa se klidně může nacházet trochu jinde na obloze. A ne při každém dalším návratu ke Slunci mohou být vhodné podmínky k jejímu pozorování. Právě to je dobrá příležitost i pro amatérské astronomy, kteří někdy dokáží předběhnout i velké prohlídky oblohy.
Nový výzkum týmu profesora Civiše z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského odhaluje možný zdroj vody na Zemi. Ta mohla vzniknout na povrchu meteoritů bombardováním hvězdným (a v našem případě také slunečním) větrem. Příspěvek hvězdného větru ke vzniku vody na povrchu tzv. oxidických minerálů byl právě publikován v prestižním časopise Astrophysical journal.
Tým výzkumníků z Univerzity Karlovy, Aix-Marseille Université, European Southern Observatory, Massachusetts Institute of Technology a několika dalších institucí publikoval v časopise Nature dvě přelomové práce o původu meteoritů, které v současnosti dopadají na povrch Země.
Mise BepiColombo je společný projekt Evropské vesmírné agentury ESA a japonské JAXA. Průlety kolem Merkuru umožňují sondě měnit trajektorii tak, aby mohla v listopadu 2026 přejít na oběžnou dráhu kolem Merkuru. 4. 9. 2024 provedla úspěšně svůj čtvrtý ze šesti průletů kolem nejmenší planety, přičemž inženýrské kamery pořídily snímky dvou zajímavých kráterů a poprvé měla sonda dobrý výhled na okolí jižního pólu planety.
Už to bude dva roky od chvíle, co se sonda DART (Double Asteroid Redirect Test) srazila s měsíčkem Dimorphos, který obíhá kolem většího asteroidu Didymos. Mise úspěšně demonstrovala strategii, při které bychom mohli odvrátit případné nebezpečné blízkozemní planetky. Přes to, že tato metoda může zabránit potenciální srážce asteroidu se Zemí, neznamená to, že se s ní nebo jinými tělesy nemohou srazit právě tyto malé částice, vzniklé srážkou se sondou.
Na počátku roku 2024 vstoupila síť CEMeNt (Central European Meteor Network) do šestnáctého roku své existence. Od roku 2009 bylo v síti CEMeNt zaznamenáno 422 026 jednostaničních meteorů (stav k 31.12.2023), z nichž bylo vypočítáno 70 717 vícestaničních drah meteorů. Od svého založení je architektura sítě založena na CCTV (Closed-Circuit TeleVision) kamerách, které pracují v 0,4 MPx rozlišení a přenos obrazu v PAL (Phase Alternating Line) systému je zajištěn analogovou cestou přes digitální převodník signálu. Překotný vývoj záznamové techniky v průběhu posledních let, stejně jako stále vyšší požadavky na přesnost vypočtených vícestaničních drah meteorů vedly k tomu, že v průběhu července 2024 začala výměna těchto stávajících kamerových systému na jednotlivých stanicích sítě CEMeNt za moderní CMOS (Complementary Meta-Oxide-Semiconductor) kamery s výrazně vyšší citlivostí a také s vyšším FHD (Full High-Definition) 2.1 MPx rozlišením.
V okolí Země se pohybuje každý den několik známých planetek. A zároveň i mnoho menších dosud neobjevených. Když s námi srazí ty nejmenší, udělají možná radost nějakému astronomovi v podobě jasného meteoru, bolidu. Ty velké, v řádu metrů nebo dokonce stovek metrů, pozorujeme většinou dál, než je náš Měsíc. Jednou za čas ale i více než 100m planetka mine Zemi opravdu těsně ve vzdálenosti menší než je vzdálenost Měsíce. Tyto planetky jsou dostupné i amatérskými dalekohledy a zaměřují se na ně i velké radioteleskopy. Dnes se ohlédneme za průletem planetky 2024 MK, protože tak těsný průlet tak velkého tělesa je přeci jen vzácný a nastává maximálně jeden za rok.
Dostáváme se do každoročního období nejkratších nocí, kdy po dobu několika týdnů kolem letního slunovrat dokonce ve střední Evropě vůbec nenastává astronomická noc. Proto je nejvhodnější čas věnovat se nebeskému tělesu, které v tomto čase přebírá vládu nad oblohou – Slunci.
Poměrně klidné vody pozorovatelského jara výrazně rozčeřila nejen sluneční aktivita a polární záře, ale také kometa 12P/Pons-Brooks. Na velmi tmavých místech byla dokonce viditelná pouhým okem a na fotografiích zanechala krásné ohony. Tato kometa se ale nyní přesunula na jižní hvězdnou polokouli a od nás již není pozorovatelná. Náhradou je tu kometa 13P/Olbers, která je sice výrazně slabší, ale podobně vzácnou návštěvnicí, protože stejně jako 12P má dlouhou oběžnou dobu a je vidět v podstatě jen jednou za život, jako známá kometa Halleyova.
Sonda Juno obíhá Jupiter po protáhlé polární dráze a studuje především jeho magnetické pole. Malá kamerka JunoCam určená pro snímání ve viditelném světle ale poskytuje dechberoucí záběry Jupiterovy atmosféry i detaily povrchu jeho měsíců. Nedávno jsme zažili trojici blízkých průletů kolem Io a v roce 2022 byl zase detailně snímán povrch měsíce Europa. Snímky Juno podporují teorii, že ledová kůra na severním a jižním pólu Jupiterova měsíce Europa změnila polohu. Detailní snímek z kamery určené pro orientaci na hvězdy odhalil místa, kde mohla nedávno na povrch proniknout slaná voda.
Poslední velmi silná erupce na Slunci, která nastala v aktivní oblasti AR3664 v úterý 14. 5., vyvrhla oblak plazmatu přímo směrem k Marsu. Skvrny na Slunci jsou tak velké, že je bez problémů vyfotografoval rover Perseverance, jezdící uvnitř kráteru Jezero na Marsu. Je třeba upřesnit, že Mars má na rozdíl od Země jen slabé magnetické pole spíše lokálního charakteru, takže mluvit o polárních zářích zde asi není úplně přesné, ale jde o ustálený pojem. Marsovské polární záře totiž nastávají nad ohraničenými oblastmi podél planety, kde je magnetické pole lokálně silnější. Záře dokáží detekovat v ultrafialovém oboru marsovské umělé družice MAVEN (mise NASA) nebo HOPE (mise Spojených arabských emirátů).
Meteorický roj Geminid, který je aktivní především v první polovině prosince každého roku, je považován za dlouhodobě nejaktivnější meteorický roj. Jeho mateřským tělesem není kometa, jak bývá obvyklé, ale planetka Phaethon. To samo o sobě vzbuzuje mnoho otázek. Tým odborníků z Oddělení meziplanetární hmoty ASU studoval mechanickou pevnost Geminid, aby se dozvěděl více o materiálu, z něhož jsou složeny.
Aktualizováno 12. 5. ve 22:50.
Pozorovatelé Slunce jsou ohromeni obří skupinou skvrn v aktivních oblastech AR3664 a 3668. Slunce ukazuje, čeho je v maximu aktivity schopné. Jedna velká skupina skvrn zapadla a už ji vystřídala další, jedna z největších v pozorované historii. Rozlohou skvrn se dá přirovnat ke slavné Carringtonovské z roku 1859. A silné erupce zde také nastávají. Očekává se, že výrony plazmatu s tím spojené způsobí polární záře o víkendu 10. – 12. 5. A nebo taky ne, ale pravděpodobnost je nyní vysoká.
Když 26. září 2022 narazila do měsíce Dimorphos družice DART, šlo o první reálný test planetární obrany před tělesy z vesmíru. Že dopadl test úspěšně bylo jasné hned v prvních dnech. Tím ovšem práce vědců neskončila. Domyslet a doměřit plný rozsah tohoto experimentu znamenalo dále sbírat a analyzovat data. Petr Scheirich a Petr Pravec z ASU byli u toho.
Když 30. října 2022 nad Baltským mořem a jižní Skandinávií prozářil oblohu jasný bolid, neunikl pozornosti hned několika automatických kamer, včetně jedné z České republiky. Tento bolid však během několika sekund následovalo hned jednadvacet dalších slabších meteorů s podobným radiantem. Zjevně šlo o klastr meteorů, tedy geneticky spojených těles, která se od sebe oddělila krátce před vstupem do zemské atmosféry.
Vozítko NASA Perseverance nalezlo hydratovaný síran hořečnatý a dehydratovaný síran vápenatý, které vznikly prouděním vody puklinami ve vulkanických horninách na dně kráteru Jezero starého 3,8 miliardy let. Tyto hydratované minerály v sobě zachycují vodu a zaznamenávají historii toho, jak a kdy vznikly. V minulosti tedy na Marsu mohly existovat hydrotermální systémy se svými projevy, jako jsou termální prameny a při vyšších teplotách i gejzíry.
Podíl astronomů z Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR na vysvětlení tohoto vzácného případu je především v pozorování tohoto velmi výjimečného typu tělesa ještě před jeho srážkou. Jeho podstata se ukázala ovšem až po vlétnutí do atmosféry ze světla, které jsme zachytili našimi přístroji, a byla poté potvrzena nalezením meteoritů v oblasti, kterou jsme přesně určili.
Nízká meteorická aktivita, která začíná po konci aktivity meteorického roje Quadrantid na začátku ledna, neznamená v žádném případě, že jsou pozorovatelé ochuzeni o jasné bolidy. Právě naopak, období tzv. „jarní díry“ bývá prakticky každý rok bohaté na jasné bolidy. Při pohledu na statistiku poměru počtu bolidů a běžných meteorů zjistíme, že toto období není výjimečné absolutním počtem jasných bolidů, ale právě tímto poměrem. A každá taková událost je pak na pozadí nízkých pozorovaných počtů meteorů velmi výrazná. Nejinak tomu bylo i během pozdního večera 28. 1. 2024, kdy severovýchodně od Olomouce proletěl oblohou další jasný bolid.
V piatok 19. 1. sa odohrala na povrchu nášho najbližšieho vesmírneho suseda jedna veľmi zaujímavá udalosť. V 16:20 SEČ na ňom pristála japonská sonda SLIM (Smart Lander for Investigating Moon). Jedná sa o misiu Japonskej vesmírnej agentúry (JAXA), ktorá letela na palube rakety H-IIA spolu s teleskopom XRISM. Ako už z názvu sondy vyplýva, úlohou bolo veľmi presné pristátie v pristávacej oblasti veľkej 100 metrov. Na vzdialenosť Zem-Mesiac je to nevídaná presnosť. Presné pristátia na mesačnom povrchu budú v budúcnosti pre pilotované vesmírne misie nevyhnutné.
